Hlavní obsah

Po nehodě na železničním přejezdu ztratili syna, dcera musela o život bojovat

1. 12. 2022, 10:02 – Třinec

Minulý rok v říjnu se na nechráněném železničním přejezdu na Třinecku stala tragická nehoda, při které zemřel dvanáctiletý Dan, jednadvacetiletá Nikol byla s vážným poraněním mozku týdny v umělém spánku. I když jí lékaři nedávali moc šancí na život, mladá žena za pomoci milující rodiny zabojovala o své místo na světě. Rok po nehodě dělá velké pokroky, naučila se znovu sama jíst, pít, chodit, znovu se rozmluvila – a především nic nevzdala.

Nikol po střetu s vlakem bojuje o návrat do životaVideo: Novinky

 
Článek

I když si rodina prošla psychickým peklem, dnes se všichni usmívají a děkují bohu za to, co mají.

„Nikol tehdy jela pro svého bratra, aby ho přivezla domů. Při cestě zpět, kdy syn seděl na místě spolujezdce, došlo ke střetu s vlakem na nechráněném železničním přejezdu a tím celý ten příběh započal,“ začal Novinkám vyprávět David Stebel, otec Nikol.

Záchranář Zdeněk ochrnul po mrtvici. Díky čtenářům Novinek má šanci, že bude chodit

Zdraví

Zbytek rodiny kolem nehody chvíli poté projížděl, až později jim došlo, že na přejezdu bojují o život členové jejich rodiny.

Stav obou sourozenců byl velmi vážný. Po třech dnech od nehody Dan bohužel podlehl svým zraněním. Nikol lékaři diagnostikovali difúzní axonální poranění druhého až třetího stupně. Jedná se o poškození mozku v důsledku akutního úrazu hlavy.

Přestože jsou oba rodiče povoláním zdravotníci, kolegové jim doporučili nic na internetu nevyhledávat, protože tam se dočtou akorát o verdiktech smrti nebo doživotního postižení.

Nebylo jisté, jestli se probere

Nikol byla dlouho v umělém spánku. „Tři týdny dostávala silné dávky léků, které ji udržovaly v umělém spánku. Záměrně byla snaha mozek utlumit, aby nedošlo zejména k otoku, který je často pro zranění fatální,“ vysvětluje pan Stebel, který je odborník přes srdce.

Foto: archiv rodiny

Nikol byla týdny v umělém spánku.

Protože léky, které Nikol dostávala, byly velmi silné, nikdo nevěděl, kdy a zda vůbec se z umělého spánku probere. Po týdnu u ní rodiče zaznamenali zvýšení pulzu poté, co s ní začali mluvit. Následně se přidaly i jemné pohyby pravou rukou, a ještě později dokázala i pootevřít jedno oko. Druhé bylo stejně jako pravá část obličeje po různých operacích dočasně ochrnuté.

Rodina dceru navštěvovala, kdykoliv to v době covidu šlo. Jednou se jich rodinná přítelkyně zeptala, proč si Nikol nevezmou domů. Je to do té doby nenapadlo, mysleli, že to není možné.

Když dokázala spontánně dýchat, tak se po domluvě s nemocnicí rozhodli převézt dceru do domácího prostředí. Maminka okamžitě skončila s prací, aby byla dceři nonstop k dispozici.

„Strašně jsme se těšili, že se vrátí domů. Připravovali jsme se na to, pořídili jsme nemocniční postel, kterou jsme umístili do středu místnosti, aby byla v centru dění,“ doplňuje maminka Pavla Steblová.

Dvouletý Vincent se potýká se vzácnou poruchou metabolismu. V Česku ji mají jen dva pacienti

Děti

Z práce ošetřovatelky sice věděla, jak pečovat o ležícího člověka, dle jejích slov jim ale velmi pomohla služba domácího hospicu. Rodina si pořídila kromě nemocničního lůžka i nejrůznější rehabilitační potřebné pomůcky.

I přesto, že Nikol potřebovala neustálou péči, byla paní Pavla odhodlaná se o dceru postarat. „I když se stala taková nehoda, tak člověk musel truchlit skrytě, aby tady mohl být pro děti. Děti pro mě byly vždy na prvním místě, a proto jsem chtěla, aby dcera měla všechno, co potřebuje,“ dodává.

Jako ve špatném snu

Dívka si na nehodu, nemocnici, rehabilitace nebo mnoho jiných věcí vůbec nevzpomíná. Podle rodičů si nepamatuje ani první měsíc doma. Její první vzpomínkou je pohled na pokoj, ve kterém viděla balonky s nápisem „Nikolko, vítej doma“. Byla prý ve velkém šoku.

„Zjistila jsem, že levou stranou nedokážu hýbat, a najednou se otevřely dveře a přišla maminka s vozíčkem. Potom jsem zjišťovala všechno, co se stalo,“ vzpomíná.

Foto: archiv rodiny

Rodina byla vděčná za každý malý pokrok.

Nejdřív si myslela, že je to všechno sen, nedokázala uvěřit tomu, že tohle je realita. „To, že zemřel můj bráška, tak jsem si říkala, že až se probudím v reálném světě, tak půjdu do vedlejšího pokoje, protože je máme vedle sebe, a tam ho obejmu,“ dodává Nikol, která nakonec musela přijmout krutou realitu. Navíc zjistila, že nechodí a nezvládne spoustu jinak běžných věcí. Její cíl byl se za každou cenu znovu rozchodit.

To se povedlo, i díky pobytu v rehabilitačním centru v Klimkovicích. Každým dnem dokáže ujít větší vzdálenost a díky pobytu v hyperbarické komoře začala i rychleji číst. Nikol si ale stále klade další cíle.

„Chci začít běhat. To ještě neumím. Ráda bych nastoupila zase do školy, ale těžko říct, jestli mi paměť ještě funguje,“ říká s tím, že je rodině za péči neskutečně vděčná.

„Prostě to nevzdat“

Rodina je neskutečně vděčná za veškerou pomoc, která jim byla poskytnuta, a za to, že Nikol dělá takové pokroky. Podle maminky Pavly jsou od nehody v kontaktu se spoustou rodin s podobným příběhem. Pro ty má jednoduchou radu.

„Pokud to jde, vezměte si blízkého domů, do domácí péče. Uděláte pro něj to nejlepší. Nemusíte se bát, že to nezvládnete, v domácím hospicu vás všechno naučí a pomůžou. Jsou i různé kurzy,“ doplňuje.

Kdybych si připouštěla handicap, nebyla bych šťastná, říká nejlepší česká paraplavkyně

Styl

Nikol ostatním s podobným osudem vzkazuje, že nejdůležitější je se nevzdávat. „Taky jsem to chtěla vzdát, ale když se do toho dáte a přemůžete své problémy, tak se čím dál tím více posouváte. Prostě to nevzdat,“ vzkazuje všem, kdo se ocitli v podobné situaci.

Reklama

Související témata:
Nikol Steblová

Výběr článků