Meryl Streepová: Snažím se porozumět ženám

V muzikálové komedii The Prom jde o příběh party zneuznaných hvězd z New Yorku, jednu z nich ztvárňuje právě Meryl; po jejím boku hraje například Nicole Kidmanová.

Slavné divy přijdou o práci, když na Broadwayi propadne jejich nová show. Záhy herci rozvíří poklidný život městečka v Indianě, aby pomohli lesbické teenagerce, která dostala zákaz účastnit se školního plesu.

Meryl k tomu dodává: „Je to hodně zábavy a hudby, což teď všichni potřebujeme více než kdykoli jindy. Příběh podle skutečné události má šťastný konec. O tom jsme sami snili minulý rok a sníme o něm i letos. Život je teď temnější, ale musíme oslavovat to, co je ve světě dobré, co je humánní, co je správné. Radost ze života je zpěv, tanec a láska. Doufám, že se brzy vrátíme do starých kolejí.“

Další snímek, který stále čeká na svou premiéru, má název Nechte je všechny mluvit a zahrála si v něm slavnou spisovatelku, která bilancuje svůj život a vyrazí za svými dávnými přítelkyněmi, aby urovnaly staré spory.

S hereckými špičkami – Jennifer Lawrenceovou, Cate Blanchetovou a Leonardem DiCapriem – nás pobaví v komedii Don’t Look Up.

V posledních letech se tak Meryl věnovala hlavně práci, ale nedávno překvapila, když v jednom z rozhovorů promluvila i o svém soukromí. To si celé roky střežila a uchránila se před drby bulváru a všetečnými objektivy paparazzi fotografů na každém kroku.

„Vždy jsem usilovala o to, aby můj pracovní a osobní život byly oddělené, vedle herectví jsem se snažila být dobrou ženou i matkou. Nebylo to ale vždy snadné, zvlášť když byly naše čtyři děti malé. Profese mi přesto umožnila trávit čas se svými ratolestmi víc, než kdybych pracovala v kanceláři.”

Při přemýšlení, kterou roli přijme, často rozhodovalo to, jestli se bude natáčet v blízkosti domova nebo jestli si může v jeho průběhu vzít dovolenou.

Domnívá se, že podstatou jejího dlouhodobého úspěchu je skutečnost, že je téměř celé čtyři desítky let šťastně vdaná za jediného muže, sochaře Dona Gummera. Taková délka manželství je ve filmovém světě rarita. Meryl prohlásila, že je k takovému „výkonu” zapotřebí „dobrá vůle, ochota sklonit hlavu a občas zavřít hubu”.

Když v roce 2012 přebírala třetího Oscara za nejlepší herečku v Železné lady o životě Margaret Thatcherové, láskyplně svému manželovi za jeho podporu poděkovala slovy: „Chci, abys věděl, že vše, čeho si v životě vážím, jsi mi dal ty.“

Meryl se s Donem setkala v roce 1978, krátce po smrti svého předchozího milovaného partnera, herce Johna Cazala. S Johnem, který byl podle Meryl nesmírně milý, jemný a citlivý, si v roce 1976 zahrála v Shakespearově hře Něco za něco. Bezhlavě se do sebe zamilovali a začali spolu žít.

Po zásnubách John Meryl slíbil, že jakmile dostane další velkou roli, vezmou se. K jejich radosti byli oba obsazeni do válečného dramatu Lovec jelenů (1978).

Právě v té době ale lékaři zjistili, že John má nevyléčitelnou rakovinu kostí. Když natáčení skončilo, Meryl s ním v nemocnici trávila všechen čas. John ale před premiérou zemřel, bylo mu pouhých dvaačtyřicet.

„Sotva jsem kdy viděl člověka tak oddaného někomu, kdo umírá, jako byla Meryl. Svou oddaností k herectví ctí dodnes jeho památku,“ vzpomínal její kolega z Lovce jelenů Robert De Niro.

Meryl nemohla vydržet v bytě, ve kterém s Johnem žili, proto přijala nabídku Dona půjčit si jeho byt. Ten po letech vypráví: „Meryl byla Johnovou smrtí zničená a já udělal všechno, abych jí pomohl. Obdivoval jsem ji a záhy se do ní zamiloval.“

K překvapení mnohých se v září 1978 vzali. Herečka přiznala, že nikdy nepřekonala Johnovu smrt, ale musela žít dál: „A Don mi ukázal jak. Byl a je pilířem mého života.“

Meryl během kariéry ztvárnila ženy nejrůznějších charakterů a podob. Od matek v těžkých životních situacích – v oscarových dramatech Kramerová vs. Kramer (1979) či v Sophiině volbě (1982) – přes statečnou Silkwoodovou (1983) až po stárnoucí narcistickou herečku v komedii Smrt jí sluší (1992), suverénní šéfku časopisu v Ďábel nosí Pradu (2006), drsnou političku v Železné lady (2011), oklamanou božskou Florence (2016) či potrhlou matku v Mamma Mia! (2008).

„Jsem hrdá na to, že jsem mohla pracovat na filmech, kde jsou ženy, které zobrazuji, v příběhu velmi důležité. Musíme natáčet víc filmů, které vyprávějí ženské příběhy. Herectví pro mě vždycky bylo skvělou formou terapie, protože čím více se snažím porozumět ženám, které hraji, tím víc rozumím i sobě. Naštěstí dostávám tyto role i jako stará. Dobrá věc na stárnutí je, že když už vás obsadí, jde o zajímavý charakter,“ tvrdí.

Jejím prvním filmem bylo drama Julie (1977) s tehdy už známou Jane Fondovou. Meryl o něm později řekla: „Bylo to příšerné. Měla jsem špatnou paruku, popletli i slova ve scénách. Přesto jsem byla vděčná Jane, díky níž jsem roli dostala. Otevřelo mi to dveře do Hollywoodu.“

Jak už to ale u výjimečných osobností bývá, ani jí nebyl úspěch vždy prominut.

„Když proti mému herectví otevřeně brojila o čtyřicet let starší Katherine Hepburnová, bolelo to. O to větší jsem pak měla radost, že se dočkala mých Oscarů. Nemusela mě z počátku ani Cher, s níž jsem hrála v Silkwoodové. Když však ke svému překvapení zjistila, že i já jsem pečlivá matka, přijala mě.“

Nepříjemnou příchuť měla výhra Oscara za Železnou lady v roce 2012: „Slyšela jsem, jak spousta lidí sténala: ,Ale ne, proč zase ona?‘ O to víc jsem si vážila pochvaly hollywoodské legendy Bette Davisové, která mě brala jako svou hereckou nástupkyni.“

Na oscarových oceněních Meryl hodně záleží: „Atmosféra jejich udělování mě dodnes fascinuje a myslím, že zlatá soška něco o herci vypovídá. Nezapomenutelná pro mě ale navždy zůstane první oscarová nominace za vedlejší roli v Lovci jelenů. Bylo to rok po Johnově smrti. Ještě mi nebylo třicet a stála jsem vedle Gregoryho Pecka, Betty Davisové a sira Laurence Oliviera. Je to vzpomínka, kterou ani čas nevymaže.“