Veřejně prospěšní aneb Vzhůru ze dna

Je před osmou hodinou ráno, nasedáme do dodávky s návěsem na odpad a jedeme na sídliště Dědina. Budeme smetat na hromádky štěrk, který tu zůstal po oblevě, a uklízet odpadky. Na určeném místě se pánové z úklidovky ukazují jako gentlemani. „Dovolíte, slečno,“ říká Bolya Štefan a podrží mi pracovní vestu, aby se mi lépe oblékala. Zapnu suchý zip, poděkuji, popadnu lopatu a jdeme s Bolyou zamést a uklidit přechod.

„Vždycky jsem chodníky neuklízel. Pracoval jsem jako číšník. Čtyřhvězdičkový hotel, kde jsem obsluhoval, skončil, a dneska málokdo přijme číšníka po padesátce, i když má praxi. Na pracáku jsem byl více než dva roky,“ odpovídá mi Bolya, když se ho ptám, proč člověk s léty pracovních zkušeností v gastronomii pracuje tady. Prý dnes všude chtějí mladé lidi, kterým nevadí přesčasy.

Ze začátku mu pomáhám uklízet nepořádek po oblevě. Nabírám štěrk na lopatu a nosím ho na hromadu u přechodu pro chodce. Drobné kamení tu musí zůstat, za chvíli by měly přijít mrazy, a tak bude četa za pár dní házet štěrk nazpátek. Po pauze na cigaretu hážeme všichni nedopalky do koše nebo do návěsu dodávky. Rozhodně ne na chodník.

„Je to pořád dokola, ale aspoň jsem furt na čerstvém vzduchu,“ říká Bolya s tím, že ho práce vlastně baví. „Dostávat kolem jedenácti tisíc hrubého za celý úvazek není nic moc, ale je to pořád lepší než podpora. Naštěstí mám vlastní byt, ale s takovými penězi se i tak těžko vychází,“ dodává.

Podle radního Prahy 6 Ondřeje Balatky je celý program průpravou pro budoucí zaměstnání, díky níž získají dlouhodobě nezaměstnaní správné pracovní návyky. Program začínal se šesti lidmi, teď jich v Praze 6 pracuje asi čtyřicet. „Když někdo přijde a chce pracovat, tak mu tu práci dám,“ říká Ondřej Balatka s tím, že nabídka platí pouze pro obyvatele Prahy 6.

„Během dvou let, kdy pracuji na odboru pro sociální oblast, jsme celý projekt rozšířili,“ vysvětluje Balatka. „Vznikla jednotka, která spadá přímo pod městskou radu. Jmenuje se PRO 6,“ dodává Balatka.

Veřejně prospěšné práce se kombinují s veřejnou službou, kdy musejí nezaměstnaní odpracovat dvacet hodin měsíčně, aby nepřišli o sociální dávky a nedostali se na existenční minimum. Chodí sem i lidé soudem odsouzení k určitému počtu hodin veřejně prospěšných prací, kteří si tak odpykávají trest.

Pokud má dlouhodobě nezaměstnaný zájem o veřejně prospěšné práce, úřad s ním uzavře dohodu o provedení sto padesáti hodin práce v období jednoho roku. „Začne s námi uklízet dejme tomu čtyři hodiny denně, a buď se osvědčí, nebo ne. Pokud pořádně nepracuje, rozloučíme se s ním,“ vysvětluje Balatka.

Po odpracování sto padesáti hodin dostane zájemce dohodu o pracovní činnosti a vykonává tuto činnost dvacet hodin týdně. Pak se někteří stanou regulérními zaměstnanci nebo mistry úklidových čet. Jiní po roce stráveném na dotovaném místě odejdou hledat práci jinam.

Program ale neslouží jen k tomu, aby se nezaměstnaní naučili znovu pracovat. Cílem je i udržování čistých ulic, což patří k povinnostem městských částí. „Mít vlastní pracovní čety je rozhodně ekonomicky výhodnější než platit drahé úklidové firmy,“ myslí si Balatka. Úklidové čety zdaleka jen nezametají. Na jaře sekají trávu, na podzim uklízejí listí a proklesťují větve, v zimě pak odsekávají led.

Zájemce o veřejně prospěšné práce má na starost vedoucí odboru PRO 6 Jiří Žilka. Když před dvěma lety v projektu začínal, neměl záviděníhodnou pozici, ale i tak se celý proces snažil pořádně rozjet. Původních šest zaměstnanců nepatřilo právě k pracantům. „Na směny moc nechodili. Neukázali se třeba dva dny,“ říká Jiří Žilka. „Mnohokrát jsme museli jít na jejich ubytovnu a vysloveně je přemlouvat, aby nastoupili do šichty.“

Od té doby se hodně změnilo a městskou část Prahu 6 uklízejí tři pracovní čety. Městská část dostává v rámci programu obecně prospěšných prací dotace od ministerstva práce a sociálních věcí. Může tak hradit asi třetinu platu zaměstnanců. Nutno říci, že metaři si svůj plat opravdu zaslouží.

Naše druhá zastávka je v parku u Evropské třídy. Zase na nás čeká štěrk a spousta papírků na trávnících. Uklízíme chodníky a od kolemjdoucí starší paní dostáváme radu, ať štěrk necháme na místě, že bude zase sněžit. „My to sem zase zasypeme, až bude potřeba,“ odpovídají s úsměvem metaři a vědí, že už zítra nebudou vědět, kam dřív skočit.

Letošní zima úklidové čety na šestce opravdu potrápila. „Na to, abychom uklidili takové množství sněhu, nemáme stroje,“ říká Jiří Žilka. Místo toho jsou v pohotovosti metaři-brigádníci.

Berou paušál 1200 korun měsíčně za to, že doma čekají, jestli nasněží. Pokud je opravdu předpovězena kalamita, vyhlásí se sněhová pohotovost a ráno musí všichni nastoupit, vyrazit do ulic a za den každý uklidit čtyřicet metrů chodníku.

Úsek každého pracovníka je na konci dne přebrán pouze v případě dobře odvedené práce, vyfotí se a dá na internet, aby občané Prahy 6 viděli výsledek. Na základě toho dostanou brigádníci peníze.

Praha 6 tak měla během sněhové kalamity lépe uklizené ulice než jiné městské části. Nejfrekventovanější třídy se uklízejí i strojově.

I když sníh musí být z chodníků odstraněn všude, v době sněhové kalamity je třeba některé úseky upřednostnit. „Volala nám například babička, že k nim před vchod nemůže kvůli sněhu přijet sanitka,“ říká mistr dnešní směny Ladislav Sčuka, když se ho ptám na organizaci prací.

„Musím posoudit, co je v dané chvíli nejdůležitější. Mnohdy se stane, že uklizený úsek pak už není využit. Ale pomohli jsme dobré věci,“ vysvětluje pan Sčuka.

Pak Ladislav rychle rozdělí úkoly a pošle malé skupinky na různá místa. Má teď chvíli volno. Ale zanedlouho půjde své podřízené zkontrolovat.

„Pořádek je důležitý,“ říká spokojeně a dodává, že na úklid téhle městské části mají dost lidí, kteří to bez problémů zvládnou. „Když je člověk pracant, dělá za dva. Potřebujeme, aby se ti, co tu jsou, činili,“ říká pan Sčuka, který na své místo nastoupil poté, co se i s rodinou vrátil z Anglie.

Stejně jako mnoho jiných vstoupil do programu veřejně prospěšných prací na částečný úvazek, později se bez problémů vypracoval až na vedoucího. „Uklízel jsem kousek od letiště a asi bylo vidět, že jsem tam měl čisto, a tak jsem nakonec povýšil,“ vysvětluje vedoucí čety. Podle svých nadřízených je vůbec nejlepším pracovníkem, kterého v jednotkách měli.

Ladislav je na svou práci také patřičně hrdý. „O víkendech beru svoje děti hodně ven. Když vidíme nepořádek v jiných čtvrtích, mám radost, že u nás je to lepší,“ usmívá se.

Jinou práci Ladislav hledat nechce. Nejen proto, že už mu je přes padesát. Je tu ve všech směrech spokojený. „Procestoval jsem kus světa, byl jsem v Belgii i v Anglii, a všude je život stejný. Lidi zbytečně nadávají, že nemají tamto a tohleto,“ vysvětluje. Podle něj se v Praze žije dobře.

Když je nám určená část Evropské ulice uklizena, nastupujeme do dodávky a jedeme o pár set metrů dál k další nevyčištěné ulici. Jeden z mých dočasných kolegů mi vypráví o své vášni k turistice. Se zápalem popisuje místa, kam rád jezdí, dává dobré rady, kde v České republice jsou dobře vyznačené stezky a krásné procházky, a informace o nejlepších turistických srazech.

V uklízení v přátelském duchu pokračujeme až do konce pracovní doby, jen občas slyším nadávky na to, co všechno lidé vyhodí na zem. Až budu mít příště v ruce papírek nebo nedopalek cigarety, vzpomenu si na svou zkušenost metaře a určitě ho vyhodím do koše.