Pam Rabbit: Svět se mění. A naše generace se v tom musí zorientovat

Křestní jméno Pamela si zkrátila na Pam, po arménských předcích zděděné příjmení Narimanian nahradila na počest svého milovaného králíka anglickým slovem rabbit a umělecké jméno Pam Rabbit bylo na světě. Výrazněji na sebe upozornila vloni, když jen těsně prohrála finále národní soutěže Eurovize, odkud se nakonec do evropského klání vydala dívčí kapela Vesna.

Že má tah na branku, prokázala už ve svém debutovém albu Mom, I’m Lost, kde s nadhledem a humorem, z něhož někdy mrazí, zpívá o ztracenosti své generace. Vysloužila si tak nominaci na cenu Anděl, a ačkoli ani tu jí porota neudělila, její originální a neotřelá hudba nenechává posluchače v klidu.

Na TikToku její videoklipy sledují stovky tisíc fanoušků, jako předskokanku si ji na své turné po městských halách již podruhé vybrala kapela Mirai.

„Bylo to úžasné,“ říká o turné zakončeném ve vyprodané O2 aréně. „Sice jsem celé turné promarodila, protože nebyl čas na to, abych se vyležela, ale díky tomu jsem nebyla nervózní. Myslela jsem jen na to, abych dobře zazpívala. Na jiné pocity nebyl čas. Poslední koncert jsem si už užila, protože nemoc konečně polevila a já si mohla po svém výkonu dát konečně vínko s kámoši.“ Dodává, že velký koncertní prostor má mnoho výhod, například tu, že je v publiku hodně lidí. „Vždy se tak najde někdo, kdo zatleská,“ dodává se sarkasmem sobě vlastním.

„Snažím se následovat vizi, ale upřímně, dělám jen průšvihy,“ utahuje si ze sebe mladá černovláska na svém druhém albu I Love The Internet, které 11. ledna pokřtila v Lucerně. Název alba odkazuje ke zdroji možností, ale i omezení, který formuje život generace Z, narozené mezi polovinou 90. let 20. století a rokem 2010. 

Tato generace se narodila do globalizovaného světa, miluje sdílení myšlenek, slov i pocitů, komunikační a mediální technologie používá tak lehce jako třeba příbor a má pocit, že musí chránit zvířata a planetu. Její příslušníci vyžadují na sociálních médiích okamžitou pochvalu a přijetí, svou image si budují od útlého dětství. Pam Rabbit o tom, co její vrstevníci prožívají, zpívá. Písničky si píše sama, stříhá si klipy, které natáčí, a sama si šije i většinu kostýmů, ve kterých vystupuje.

„Baví mě to. Vše si udělám tak, jak chci já, a navíc ušetřím. Okolo svých skladeb si vytvářím svět, který by měl dokreslovat celkový dojem z mé tvorby.“

Vloni na udílení cen Anděl vystoupila v pánském saku od kamaráda a se dvěma tanečníky v růžových astronautických oblecích. I ty vyráběla sama. „Udělala jsem je ze včelařských obleků. Mám pocit, že na pódiu mohou být interpreti trochu přehnaní. Vyrostla jsem na videoklipech Beyoncé a Michaela Jacksona, kteří si na výrazné kostýmy potrpěli. To mě ovlivnilo. Jsem kutil, ráda dělám věci rukama a šít jsem se taky naučila. Můj pokoj občas vypadá jako dílna plná látek, korálků a kamínků. Miluju, když se kostým blýská. Ven bych si ho nevzala, ale na pódium jo. Umělec má zaujmout vším, čím může, a kostým k tomu patří, vystoupení není jen o muzice.“

Svoje první měla v jedenácti letech na základní umělecké škole. „Existuje z toho video. Zpívám písničku z muzikálu Drákula Jsi můj pán a celou dobu se nervózně kývám,“ směje se. Její děda je muzikant a hraje na kytaru, máma zase pěkně zpívá a baví ji design, navrhuje třeba oblečení. „Všichni kolem mě podporují. Mám v Praze velkou rodinu a všichni věří, že si mohu splnit sen a proslavit se.“

Její dědeček a s ním několik bratrů a bratranců s rodinami do Čech přišli na počátku 90. let, když v Gruzii vrcholily národnostní nepokoje. „Můj děda je Armén, babička Běloruska. A Gruzíni chtěli ve své zemi jen svoje lidi. A tak se naše rodina sebrala a zamířila do Holandska. Přes Česko, kde se jim zalíbilo a zůstali tu. Já jsem se už narodila v Čechách,“ vysvětluje zpěvačka. Pracovití Arméni tu zkoušeli kde co, aby se uživili, a jejich flexibilitu má Pam Rabbit v genech. „Všichni z mojí rodiny měli běžně několik prací, zkoušeli různé věci a neměli žádné jistoty, protože tu byli bez zázemí a kořenů. Nebáli se riskovat. Díky tomu mi takový model nenahání hrůzu. Neděsím se, že mám každý měsíc na faktuře jinou částku. Připadá mi to normální.“

Talentovanou holčičku, která si doma nejraději zpívala karaoke, dala rodina brzy zapsat na kurzy zpěvu a klavíru. Když jí bylo patnáct, začala randit s klukem, který byl muzikant. Hrál na kytaru a pokoušel se skládat muziku. „A já to dělala s ním, trávili jsme tak celé dny. Existuje takový klub, Vzorkovna se jmenuje, a tam se jamuje. Muzikanti si tam spolu přicházejí zahrát. Tam jsme s přítelem chodili a mě to úplně okouzlilo. Pořád jsem lezla na pódium, byla jsem tam i čtyřikrát týdně.“

Bylo rozhodnuto, Pam zamířila na konzervatoř Jaroslava Ježka, kde vystudovala zpěv. V té době se taky zrodilo její umělecké jméno. „Vzniklo to na základě toho, že mám králíka, jmenuje se Bibi. Miluju ji, je to samička, je jí deset. Koupil mi ji kdysi mámin přítel. A já brzy zjistila, jak je králík chytrý. Trávila jsem s ním mnoho času. Tolik, že mi můj přítel začal říkat Rabbite. Pamela se jmenuju, takže moje umělecké jméno Pam Rabbit bylo raz dva na světě.“

Díky králíkovi, který se stal jejím logem, přestala dokonce jíst maso. „Jsem vegetariánka, a kdybyste mi nabídli maso, měla bych pocit, že mi nabízíte lidskou ruku. Vážně, přijde mi to stejné. Kráva je chytřejší než pes a my ji taky jíme. Vadí nám, že Číňané jedí psy, ale v čem je rozdíl?“ ptá se a dodává, že kvůli svému rozhodnutí musela překonat spoustu předsudků. „Například můj děda se s tím, že nejím maso, ještě úplně nesmířil. Arménský šašlik, což je maso na rožni, je přece národní jídlo.“

Sama Arménii ještě nenavštívila, ale země předků ji začíná zajímat čím dál víc. „Moje máma je hodně ženská, bez podpatků si ji nedokážu představit. A tak jsme na dovolenou jezdili k moři, opalovat se a odpočívat. Nikoli chodit přírodou. A o tom Arménie je. Navíc nebyl důvod tam jet, nikoho z rodiny už tam nemáme. Ale věřím, že se tam jednou podívám. Arménská hudba inspiruje, je trochu arabská. Děda mi pouštěl takovéto písničky. I já hodně používám půltóny a melancholické stupnice, které mám v sobě zabudované z arménských zvuků.“

Jako holka poslouchala zejména zahraniční interprety, česká hudba ji moc nezajímala. Když začala skládat tu svoji, automaticky začala texty psát taky v angličtině.

„Čeština mi nešla přes pusu a necítila jsem se s ní spokojená. Pak jsem někde zaslechla Bena Cristovaa, který si jako první začal s češtinou hrát. Posouvat ji, ohýbat. Přišlo mi to skvělé. Začala jsem to dělat taky a dnes mi to přijde přirozené. Kdybych to tak nedělala, připadala bych si trapná. Když zpívám svoje songy česky, tak je pomačkám, takže nakonec moc česky nezní.“ Mnozí jí právě způsob zacházení s češtinou vyčítají. Posouvání přízvuku, anglikanismy, zkracování slov. „No a? Jazyk se vyvíjí. To, co dřív bylo normou, je dnes zastaralé. Svět se mění. My jsme již jiná generace, komunikujeme jinak. A hrát si s jazykem k tomu patří.“

To se odrazilo i na CD I love internet. „Hned první písnička se jmenuje Úzkost, každá další má název spojený s internetem. Buď jde o trendující slovo, nebo třeba o modré světlo, které vychází z počítače. Vjemy z internetu přinášejí dopamin do mozku. V ohromné míře. Jsme generace, která potřebuje víc vjemů. Když je nemáme, přijde úzkost,“ tvrdí Pam Rabbit.

Sama sáhne po mobilu hned, jak se probudí. Pustí si svůj oblíbený podcast, například o vesmíru. „Sice si z toho pamatuju jen něco, ale ohromně mě baví tuhle problematiku sledovat. A hlavně mi to posílá dopamin, tedy hormon pohody, do mozku. Nejsem závislá na internetu, ale dopamin potřebuju jako sůl. Nevím, proč by to mělo být špatně,“ má za to a pokračuje ve výčtu toho, jak zachází s IT technologiemi: „Taky si nasazuju sluchátka, když potřebuju odrušit něco, se mi vadí. Co mi nedělá dobře. Každý se chce udržovat ve své pohodě. Sama a v tichu bych být nechtěla. Potřebuju mít nějakou kulisu, kdybych měla mít úplné ticho, tak to nedám,“ přiznává.

K tématům, o kterých píše, přistupuje s humorem. „Je to to lepší na zpracování emocí. Z každé tragédie může být po letech vtip,“ tvrdí a dodává, že svět dnes už funguje jinak, než jak je učili rodiče. Mnoho dětí je podle ní z toho zmatených. A mnoho dětí cítí, že nedostaly tolik lásky, kolik si přály. Rodiče na ně neměli čas.

„Generace rodičů a prarodičů neměla čas řešit depky, nebo jak se cítí. Potřebovali mít svoje jistoty. Ty naše generace nemá, i vlastní bydlení je velký problém. Někdy se o nás říká, že nechceme pracovat, ale tak to není. Jsme jen unavení z toho dřít na někoho jiného bez vidiny výsledku. Nemáme k tomu motivaci. Proč taky? Je třeba jít s dobou a stále se vzdělávat, získávat informace, které nám ve škole neřekli a rodiče je nevěděli. Svět je už jiný. Neplatí mnoho z toho, co platilo dřív. A my se v tom musíme zorientovat. Není to snadné. I o tom zpívám. A musím vystupovat tak, aby to vypadalo, že si jsem sebou jistá. Snad jsem se to už naučila.“