Terénní bioložka Kateřina Sam: Mám snížený práh strachu

Působí v Biologickém Centru AV ČR a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Zajímá ji především, co se stane, když se přirozený potravní a komunikační řetězec mezi hmyzem, rostlinami a ptáky rozbije, a jaký vliv to má na životní prostředí.

Evropský grantový projekt, během nějž probíhal rozsáhlý výzkum v různých koutech světa, např. v Japonsku, Číně, Austrálii, Papui Nové Guineji či Německu, sice momentálně dojíždí, zároveň se jí ale rozběhl projekt Junior STAR, který se zaměřuje na pavouky v Česku. Takže se teď výzkumnice s toulavými botami bude držet víc doma, v domku u Českých Budějovic, kde chová králíky, slepice, dva psy… – a kde má rodinu.

Čím začíná váš pracovní den v Česku a čím v pralese?

Jsem kafová a pohybová. Takže ať jsem, kde jsem, cvičím. Ráno v pět chodím běhat, tady se svými psy, bílými švýcarskými ovčáky. Nebo vyrazím na koloběžce, případně jdu na kruhový trénink. V sedm končím, a pokud děti obstará manžel, jedu ideálně rovnou do práce, na fakultu.

Moje zahraniční cesty posledních let jistili kromě muže i hlídací rodiče, někdy jsem brala staršího syna s sebou. Teď jsem ale moc ráda tady. Naštěstí mám spoustu výborných studentů, kteří létají po světě za mě, to jsou moje ruce.

Prý jste původně chtěla studovat animovaný film?

Vždycky mě nejvíc bavila příroda. Odmala jsem tahala domů ptáky a pomáhala v záchranné stanici. Byla jsem divoké dítě, které nezkazí žádné dobrodružství, kluci říkali, že mám nulový pud sebezáchovy. Kvůli dysplazii kyčlí jsem nesměla cvičit, ale když mě nikdo nehlídal, utíkala jsem z domu a dělala šílené věci, přes zákaz jsem jezdila na koni. Prasklo to, když jsem se rozmlátila.

Také jsem prostopovala celou Evropu. Nikde se nic nestalo, až mě cestou do školy v Domažlicích vyděsil jeden Němec – od té doby nestopuju. Nebezpečí může číhat za rohem…

Do toho jsem ale také slušně kreslila, na ZUŠ jsem se zajímala o design a uvažovala o umělecké dráze. Zkoušela jsem kreslit animované filmy o vztazích, o mezilidské komunikaci. S filmečkem Mosty jsem dokonce vyhrála soutěž v Japonsku. Tak jsem podala přihlášku na přírodovědu i na FAMU.

Jak se k tomu stavěli rodiče?

Mamka je švadlena, táta elektrikář, ti nic takového nechtěli, byli i proti gymplu. Musela jsem si všechno vydupat nebo dělat natajno. Na FAMU mě přijali, jenže brzy jsem si uvědomila, že tam jsou šikovnější a nadanější lidé, se kterými bych pořád soutěžila. Proto jsem nakonec šla na přírodovědu do Českých Budějovic.

Ve městě i v pralese jsou důležité mezilidské vztahy. Jak je zvládáte?

To je v mé práci asi nejtěžší, vyladit správně tým a vést dlouhodobou spolupráci. Dobře odhadnout kolegy i studenty a nebát se rozloučit s člověkem, který zklamal očekávání. Jeden takový odchod právě prožívám a je to pro mě opravdu emočně velmi náročné.

Kdy jste si ujasnila specializaci?

Během magisterského studia na Wageningen University v Nizozemí mě nadchla tropická ekologie. Po návratu do Čech jsem se rovnou sbalila a odjela na Papuu Novou Guineu. Právě tam jsem byla pak nejčastěji a nejdéle.

Proč právě tropická ekologie?

Já už v šestnácti letech řešila, proč je svět zelený. Což je vlastně základ našeho výzkumu. Svět může být zelený a v rovnováze, pokud se rostliny ubrání hmyzu – a to se děje dvěma způsoby. Buď mu nechutnají, nebo se tak stane díky parazitům a ptákům, kteří hmyz sežerou.

Hmyzožraví ptáci, chránící zeleň, jsou ovšem citliví na změny prostředí. Při výzkumu proto simulujeme situaci, jako kdybychom o ně přišli, jako kdyby vymřeli. Instalujeme v korunách stromů ochranné sítě, které jim zabraňují v přístupu – a srovnáváme výsledky. Dnes už víme, že pravda je zhruba uprostřed. Někde je pro přežití rostlin důležitější jejich samotná obrana, jinde ptáci – predátoři.

Můžete uvést příklad?

Teď jsem se třeba zabývala ostrovními společenstvy. Na ostrovech nemají rostliny téměř žádnou vlastní obranu, protože tam nežije nepřítel – tedy hmyz, který by je konzumoval. To je sice fajn, jenže časem přijdou o všechny obranné mechanismy. A pak se tam s člověkem třeba dostane nějaký invazivní hmyz, který je začne žrát ve velkém. Což může bez ptáků skončit tragicky.

Prý nesnášíte výšky, jak tedy ochranné sítě instalujete?

Ne, že bych nesnášela výšky jako takové. Pracuju z jeřábu, který mě vynese do korun stromů. Gondola se ale houpe a z toho se mi dělá špatně. Člověk se musí zaměřit do prostoru nahoru a myslet jen na práci. Mít připravené nůžky, pinzetu, sehrané kolegy… Výsledky se kontrolují po měsíci a na konci sezony.

Při výzkumu v podrostu lesa, kde sledujeme efekt ptáků a netopýrů, musíme vytahovat a sundávat sítě každý den, aby tam mohli buď ptáci, nebo netopýři. Nejhorší to bylo v Japonsku, kde se ptáci aktivují ve tři ráno a končí kolem osmé večer. Tam jsme se moc nevyspali.

Spíte v terénu pod stany?

Většinou ne, není to bojovka. V Austrálii jsme si pronajímali domeček, v Německu jsme spali v kempu, v Japonsku ve vědecké laboratoři. Takže základy civilizace a voda byly samozřejmé.

Jaké vlastnosti vaše práce vyžaduje? Trpělivost, pečlivost…?

Trpělivá jsem. Pečlivost je problém, ale na to mám lidi. Typické pro mě je, že všechno nechávám na poslední chvíli, vím, že se to nějak stane, nějak to dopadne. Trochu flegmatik.

Studenti říkají, že už bychom měli koupit letenky, upřesnit plány – a já odpovídám: Času dost. Ale nakonec to vždycky klapne.

Nejtěžší je asi umět se vyrovnávat s odmítnutím. Píšete články, knížky, žádosti o granty – a setkáváte se často s nezájmem. Je třeba nebrat si to moc osobně a zkoušet to znovu, jinde.

Co zatím pokládáte za svůj zásadní objev, přínos?

Celý komplex výzkumů o komunikaci ptáků a rostlin. Nejen jaký efekt mají ptáci na rostliny, ale že spolu opravdu komunikují pomocí chemických látek. Když je rostlina žraná nebo mechanicky poškozovaná, vydává určitý pach, vůni. Hmyz u toho navíc produkuje sliny. Člověk to často ani necítí. Na vzniklou chemickou reakci ale reagují někteří predátoři. Přitahuje je.

Dělali jsme spoustu zajímavých pokusů, zjišťovali, o jaké látky se jedná a zda existují jiné, které by tu reakci naopak zastavily. Líbil se mi pokus, kdy jsem malé ptáčky z hnízda naučila spojovat si potravu s různý mi pachy. Ukázalo se, že je jedno, o jakého ptáka jde a kde žije, základ je, co se v mládí naučí. Moje sýkorky se naučily asociovat potravu s tropickou rostlinou rodu Psidium.

Jindy jste lepila na listy housenky z plastelíny. Proč?

Ten pokus nebyl úplně spojovaný s pachem. Lepit umělé housenky na různě poškozené listy byl jen způsob, jak měřit různou atraktivitu rostlin pro ptáky. Víc lákaly stromy, které jsme chemicky upravili či mechanicky oškubali. Vydávaly silnější signál. Takhle si hrajeme s komunikací…

Nevadí rostlinám, když je záměrně poškodíte?

Nemyslím, že by rostliny trhání listů nějak bolelo. Ale rozhodně na to reagují. Aby došlo k co nejmenší škodě, uštípneme raději celou větvičku, než abychom trhali lístek po lístku. Pokud by se to dělo stále, začne být strom chemicky značně aktivní a může se tím vyčerpávat.

Když jsme třeba nastříkali na keřík rajčat rostlinné hormony, myslel si, že ho žere býložravý hmyz, a začal se podle toho chovat. Došlo k produkci sekundárních metabolitů a rajčata měnila chuť. Nic moc. Vinaři naopak tento druh stresu u vinné révy vyvolávají, protože dodává vínu specifickou chuť.

S jakými největšími překážkami jste se při výzkumu setkala? Šlo spíš o lidi, nebo divokou přírodu?

Obojí. Veškerý výzkum v korunách stromů je poměrně nebezpečný, můžete spadnout. V Austrálii jsme se potýkali s jedovatými hady, museli jsme být v lese pořád na vysílačkách.

V Japonsku jsme zase chodili v gatích s rolničkami, abychom zaplašili medvědy. Z mé oblíbené chůze naboso jsem mockrát chytla nepříjemné roztoče. Naštěstí vše vždycky dobře dopadlo. A já se nikdy nebála. Jak jsem už zmínila, mám snížený práh strachu.

Jak vás přijali domorodci z odlišných kultur, zejména na Papui Nové Guineji?

Bělošku viděli mnozí poprvé v životě a sledovali mě s nedůvěrou. Ženy u nich třeba nesmějí pracovat v době menstruace, což jsem nakonec usmlouvala a našla pár lidí, kterým to nevadilo. Nebo když jsem chtěla ochutnat jídla určená jen mužům, jako ještěrky a hady, nosil mi je tajně můj asistent.

Některé momenty ale byly dramatické. Jednou jsem ošetřila zraněného domorodce a zbytky krve a vaty vyhodila do ohně. To je rozlítilo. Vše z těla se musí schovat, aby k tomu nemohli lesní duchové Sangumové. Nařkli mě z čarodějnictví, což může končit i umlácením klacky. Trvalo řadu dní, než mí asistenti incident uklidnili s tím, že jsem jiná, jejich zvyky neznám a moc se omlouvám.

Jednu domorodku, která dopadla hůř, jsem poznala. Měla očividně poporodní depresi a rodina ji začala považovat za čarodějnici. Vyrazili jí zuby, zlámali kosti, trápili hladem – a nebýt nás, skončila by smrtí. To byl jediný případ, kdy jsem si troufla vstoupit do konfliktu.

Přes odpor místních jsme ji odvezli do nemocnice a vesnický soud nakonec její násilné příbuzné odsoudil.

To jste hrdinka!

Jindy došlo k přepadení celé skupiny, protože jsme se přiblížili k hranicím cizího kmene. Mně svázali ruce za zády a vypustili mě v noci do pralesa. Druhý den jsem našla záchranu, ale strašně mě bolely ruce, vůbec jsem je necítila. To byl vlastně jediný můj strach: o ruce. Dlouho jsem na nich měla přerušené nervy.

Podobných zážitků bylo víc. Jednou třeba vpadli během večeře do hotelové restaurace lupiči s puškami. Věděla jsem, že s mačetami bych to asi ustála a ukecala, ale tohle… Postříleli ochranku, vykradli hotel a zmizeli.

Co vám na výpravách chybí nejvíc ze západní civilizace?

Nic. Zlaté kohoutky mi nechybí. Jenom jednou mi rodiče vezli chleba do Irska. Spíš se mi stýská po zázemí, pohodě, kdy můžu vyjít na zahrádku, také po psech. Ale díky tomu, že jsem vždy milovala cestování, jsem spokojená, že můžu vidět něco jiného, potkat nové lidi.

Po návratu a přivítání vždy projdu dům, naložím se do vany a těším se na masáž. Na Papui se totiž ženy koupou oblečené, ani před sebou nejsou nikdy nahé. V čem se umyjí, v tom posléze schnou, což mi dost vadilo. Vymýšlela jsem, kde se můžu umýt o samotě nahá, ochranku jsem vždycky poprosila o otočku…

Z cest jste si přivezla i manžela. Proběhlo to bez zádrhelů?

Naprosto. Je domorodý Papuánec, ovšem studoval a doktorát z přírodovědy si dělal v Austrálii, takže je to civilizovaný muž a vědec. Poznali jsme se při práci, specializoval se na hady, motýly a brouky. Je určitě víc městský typ než já.

Narodil se do bohaté rodiny a pochází z části Papuy, kde dosud vládne matriarchát, což usnadnilo situaci. Zato v části, kde probíhaly mé výzkumy, funguje patriarchát. Jde o potomky dvou různých migrací a jsou úplně jiní i vizuálně.

Manžel se bez problémů přestěhoval do Česka, naše střídání ročních období mu vyhovuje, chodí tu v kraťasech celý rok. Léto moc nemiluje, zato jezdí rád na snowboardu. Opustil vědu a pracuje z domova jako datový analytik pro americkou firmu. Česky se učit nehodlá, domluví se anglicky.

Jeho rodina neprotestovala?

Oni se skoro nestýkají, funguje to tam jinak. Zavolají, jen když mají problém. Svatbu jsme měli v Austrálii, a protože moji rodiče nechtěli přijet, byli jsme sami, pouze s kolegy jako svědky. Poznala jsem mužovu maminku a sourozence, kteří žijí v Austrálii. Občas jezdí do Evropy na náboženskou túru, jsou adventisté sedmého dne.

Pomohlo vám aspoň na Papui, že máte muže-domorodce?

Spíš se v té patriarchální části divili jemu, jak dvorně se ke mně chová. Třeba jeden místní, u něhož jsem bydlela a jenž měl čtyři ženy, na mě vystartoval, abych pro všechny vařila. Odmítla jsem s tím, že mám jako vědkyně jinou práci – a on si stěžoval manželovi, že nejsem dobrá žena. Neúspěšně.

Našla bych u vás doma vliv exotiky?

Na každém místě si nechám od místního umělce nakreslit něco, co mě zaujalo – zvíře, kus krajiny. Nebo mi udělají storyboard – příběhový reliéf ze dřeva, i s mojí osobou. Některé visí v obýváku.

Nejvíc je asi znát rozdíl v pojetí času, Papuánci mají všechno na háku, jsou pořád relaxovaní, šťastní. Když chceme třeba někam odjíždět v osm, manžel v půl deváté zbystří…

Hodně nás ovlivňuje i jejich kuchyně. Některá zelenina a ryby se tu ale těžko shánějí, třeba kumu nebo taro, na které jsem narazila až ve Finsku. Jídla bývají hlavně vařená, jednoduchá a chutnají i dětem. Vaří pouze manžel, to je příjemný dopad matriarchátu. Já s dětmi zase objíždím kroužky.

Jak na ně mluvíte?

Muž anglicky, já na přeskáčku česky, děti odpovídají půl věty tak a půl tak. Metelkalanéskou pidgin mluvíme jen při návštěvách a já občas ve škole, kde studuje deset Papuánců.

Obě děti se narodily v Česku, ale určitě by mě potěšilo, kdyby zdědily moji vášeň pro poznávání světa. Devítiletý syn Renagi, jehož jméno znamená Klást chytré otázky, nejspíš vyfasoval moje ADHD, je sportovně nadaný a zatím střídá záliby po čtrnácti dnech: jezdí na skateboardu, sbírá brouky, vymýšlí bomby… Vidím ho možná jako trenéra.

Tříletá dcerka se narodila až po několika nezdařených těhotenstvích a vybrala jsem pro ni jméno Berenika, což znamená „ta, která nosí vítězství“. Je klasická holčička, ráda kreslí, tancuje a miluje koně.

Při jaké (ne)činnosti si nejlíp odpočinete?

Já se potřebuju fyzicky zhuntovat. Když jsem hodně psychicky napjatá z náročného pracovního týdne, o víkendu se úplně zruším. V pondělí mě pak všechno bolí, ale jinak odpočívat neumím. Mám teď problém dočíst knížku, jen tak si s ní sednout. Když se vyskytne hodina volna, dám přednost pohybu. Včera jsme stěhovali doma králíkárny a pak jsme byli na ferratách.

Děti sportují se mnou, manžel dělá technickou podporu. Natáhne vedle ferraty síť, na deku rozloží jídlo a něco si počítá. Večer jsem ještě jela se psy 20 kilometrů na koloběžce a muž uvařil večeři. Příští víkend jedu se synem na puťák na koních, jindy zajdeme třeba jen na ryby.

Jaké jsou vaše vzdálenější cíle, sny?

Přiznám se, že nevím. Potřebuju se po posledním náročném projektu nadechnout, vše si utřídit a zhodnotit. A vymyslet, co dál. Asi to pořád budou predátoři a jejich mikrobiom, potrava…

Také chci víc kreslit. V džungli jsem při pauzách vytáhla notýsek a čmárala, co jsem viděla kolem. Teď s rodinou a hospodářstvím na to není čas. Občas si vytvořím z modelovací fimo hmoty náušnice nebo dekorace… Toť vše.

Samozřejmě bych ráda zase někam vyrazila. Z jedné knížky jsem si půjčila motto: Na kole, pěšky i v mačkách, v pohodě, dešti i sr…ch. Láká mě Jižní Amerika, Aljaška. Jenže děti mají oblíbené Tenerife.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Biologické centrum AV ČR