V devatenácti letech se vydala sama na náročný trek. Přišla o iluze i nehty na nohou

Oblíbená stezka přes Australské Alpy The Australian Alps Walking Track (AAWT) je dlouhá 650 km a vede přes oblasti Victoria, New South Wales a ACT. Jedná se o poměrně náročnou horskou cestu, která vede mimo obydlené části a člověk na ní musí překonat hned několik nástrah. Tehdy 19letá Ya Reevesová byla přesvědčená, že cestu přes její náročnost zvládne absolvovat úplně sama, bez pomoci druhých.

„Věděla jsem, že to nebude jednoduché, ale měla jsem už v té době dost zkušeností, že jsem si byla jistá, že na té cestě opravdu nezemřu. Mým úkolem prostě bylo dostat se pěšky z bodu A do bodu B,“ svěřila se deníku The Guardian Ya Reevesová.

Hned první kilometry si nicméně uvědomila, že má příliš těžký batoh, příliš úzké boty a nese s sebou zbytečně moc jídla. Druhý den k tomu navíc přišla o nehty na nohou a jen o vlásek unikla ušlapání divokými koňmi.

Navzdory svým prohlášením o nezávislosti a soběstačnosti poměrně často volala rodičům o pomoc a morální podporu. Přestože byla na cestu dobře připravená, realita byla mnohem náročnější, než si na základě dostupných informací představovala. Často tak byla vyděšená a úzkostná, aniž by si to ale byla ochotna přiznat.

Proto se k ní na pár dní přidala i její matka. Místo radosti z její přítomnosti dívku ale spíš přepadával bezdůvodný vztek, který si na matce vylévala.

V polovině cesty, kdy už putovala opět sama, se zastavila u svého kamaráda, kde prodělala po kousnutí mravencem anafylaktický šok. Místo pokračování v cestě tak několik týdnů prospala.

Když se opět vydala na cestu, několikrát se ztratila a vždy přitom neskutečně panikařila. Přesto měla její cesta i pozitivní stránky. Zažila nádherné východy i západy slunce, zaplavala si v průzračně čisté vodě, zdřímla si, kdykoli potřebovala, a pro povzbuzení si pročítala oblíbené knihy.

Na jednu stranu se jí líbilo, když cítila, jak jí hoří svaly, na druhou stranu bojovala i s naprosto běžnými drobnými činnostmi, které ji vyčerpávaly. Během cesty přitom neposlouchala žádnou hudbu ani podcasty, občas jen něco vyfotila. Většinu času se ztrácela ve vlastních myšlenkách.

Nakonec cestu ukončila 60 km před původním cílem. Místo pozitivní mysli ale cítila velké zklamání, protože musela několikrát změnit své plány a ani cestu nezvládla bez pomoci druhých. Trvalo několik let, než si plně uvědomila, čeho všeho díky této cestě v devatenácti letech dosáhla.

Dnes už ví, že žádná překážka není tak snadná, jak se na papíře jeví, že vždy existují vnější okolnosti, na které se nedá nikdy zcela připravit. Místo velkých plánů se člověk musí jen naučit přijímat věci tak, jak přijdou.