Petr Neužil: Kardiovaskulární péči nám může i vyspělá Evropa závidět

Na kardiologii jsem doposud vyšetřován být nemusel a snad mám srdce zdravé, kdoví. Mezi lidmi se říká, že lékaři jsou nejhorší pacienti a kolegům doktorům se srdnatě vyhýbají, protože si sami dovedou představit všechny možné diagnózy, které by se mohly najít.

Takže toto se mě velmi týká, není jednoduché mi provést ani běžný odběr krve na laboratoř. To smí dělat jen moje staniční sestra Kristýna, a to ještě vleže na lehátku. Ale preventivní lékařské prohlídky máme samozřejmě povinné.

Víte, já mám rád takový nádherný animovaný seriál pro děti Pojďte, pane, budeme si hrát. Je o dvou medvědech, kteří spolu vymýšlejí různé hry. Jeden je takový suverének a druhý takový důvěřivý méďa.

Jednou si taky hrají na mašiny a ten suverén se promění v mašinku a má zálusk na buráky, co chroupe ten hodný. Tak předstírá, že nemá „naládováno“ a nemůže jet. Ten hodný se tedy ptá, na co jezdí, a odpověď je „Já jezdím na buráky, pane“. A šup, nechá si je všechny naládovat do sebe.

Tak já prostě jezdím na kafe. Bez mléka a s cukrem. Kolegové si ze mě dělají srandu, že kdyby mi kardiochirurgové museli otevřít hrudník, našli by místo srdce balíky pražené kávy.

Není to správné a nikomu to nedoporučuji, ale skutečně je to tak. Říkají o mně, že jsem workoholik, za toho se já sám ale nepovažuji. Nicméně během běžného pracovního rauše na jídlo skutečně nemám ani pomyšlení. Supluji ho právě tou slazenou kávou.

I když nemusím pracovat, do takových jedenácti až dvanácti hodin moc chuť na jídlo nemám. Jediná výjimka je sobota a neděle, to si dám asi z takové dětské nostalgie pribiňáka. Ale skutečně největší chuť k jídlu mám vždy až večer a sním, na co přijdu! Nejsem rozhodně příkladem správné výživy.

Nevím, možná je to skutečnost, že mi můj tatínek každé ráno připravoval krupicovou kaši. Byl to takový rituál a on si na něm hodně zakládal. A to mluvím i o době, kdy jsem chodil na vysokou školu, takže až do 25 let každé ráno krupicová kaše!

Takže moje nechuť k jídlu nebude nejspíš žádný workoholismus, ale prostě popření tohoto zážitku z dětství.

Neumím. Práce mě prostě nesmírně baví a tím asi obtěžuji i moje ostatní kolegy, aby čas, který jsou v práci, využívali. Mám rád, když to odsýpá.

Jinak během dne na jídlo vůbec nemyslím, baví mě spíše řešit ten každodenní rutinní provoz, ale i ty nádherně inovativní výkony, kdy musíte hledat nové cesty k řešení, zavádět do života nové technologie, to je to, co mě baví, hledat pro pacienta tu správnou a ještě lepší cestu k diagnostice a k léčbě.

Mám v sobě zakódováno, že musíme udělat maximum pro to, abychom mu uměli co nejlépe pomoci. Proto jsem tak náročný na sebe, ale i na své kolegy. A musím říci, že mám kolem sebe skvělé lidi a odborníky.

Miluji zvláště, když mají ještě smysl pro humor, když si zároveň umíme udělat srandu i sami ze sebe. Cítím tak trošku v podvědomí, že se nám snad Na Homolce podařilo vybudovat úžasný a kompaktní tým kardiologie, lékařů, sester, zdravotnických techniků, ale i sanitářů, kteří vnímají sounáležitost a se kterým je mi dobře.

Aktivně se žádné sportovní činnosti nevěnuji. Když jsem byl kluk, tak mě strašně bavil tenis, ale nějak se to vymklo, tenis nešlo dělat napůl. Musím říci, že mě nikdy nebavily kolektivní sporty, spíše jsem vždy, a to důsledně a s velkým nasazením, fandil! Uměl jsem vyburcovat „náš“ tým, i když jsem aktivně nic nehrál, k úžasnému výkonu. Bavil mě snad jen softball.

V poslední době se zabývám myšlenkou, co je to za módní hity to masové šílenství na kolech, golfu a podobně. Pro mě je úžasný relax například už i takové běhání, čím víc jsem vyždímaný, tím víc to ve mně asi burcuje ty endorfiny. A kromě toho se snažím vyhýbat výtahům a chodit po schodech, tedy nahoru i dolů.

Můj čas asi opravdu patří hlavně medicíně. A samozřejmě rodině, jejíž absolutní důležitost si člověk uvědomuje s věkem čím dál tím více. Bez nezměrné lidské podpory, kterou mi má rodina poskytuje, bych se ani svému povolání nemohl věnovat tak, jak jsem činil a činím.

Už v základní škole, ale zvláště na gymplu jsem se věnoval vydávání školních novin, dělali jsme rozhovory s alternativními umělci, kteří se leckdy pohybovali na hraně – tím myslím zvláště skupinu písničkářů „Šafrán“, a v tomhle věku jsem psal zvláště i lehce poetické povídky, o medicíně jsem skutečně dlouho neuvažoval.

Hodně mě asi ovlivnil můj bohémský a lehce střelený prastrýc, který vyrůstal ve velmi bohaté rodině, ale byl to takový ten prvoplánovitý levičák, hrál box, trampoval, byl hodně literárně aktivní a po druhé světové válce se díky vlastní zkušenosti z Pražského povstání, kde lítal s nosítky a sbíral mrtvé a raněné, rozhodl vystudovat medicínu. Dostudoval v padesáti!

A pak prošel východní Slovensko a nakonec se usadil jako venkovský lékař na Trutnovsku. Na jeho chalupě blízko Malých Svatoňovic jsem s ním strávil docela dost času, jezdil jsem tam každé prázdniny.

Můj tatínek i maminka byli geologové a samozřejmě předpokládali, že se tomu oboru budu věnovat i já, ale já strašně nechtěl. Tak jsem se, trochu i natruc tátovi, rozhodl pro medicínu a vzali mě do nultého ročníku, který jsem celý strávil na patologii.

Byla to neuvěřitelná škola života, osobního i profesního, velmi mě to ovlivnilo a je až k nevíře, jak jeden rok života člověkem zahýbe. Zpočátku jsem byl v těžké depresi, ale nakonec jsem za tuto úžasnou životní zkušenost rád.

Ke kardiovaskulárním onemocněním mě potom už jako studenta lékařské fakulty nasměroval náš soused v Krči, kde jsme bydleli. Honza Táborský byl kardiochirurgem v IKEM a jednou jsme se spolu bavili na zahradě přes plot a on mě pozval na kardiochirurgickou kliniku, do kroužku mladých kardiochirurgů. Zní to možná budovatelsky, ale pravý opak byl pravda.

A tak jsem jako student čtvrtého ročníku medicíny začal chodit jednou týdně do starého pavilonu B1 na nejlepší kardiochirurgii v zemi.

Pamatuji si hned ten první den, kdy jsem na B1 přišel, to jsem si připadal jako Alenka v říši divů. Dveře, které se samy otvíraly, hlavní operační sál s průhledným stropem, aby bylo možné z ochozu sledovat průběh operace. Také jsem poprvé viděl jednorázové roušky nebo jednorázové šití s integrovanou jehlou.

Dnes to zní až pitoreskně. Byla to naprosto skvělá škola v době, kdy u nás nic moc jiného na tak špičkové úrovni nebylo, a poznal jsem tam spoustu kolegů v době startu jejich kariéry: Petra Vaňka, Petra Pavla, Honzu Pirka, Tomáše Kliku, Pavla Zdráhala.

A tak jsem si definitivně vybral kardiologii, v níž se snažíme lidská srdce všemožně podporovat a chránit, ale bez otevřených operací, které zůstávají doménou oboru kardiochirurgie.

Ne, děti se nepotatily a my jsme se je s mojí manželkou také nikdy nesnažili přesvědčovat. Syn se věnuje politologii a dcera studuje biologii.

Nebojím se říci, že občas i lepší péče než leckde ve vyspělé Evropě. Česká medicína obecně je na velmi vysoké úrovni a speciálně kardiovaskulární péči nám může i vyspělá Evropa závidět.

Náš systém komplexních kardiovaskulárních center s akutní péčí o pacienty s infarktem myokardu, život ohrožující arytmií či srdečním selháním a dalšími závažnými srdečněcévními chorobami zajišťuje všem nemocným dostupnou a nepřetržitou diagnostickou a léčebnou péči s nejmodernějšími technologiemi a profesionály v oboru.

Pokud bych měl mluvit za svou specializaci, kterou je diagnostika a léčba poruch srdečního rytmu, pak musím s hrdostí konstatovat, že všechny významnější nové technologie, vyvíjené v posledních zhruba dvaceti letech, prošly českou půdou.

Fenomén Homolka a IKEM má v tomto světě „porouchaných taktů“ svůj zvuk a ohlas. A doufám, že tomu tak bude i nadále.

Nerad bych, aby to vyznělo, že jde o nějakou soutěž. Ale nejspíše to byla velká náhoda, že jsem potkal při jednom ze svých studijních pobytů v Bostonu mého pozdějšího velkého kamaráda a kolegu, dnes také profesora kardiologie Vivka Reddyho z newyorské nemocnice Mount Sinai Hospital.

Takže velkou část z těchto projektů jsme provedli společně s naším týmem kardiologie Na Homolce. Díky až neúnosnému pracovnímu vypětí, lidské odvaze a síle jsme skutečně byli schopni řadu projektů realizovat v režimu First In Man – tedy první na světě.

To bylo právě při našem prvním setkání a nebylo to v restauraci, ale v mém maličkém bostonském podnájmu. Vivka jsem potkal během mého pobytu na kardiologii v Massachussets General Hospital v Bostonu.

Zaujal mě svou posedlostí vyřešit daný medicínský problém a ignorováním jakýchkoli limitů v uvažování. On byl tehdy v Mass General na fellowshipu a já na odborné stáži, tedy dva cucáci, kteří se začali bavit na téma, jak nejlépe katetrizačně (bez otevření hrudníku) odstranit komorové arytmie.

A Vivek tehdy v předvečer mého odjezdu domů přišel pozdě v noci do mého podnájmu a na malém konferenčním stolku jsme stačili popsat ubrousky a nějaký papír nákresy toho, jakou bychom použili strategii při odstraňování komorových tachykardií.

A jak jsme je pomalovali, řekli jsme si, že by bylo fajn, kdyby přijel do Prahy, a zkusili jsme to u několika pacientů provést. Vůbec jsem ale tehdy netušil, že tenhle člověk ovlivní celý můj následující profesní život a stane se také mým blízkým přítelem.

Jako obor se mění hekticky a tato hektičnost se dále stupňuje směrem k výkonům, které razantně omezují délku nutné hospitalizace a imobilizace nemocného, a dále k minimálně invazivním zákrokům, které jsou šetrné pro pacienta a minimalizují zároveň i rizika těchto výkonů.

Například před dvaceti lety prakticky nemyslitelná záležitost: implantace nebo adaptace srdečních chlopní katetrizační technikou. To je naprosto revoluční změna v postavení tohoto oboru, ale těch proudů a suboborů je řada. Třeba zrovna již uvedený bezdrátový leadless stimulátor respektive stimulátory.

Dokonce komunikují jak mezi sebou, tak s programerem, možná že v blízkém budoucnu bude možné i nahradit klasickou baterii a podobně. Prostě ten vývoj ve spirále stále pokračuje a je to dobře.

Samozřejmě jde především o to, aby se každý pacient choval zodpovědně sám k sobě. Nejde jen o to, že my – zdravotníci – provedeme nějaký zákrok a hotovo, pacient se přece o sebe musí především starat sám.

Kolik nemocných, kteří mají zjevnou nadváhu a již mají známé kardiální onemocnění, na doporučení lékaře zhubne? Jsou to sotva dvě tři procenta. A to platí napříč celou západní civilizací.

Kolik našich pacientů na výzvu po prodělaném infarktu myokardu přestane kouřit? Kolik z nich změní svoje návyky a začne s aktivním pohybem, změnou stravovacích návyků? Takže já bych zásadně neříkal žádné univerzální rady, řekl bych prostě, aby se sami pacienti začali konečně chovat ke svému tělu zodpovědně.

Bohudík šedesátka dnes a šedesátka před třiceti roky, v tom je velký rozdíl. Takže dnes se cítím velmi dobře a mám nutkavý pocit, jako bych byl stále na začátku. Jak je ta moje profese v tak dramatickém vývoji a já sám se cítím být součástí toho vývoje, tak mám pocit, že ještě „nemám doděláno“, jestli mi rozumíte.

Nicméně z tohoto pocitu mají největší vítr naše sestřičky z týmu, které si ze mě utahují a říkají, že se mě do svého důchodu nezbaví. Takže jinými slovy, přes počáteční depresi z toho zakulaceného čísla si to užívám a utahuji si ze svých, mnohdy i o více než dekádu mladších kolegů s tím, aby trošku přidali.

Stále si uvědomuji, jak úžasné je bavit se tím, co děláte, a hlavně mě v tom „nabíjejí“ samotní pacienti. Jsem hodně interaktivní a vychutnávám si diskuse se svými pacienty. Mám radost, když pochopí, v čem tkví princip jejich onemocnění a zákroku, který plánujeme, a mnohdy právě proto snad i vyžadují inovativní postupy, které jsou teprve na začátku.

Tenhle vzájemný soulad mezi lékařem nebo spíše celým týmem a pacientem je zásadní. A to je také jeden z faktorů, který mi brání v pocitu vyhoření. Takže: cítím se báječně a užívám si to.