Světový hornista Radek Baborák: Pro spoustu muzikantů je Japonsko ideální země

Život však přináší různá překvapení a dokáže propojit špičkový hokej a vážnou hudbu. Radek Baborák byl totiž v roce 1998 součástí orchestru, který koncertně zahajoval olympijské hry v Naganu. Právě v tom Naganu, odkud naši hokejisté přivezli zlato. Radek Baborák tam ale podle svých slov vyhrál mnohem víc. Začala totiž jeho spolupráce s dirigentem Seiji Ozawou.

Baborák se stal členem Saito Kinen Orchestra a Mito Chamber Orchestra, se kterými vystupuje na koncertech v Japonsku, USA nebo Evropě. „Náš vztah trvá, stal jsem se členem festivalového orchestru a od té doby s panem Ozawou spolupracuji,“ říká k tomu.

V Japonsku je nesmírně populární. „Jezdil jsem tam už před Naganem a musím přiznat, že jsem byl v Japonsku velmi pilný,“ říká s úsměvem. „Hodně jsem tam učil, nahrával pro japonskou firmu, hrál s japonskými muzikanty, dirigoval, takže to znám zevnitř, nejen ze zájezdu. Myslím, že to je taková jejich typická vlastnost, když vidí, že se u někoho mohou dlouhodobě spolehnout na určitou kvalitu, nabídnou příležitost. Dobře to do sebe zapadlo.

Když jsem asi před šesti lety řekl manažerovi, že začínám dirigovat, zaradoval se a hned začal plánovat, kde to propojíme. Pro spoustu muzikantů je Japonsko opravdu ideální země, takový ráj na zemi, co se týče sálů, publika, vybavenosti, toho, jak tam muzikanti z oboru vážná hudba jsou přijímáni,“ vysvětluje.

Kromě hry na lesní roh je i dirigentem. Podle Radka Baboráka je při dirigování výhodou, když zná orchestr zevnitř. „Tím, že mám 17 let orchestrálních zkušeností z různých orchestrů a měl jsem možnost hrát s mnoha dirigenty, vím, jak orchestr zevnitř funguje. Ten, kdo je třeba klavírista a pak dirigent nebo rovnou dirigent, tu možnost nemá. Každý instrumentalista, který má tu zkušenost, že byl v angažmá orchestru, má přece jen určitou výhodu,“ říká k tomu.

Hru na lesní roh ale neupozaďuje. Založil a umělecky vede soubory Baborak Ensemble a Česká Sinfonieta, se kterými koncertuje a nahrává. Na trhu je nyní nové CD Mozart – Horn Concertos a Quintet. „K Mozartově genialitě patřila i určitá zvídavost a vcítění se do duše nástrojů. To neměl jen u lesního rohu, ale i u jiných. Říká se, že na spoustu nástrojů hrál nebo na ně zkoušel hrát, a dá se říci, že v klasicistním období jeho koncerty pro lesní roh a orchestr jsou to nejdokonalejší, co bylo napsáno,“ říká Radek Baborák.

Žádného skladatele však nepreferuje. „Rozsah skladatelů je neuvěřitelný, od renesančních až po žijící skladatele 21. století. To je čtyři pět století hudby a mezi nimi se najde tolik krásné hudby, že je těžké vyzdvihnout jedno jméno. Mou srdeční záležitostí je ale určitě rakouský skladatel Anton Bruckner,“ vysvětluje Radek Baborák. Dodává, že je rád, že si při hraní i dirigování může vybírat.

Právě volba byla stěžejní pro rozhodování, zda se vydat na tzv. volnou nohu. Má za sebou několik stálých angažmá, naposledy byl sedm let až do roku 2010 sólohornistou Berlínské filharmonie. Ač tam mohl zůstat až do konce své kariéry, rozhodl se odejít.

„Uvědomil jsem si, že člověk v životě nemůže stihnout úplně všechno, a pokud podstatnou část hudebního života věnuju jakékoli instituci, orchestru, tak mi nezbývá tolik času na rodinu, vlastní projekty a sny a cíle. Takže když jsem si říkal, že rodina je nejdůležitější, pak mám Berlínskou filharmonii a pak sólovou kariéru, dirigování, další projekty, nemůžu zvládnout všechno a musel jsem si vybrat,“ vysvětluje své rozhodnutí.

V Berlínské filharmonii byl na postu prvního hornisty. Co to znamená v hierarchii orchestru? „První hornista má velmi důležitou úlohu. Dá se říci, že jsou nástroje, které když nejsou obsazeny tak kvalitně, moc se nestane, protože jejich intonační ne úplně přesná hra nebo chyba není tolik slyšet. Kdežto horna toho má poměrně dost na hraní, a když už něco zkazí nebo skupina není tolik vyrovnaná, poznamenává to zvuk celého orchestru.”

„Horna je vlastně takový předěl, pojítko jednak mezi žesťovými nástroji a dřevěnými a také mezi dechovou harmonií a smyčci. Zvuk musí dobře zapadnout do celkového obrazu orchestru. Takže mnoho dirigentů bazíruje na tom, aby měli kvalitní hornisty ve skupině.“

Když jsme se setkali, měl za sebou cestu do Japonska a dva dny v Berlíně. Doma pobyl den a už se zase vydával na cestu. Trochu zběsilé, napadlo mě. „To je typický muzikantský život. Samozřejmě bych nejraději hrál tady v Čechách, spousta hudebníků to tak dělá. Řekněme, že to jsou takoví místní matadoři, ale zase nemají nabídky ze zahraničí. Je to rozdílné. Hraju tam, kde jsem zván, a buď nabídky přijímám, nebo ne,“ vysvětluje Radek Baborák.

Sólový nástroj se však na rozdíl od ostatních neuplatňuje tak často. „Je jedno, jak je člověk dobrý, ale než nějakého dramaturga, dirigenta, ředitele orchestru, manažera napadne, že by mohl mít hornový koncert, trvá to. A ještě to není každý rok. Takže když se objevím v Praze u nějakého orchestru, tak řeknou: jé, ty jsi byl tady před rokem s Českou filharmonií, tak to teď musíme počkat… Takové argumenty zaznívají, s tím nemůžu moc dělat. A proto jsem nucen trochu víc létat.“

K dirigování a hraní ještě učí na berlínské univerzitě. Bohužel se však na hru na lesní roh nehlásí mnoho studentů. „Celkově je úbytek značný, na počet orchestrů se nedostává dobrých hornistů. Nejen u nás, v Berlíně jsou v současné době čtyři volná místa na hráče prvního lesního rohu. To o něčem svědčí. To je trend v současné době,“ konstatuje.

Volnost si nechává ve výběru, kde a co hrát, ale také ve snění. Jak říká, žádný vyloženě muzikantský sen nemá. „Úplně takhle neuvažuji. Projekty vznikají, nedá se říct, že bych měl nějaký sen. U nás to funguje trochu jinak. Založil jsem orchestr Česká Sinfonieta, tak bych si třeba přál, aby měl víc koncertů než jen dva tři za rok na festivalech.“

V době rozhovoru měl před sebou několik dirigentských koncertů a připravoval se na japonské turné s mozartovským projektem. „Baborak ansambl bude mít v listopadu sedm koncertů, na které se opravdu hodně těšíme, nejen na koncerty, ale i na Japonsko.“