Viktorie Dugranpere: Do mých spolků se chlapi hrnou

Křehká blondýnka v uměleckém prostředí vyrostla. Její rodiče – písničkář Jiří Dědeček a spisovatelka Tereza Brdečková – se v něm pohybují desítky let.

„Ovšem literární ambice opravdu nemám. Spíš jsem se tedy potatila,“ směje se.

Na operu mě vzala maminka. Bylo mi devět a šly jsme na Její pastorkyni do Národního divadla v Praze.

Ona taky dodnes vzpomíná, jak byla překvapená, že jsem představení nadšeně dokoukala do konce. Ostatně pro mě je Její pastorkyňa stále jedna z nejlepších věcí, která v tomhle oboru vznikla. A Leoš Janáček je moje hluboká celoživotní láska.

Když pominu období Kelly Family, opeře předcházely klasické kousky z Broadwaye: muzikály My Fair Lady, West Side Story, Vlasy a podobně. Toužila jsem být muzikálovou zpěvačkou.

S operou jsem se naplno setkala ve čtrnácti, kdy jsem se začala učit zpěv u paní profesorky Daniely Šounové-Broukové, což je bývalá sólistka Národního divadla a národní umělkyně. Řekla mi na úvod: „Je jedno, co budeš zpívat. Dělej to hlavně dobře.“ Přirozeně jsme ale skončily u opery a u věcí, které sama dělala, a tak jsem si operu zamilovala.

Učinila jsem ho už někdy ve školce. K hudbě mě vedla hlavně babička, která mě naučila snad všechny české lidové písně. Zpívaly jsme je dvojhlasně – byla to moje oblíbená zábava.

Sama kdysi snila o tom, že bude zpěvačkou a hudebnicí. Nakonec pracovala jako učitelka v mateřské školce. Výborná! Ale tu touhu zpívat přenesla zřejmě na mě. Asi i díky ní jsem měla už ve čtyřech letech jasno, co budu jednou dělat.

Otevřela ho tehdy Týnská škola pod záštitou pedagogické fakulty, ale už neexistuje. Výuka probíhala dva dny v týdnu. Odhalila nám třeba základy dirigování, varhanní improvizace, analýzu hudebních skladeb či hudební formy.

Probíhala také výuka dějin hudby a studium starých traktátů. Důležité byly i základy liturgie, jež nám předávali přímo kněží. Musíte se v ní orientovat, abyste v kostelech vhodně zařadili vybrané skladby do správného období roku.

Nejvíce mě táhne hudba šestnáctého až osmnáctého století, tedy renesanční a barokní. Je i těžištěm mého souboru. Je nás dvanáct zpěváků a instrumentalisté dle potřeby. Jsme velmi variabilní – na některé programy stačí třeba pět hudebníků, na některé je nás potřeba až kolem dvaceti.

Spolupracuji jak s ostřílenými třídami z branže, tak s mladými profesionály nebo velmi talentovanými studenty. Některé projekty jsou čistě mé sólové s doprovodem instrumentalistů, jiné jsou postaveny právě na vokálním ansámblu, do kterého vkládám mnoho času a energie. Začíná se to velmi krásně vracet.

Pokud řekneme, že Victoria Ensemble je kapela, tak to tak zřejmě bude. Nevybavuji si mladší uměleckou vedoucí v podobné pozici. Také jsem asi jediná, kdo jej řídí přímo z řady zpěváků.

Jednoduše jsem odpověděla na inzerát visící na nástěnce pražské konzervatoře. Oznamoval, že Jeroným hledá sbormistra. Měla jsem čerstvě dostudované sbormistrovství a chtěla jsem si vyzkoušet, jak mi to půjde v praxi. Zavolala jsem na dané číslo a tam mi sbormistr řekl, že anonce je rok stará, ale že se mu můj zájem hodí, protože on zrovna končí. Tak jsem se dostala do společenství amatérských pěvců, mnohem starších než já, a k české hudbě reformačního období, tedy od husitství do 17. století.

Štěstí? V roce 2009 jsem přišla do sboru v rozkladu. Tvořilo jej asi pět chroptících osob. Od té doby se Jeroným dost změnil. Má přes dvacet členů. Od lékařů přes matematiky, inženýry až po porodní asistentky. Všechny spojuje láska k hudbě a evangelické církvi.

Musím ale říct, že jsem velmi hrdá na práci, kterou jsme společně odvedli. Vystoupení Jeronýma přestávají být ostuda. (smích) Každé léto také jezdíme na intenzivní soustředění, která nás velmi posouvají. Amatérské sbory mě vždy bavily a jsem ráda, že jsem s nimi neztratila kontakt. Od loňského roku vedu ještě pěvecký sbor Siloe.

Myslím, že jsou všichni radši, než kdyby tam měli starého tlustého dirigenta. (smích)

Do mých amatérských spolků se chlapi vždy hrnuli, ostatní sbormistři mi je záviděli. (smích) A profesionální hudebník dopředu počítá s tím, že ho na práci najímají muži i ženy. Nikoho by, myslím, ani nenapadlo mít poznámky. Zpěváci jsou často rádi, že nějakou zakázku vůbec získají. Uživit se u nás v tomhle oboru je hodně těžké.

Jistěže ne. Navenek, v profesionální rovině, jsem prostě ta, co vyřídí, zařídí, co musí. Jsem organizačně schopná a mám vůdčí schopnosti. Ovšem v soukromí jsem ráda ženou. Se vším, co k ní patří. Nejsem ve vztahu tou dominantní a rozhodně ani nechci být. Mám ráda teplo domova. Ráda vařím, uklízím a starám se o muže.

Cítím z nich letitý inkoust a jistý druh zatuchliny. Mohu se tohohle odéru tlustého velikého archu papíru učuchat. Je pro mě fascinující, že na něj někdo jiný sahal třeba před třemi až čtyřmi sty lety.

Při studiu hudební vědy jsem do archívů musela, ale i po škole stále ráda hledám „nové“ skladby k provozování. Teď bohužel nemám na podobné výlety za klenoty tolik času, ale zase někdy například do Českého muzea hudby vyrazím!

Od muzikologů se předpokládá znalost více cizích jazyků, s čímž nemám problém. Při studiu některých materiálů je pak potřeba znát i švabach. Přiznám se ale, že tady trochu plavu…

Ručně psané hudebniny, které využívám já, jsou vesměs velmi čitelné. Noty už vypadaly taky stejně jako dnes, liší se jen klíče, v čemž se přehodit musíte. Houslový klíč, jak ho známe, se sice běžně používal, ale jen pro instrumentální party. Basový klíč byl pak běžný samozřejmě pro níže znějící nástroje a bas. Ostatní zpěvní hlasy měly každý speciální klíč.

Myslím, že hlavně Francie obecně obětuje mnohem více peněz na kulturu, proto shledávám úroveň tamních představení nesrovnatelně vyšší než u nás.

V Čechách je kultura financovaná velmi špatně. Z toho plyne mnoho podprůměrných koncertů a představení z oblasti vážné hudby. Proto tolik lidí při sousloví vážná hudba říkají obvyklé „Uf“.

Dovolím si přibližně odcitovat jednoho kamaráda, jenž se dostal do Metropolitní opery v New Yorku. Nedávno jsem s ním četla nějaký rozhovor a tato odpověď mi promluvila z duše: „Naprosto přesně chápu, proč tolik lidí nenávidí operu. Na ty tlusté řvoucí kreatury se nedá dívat. Je skutečně málo těch, kteří dokážou operu interpretovat na vrcholné úrovni – tak, že se z ní stává to nejkrásnější umění.“

Podívejte se někdy na skvělá představení z Metropolitní nebo z Covent Garden na ČT Art, dojděte si na přenos do artového kina. Není náhoda, že jsou projekce pravidelně vyprodané. Kvalita je téměř zaručená.

Přitahuje mě odmalička. Je to určitě dané rodinným prostředím. Rodiče nás se sestrou k francouzštině vždy vedli, obě jsme se učily od třetí třídy. Vedle jazyka obdivuji také tamní vyspělou kulturu, prostředí, kuchyni i lidi.

V neposlední řadě je to i výjimečná renesanční a barokní hudba a také novodobé šansony. Miluji klasiky jako Édith Piaf, Charlese Aznavoura, Jacquese Brela… Ale možná bych vám též vyprávěla o Itálii, kdybych měla italofilní rodiče, od dětství se učila italsky…

Prvotní nápad vznikl z žertu. Občas jsem se tak podepisovala do e-mailů pod pozvánky na koncert. Je to vlastně Dědečková francouzsky s drobnými úpravami, aby to vypadalo hezky napsané. Francouze zároveň díky těmto úpravám původ toho jména většinou nenapadne. Pak jsem to na popud mého milovaného pana profesora Jiřího Kotouče začala používat jako pseudonym, a nakonec jsem se nechala přejmenovat i úředně.

Ano. Důvodů bylo více – jednak je mé rodné příjmení zcela nepochopitelné pro cizince. Nelíbilo se mi taky napsané na plakátech a musím přiznat, že jsem se za něj vlastně vždycky trochu styděla, připadalo mi přihlouplé. A tohle se mi zdálo jako zábavná změna. Navíc to přišlo v období, kdy jsem obecně potřebovala udělat nějakou velkou životní změnu. Nakonec mi to ani nepřijde tak zvláštní. Ženy přece o svá rodná příjmení přicházejí běžně.

Já ano, ale je mi jedno, jak vše uchopí ostatní. Příjmení ani moc nepoužívám. Většinou si vystačím s křestním jménem Viktorie.

Jen z části. Živím se především jako aktivní koncertní umělec. Ale také učím soukromě zpěv a hudební teorii. Chodí ke mně jak nadšenci, kteří si chtějí čistě zazpívat u táboráku, tak ti, co vidí v hudbě své budoucí povolání. Jedu v režimu 24 hodin a sedm dnů. Zastavit se moc nemohu. Musím zvedat telefony, když zvoní. Podruhé by vám již zavolat kvůli práci nemuseli…

Takhle to ale chodí na volné noze. Ani náhodou si nestěžuji! Dřív jsem měla stálý příjem, učila jsem hudební výchovu na základní škole, ale tuhle cestu jsem uzavřela. Dost mě vyčerpávala.

Způsob, jak školství k tomuto předmětu přistupuje, mě psychicky ničil. Je to jedna hodina týdně. Žáci a většinou i jejich rodiče k ní často přistupují jako k tomu, co není důležité. Ani nechápou, proč by měla být známkovaná stejně jako ostatní předměty.

Ze školy jsem po sedmi letech odcházela na pokraji duševního zhroucení. Byly samozřejmě i hezké chvíle, kdy se mi občas někomu něco podařilo předat. Ovšem ten úmor převažoval. Za zkušenost jsem nicméně ráda. Viděla jsem, jak fungují děti a mladí lidé zblízka. Od té doby, co jsem chodila do školy já, se hodně se změnilo…

Doba je opravdu hodně odlišná, školní morálka je dost hrozná. Já sama jsem šla po absolvování sbormistrovství učit s nadšením. Náhodou jsem tehdy našla inzerát jedné pražské školy, že hledají učitelku hudební výchovy. Byl listopad a potřebovali ji rychle, takže ani netrvali na tom, abych měla pedagogickou fakultu.

Pak jsem přešla na jinou základku, kde bylo bezvadné vedení a spousta výhod. Základní problém byl ale stejný – za jednu hodinu týdně při třiceti dětech ve třídě těžko můžete něco významného předat.

Cítím potřebu se umělecky pohybovat ve více rovinách, abych to byla opravdu já. Někteří lidé z oboru tohle někdy špatně chápou. Občas říkají: „Jak může ona, vyřvávající v jazzových klubech, chtít zpívat starou hudbu?“

Kritikům odpovídám svou prací. Důležité je, že mým hlasivkám tenhle mix nevadí. A jazz a klasika mají v mnohém k sobě blízko.

Někdy osm, občas žádnou. Záleží na délce zkoušek souboru, na nácvicích různých projektů. Chvílemi si dám od zpěvu klid i týden, ale to se moc často nestává. Když se s hlasem zachází dobře, nezničíte si ho, ale přesto je dobré si někdy úplně odpočinout.

Napsala jsem jednou, v roce 2010, malou sbírku básní z nešťastné lásky. Toť vše. Když verše čtu nyní, některé mi přijdou trapné, jiné docela dobré. Obecně ale necítím potřebu psát něco svého, i když na základce a gymplu jsem mívala ze slohů jedničky.

Cítím se být spíš interpretem a také ráda vytvářím hezké překlady do programů našich projektů. Z italštiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny i latiny.

To bych rozhodně o sobě neřekla. Italsky ale zpívám od čtrnácti let a za tu dobu už ten jazyk cítím, mám obecně nějaké elementární nadání učit se dobře jazyky.

Můžu vám díky tomu italsky říci, že moje srdce pro vás zmírá, ale pizzu si v Itálii objednám jen velmi zjednodušeně. Ten, kdo má v naší rodině nadání na jazyky, je moje sestra Antonie, která – ač o šest let mladší – hovoří plynně asi sedmi řečmi.

Právě dodělala bakaláře na filozofické fakultě, francouzskou filologii a skandinavistiku. V tuhle chvíli se ovšem přeorientovala a nastoupila na filmovou produkci na FAMU. Jazyky se jí tam samozřejmě hodí.

Na dané černo-bílé fotce mu to moc sluší! Bydlím v bytě, kde mám po něm spoustu věcí, které nějak nebylo kam dát. Patří za ty roky ke mně, i když jsem se narodila až po dědově smrti. Jinak pod tím sklem stolu mám také snímky rodičů a občas se na všechny kouknu.

Úplně ne, spíš mám však pocit, že můj talent je jaksi vícevrstevnatý. Mám nadání pracovat s lidmi, vystudovala jsem poměrně dost škol, věnuji se více žánrům, jsem organizačně schopná a finálně asi nedokážu jen dělat, co říká někdo jiný. Na všechno mám názor, což není populární. Pěvec samozřejmě musí poslouchat režiséra.

Další věc je, že v tomhle oboru je hodně těžké získat jakoukoli práci. Musíte mít strašné štěstí. A konečně, na nějaké začátky v opeře je v mém věku trošku pozdě. Zatím se ale nevzdávám, chtěla bych se aktivně věnovat barokní opeře někde v zahraničí, na čemž v současnosti intenzivně pracuji.

To je právě důležité! Kdybych byla třeba altistka nebo chlap, kariéra by se mi budovala líp. Můj druh hlasu, který je světlý a pohyblivý, je velmi rozšířený. Vždy když je nějaký konkurz na obsazení rolí, hlásí se do něj milión sopranistek, dva mezzosoprány, tři barytony-basy a jeden tenor. Člověk musí mít vůli být jen „ta operní diva“ a neomylný tah na branku. Já jsem si asi vybrala trochu širší spektrum zájmů.

Krizí nastalo mnoho. Jednou jste nahoře, jednou dole. Na mém pěveckém výkonu se odrážejí vnitřní psychické pochody. Když je vám jako zpěvačce nedobře, začne se vám třeba stahovat hrdlo, dech vám nefunguje tak, jak má. Docházejí vám fyzické síly. Hlas zní odjinud, než by měl. Jakoby za clonou.

Samozřejmě máte i lidi, kteří mají od boha tak obrovský talent, že podobné věci neřeší. Prostě přijdou na jeviště a zpívají. To já ale nejsem.

Jak jsem už říkala, miluji vaření. Tradují se o mně skutečné kulinářské legendy. (smích) Neváhám hodiny připravovat nejrůznější jídla. Vynikám v polévkách a úpravách masa. Jediné, čemu se nevěnuju naplno, jsou dezerty, tam jsem lehce nejistá.

Zpívám rozhodně déle. Vařit na vysoké úrovni jsem začala před pár lety. Zjistila jsem, jak je vaření úžasné, když to skutečně umíte. Také vlastně vytváříte umělecká díla. Plánuji jídelníček do detailů i dlouhé dny předem.

A ještě jsem zapomněla, že ráda relaxuji u několikahodinové manikúry. Podívejte se. (Ukazuje mi dokonale upravené ruce – pozn. red.) Každý potřebuje vypnout svým vlastním způsobem.