Uspěla hned na prvním závodě. Zdravotní sestra z Bulovky je vrcholová vzpěračka

„Nikdy jsem nebyla člověk, co by vydržel sedavé povolání na židli v kanceláři. Zpívat neumím, strojař nejsem, tak jsem si vybrala zdravotní školu,“ říká v nadsázce Michaela Prchalová, co ji přivedlo k práci sestřičky.

Od roku 1995 ji vykonává v pražské Fakultní nemocnici Bulovka na ortopedii. „Povídá se, že když sestra neuteče do roka, tak už neuteče nikdy,“ směje se štíhlá, opálená žena, jejíž vypracovaná postava naznačuje, že ráda sportuje.

„Od tří let jsem dělala moderní gymnastiku, tehdy za středisko vrcholového sportu Rudá hvězda Praha, skončila jsem v 15 letech. Můj strejda vzpíral od mládí a navrhl mi pak, ať si jdu taky zkusit něco zvednout, když mám tu sílu z gymnastiky,“ popisuje, jak se zrodil její největší koníček.

Po pouhých třech měsících tréninku jela na první závody. „Ocitla jsem se na mistrovství republiky mužů a žen, nikoho jsem tam neznala. Neměla jsem ani ty správné boty, dres ještě napůl gymnastický. Odvezla jsem si druhé místo a všichni koukali,“ vzpomíná na začátky v roce 2003. První úspěch, nečekaný a o to příjemnější, ji povzbudil do dalších tréninků.

Nadšení jí vydrželo už 20 let, dokázala se vrátit po porodu syna i po zraněních. Jedno si způsobila nešikovně nikoliv při cvičení, ale při otevírání kufru auta. Natrhla si sval a dlouhé týdny v ortéze a na rehabilitacích pro ni byly nekonečné. I když, jak přiznává, výkony už nejsou to, co bývaly, a ozývají se i přibývající roky.

Dnes vrcholově vzpírá za veterány v klasickém dvojboji – trhu a nadhozu. „Při trhu zvedáte činku přímo ze země, pomocí technického cviku dostanete činku nad hlavu. Nadhoz je přemístění činky ze země na prsa, a potom vyražení činky nahoru do rovných rukou,“ vysvětluje vzpěračskou terminologii.

„Na začátku to nebyl sport pro ženy, pořád je vnímaný spíš jako chlapský. Na vzpěračky se koukalo jako na mužatky, matróny. Když se dnes podíváte na startovní listinu, najdete na ní přece jen o hodně víc žen a mladých holek,“ zmiňuje, v čem se disciplína posunula.

„Teď už je mnohem dál, jsou jiné výkony, jiné cíle, ale i vztahy. Dřív to bylo i takové přátelštější,“ všímá si. Nemá pocit, že by vzpírání vnímala společnost jako atraktivní sport, a tím pádem do něj neteče ani tak velká finanční podpora.

„Když nejste profesionál, tak si víceméně všechny závody hradíte sám, pokud nemá oddíl peníze. Cesta, startovné, ubytování, to všechno je na jednotlivci. Jen startovné stojí třeba tři tisíce,“ popisuje, jak to chodí. Ona se na řadě závodů může spolehnout na svůj oddíl, za který závodí, TJ Baník Meziboří.

„Začínala jsem kdysi ve váhové kategorii do 53 kg, teď patřím do váhové kategorie 64 kg a do věkového rozmezí do 45 let,“ přibližuje nám. Na posledních závodech zvládla v trhu dát 49 kilo, na nadhoz pak 69 kilogramů. V minulosti utrhla až 53 kilo a nadhodila 75. „Já osobně moc nejsem na trh, ten technicky nemám úplně dokonalý. Ale zase to doženu v nadhozu, protože mám sílu,“ vysvětluje.

A kterého úspěchu či medaile si považuje nejvíc?

„Čím jsem starší, tím víc si cením každé medaile, protože ta příprava už je samozřejmě těžší. Hodně si cením stříbrné medaile z ME 2018 z Budapešti, také ze Švédska a ta bronzová z loňského ME Masters v Polsku je jedna z nejhezčích. Mám i stříbro z Masters v italském Turíně z roku 2019, to byl velký úspěch, konkurence tam byla obrovská,“ vyjmenovává své poslední úspěchy a ukazuje nám některé ze svých medailí a pohárů. Má jich požehnaně.

Závodit plánuje tak dlouho, jak jen to půjde. „Mám super syna, který mě v tom podporuje, takže dokud mi to tělo dovolí a dokud se to bude dát skloubit s prací, tak to chci dělat,“ přeje si.

Spojit práci s časově náročným koníčkem, který vyžaduje disciplínu a časté tréninky, ale není jednoduché. „Ono je lehké jen jíst, spát a cvičit… My tady ale pracujeme na třísměnný provoz, takže nemůžu mít tréninky pravidelně, třikrát týdně. Buď jsem před noční, nebo po noční, a i když jdu po ní na trénink, nezvládnu to, je to akorát o zranění, je to riziko.“

V nemocnici se jí ale snaží vycházet vstříc a cítí tu od kolegů podporu v tom, co dělá. „I když třeba zrovna držím dietu nebo musím pít jen vodu, kolegyně mi připomínají: Napij se! Nebo když si přinesu krabičku s jídlem, tak ví, že jsem v nějaké přípravě,“ zmiňuje zdravotní sestra.

Větší síla, kterou díky činkám má, se jí hodí i v některých situacích v nemocnici. „Říkávám kolegyním, třeba když steleme postele těžšího pacienta: Zvedněte si ty postele (v nemocnicích jsou lůžka, u nichž se dá nastavit výška, pozn. red.), nebo vás budou bolet záda a skončíte na nich taky,“ směje se.

S ostatními vzpěračkami se rozhodly využít svou vášeň pro tuto disciplínu i jinak – nafotily společně „retro“ kalendář a výtěžkem z jeho prodeje chtějí pomoci dobré věci.

„Oslovila jsem rodiče, kterým zemřel syn na onkologické onemocnění a oni založili nadační fond Úsměv nejen pro Kryštofa. Ten pomáhá rodinám onkologicky nemocných, víceméně všechno dělají ze svých zdrojů, takže je tímto chceme podpořit,“ říká Prchalová, kterou těší, že se jí podařilo dát dohromady zajímavou partu sportovkyň a všechny šly do projektu s chutí a bez nároku na odměnu.