Hlavní obsah

Matěj Podzimek: Seriál Ochránce mě naučil lidi nesoudit

2. 1. 2022, 7:03
Veronika Rodriguez, Právo, Veronika Rodriguez

Lákají ho hlavně skutečné příběhy. Ideálně takové, které nesou důležité poselství. „Potřebuju totiž vědět, že dělám užitečné věci,“ vysvětluje scenárista Matěj Podzimek (40). Svým posledním počinem - desetidílným seriálem Ochránce - například rozpoutal divoké diskuse o českém školství.

Foto: Milan Malíček, Právo

Matěj Podzimek

Článek

Měl jste v dětství nějakého ochránce?

Měl. Můj velký ochránce a vzor byl jeden kamarád ze skautského oddílu. Jmenoval se Michal Pavelka. Je bohužel jedním z těch tří studentů, co před dvaceti lety zmizeli v Albánii.

Neblahý osud studentů, kteří před téměř dvaceti lety zmizeli v Albánii

Styl

To mě mrzí...

Mě to mrzí taky. Byl to opravdu jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy potkal. Často si na něj vzpomenu. Byl to ryzí člověk.

Rodiče mě museli párkrát vrazit pod studenou sprchu, aby mě zklidnili

Potřeboval jste často ochranu?

To bych neřekl. Je sice pravda, že jsem byl vždycky ze všech nejmenší a nejhubenější, ale nepamatuju si, že by mě musel vysloveně chránit. Měl jsem šťastné dětství. Navíc pokud se mi vůbec někdy něco dělo, spíš jsem se z toho vykecal.

Byl jste zlobivé dítě?

Ani ne. Těžší pořízení se mnou bylo jen na začátku, když jsem byl úplně malý. Rodiče mi vyprávěli, že mě museli párkrát vrazit pod studenou sprchu, aby mě zklidnili, protože jsem měl hysterický záchvat.

Proboha proč?

Protože jsem nechtěl jíst. Museli na mně prý dokonce několikrát klečet, aby do mě vůbec něco narvali.

Jiné tělesné tresty používali?

Nepoužívali. Vzhledem k tomu, že jsou oba učitelé, si dokázali zjednat pořádek i jinak. Většinou zcela přirozeně a nenásilně. Byli skvělí.

Foto: archiv České televize

Ve třetím dílu seriálu Ochránce napadne žák základní školy během vyučování spolužačku nůžkami.

To oni vás inspirovali k napsání scénáře seriálu Ochránce?

Jen částečně. S tím námětem jsem totiž nepřišel já. Přinesl ho Tomáš Feřtek, který se léta školstvím a vzděláváním zabývá. To on sesbíral konkrétní příběhy a témata. S kreativním producentem Michalem Reitlerem pak navrhli jejich zpracování do podoby hraného seriálu. Už společně jsme je pak upravili tak, aby fungovaly i na televizní obrazovce. No a v tom mi samozřejmě zkušenost s mými rodiči - učiteli - pomohla.

Pamatuji si, že mě párkrát vzali s sebou do tříd už jako malé dítě. Sledoval jsem jejich způsoby výuky, viděl jsem, jak řeší různé situace, jak se chovají, jak co berou. Vnímal jsem taky, jak je každý z nich jiný.

Otec je oslnivým typem kantora s neskutečnými znalostmi, je schopen improvizovat. Maminka je zase nesmírně pečlivá - učí už sice skoro čtyřicet let, přesto se stále připravuje na každou další hodinu. Při samotném vyučování pak vyžaduje, aby hodně mluvili samotní studenti.

Takže seriálový hrdina Aleš Pelán má něco z vašeho otce?

Ano. Stejným způsobem učí. Můj táta je - stejně jako Aleš Pelán - člověk s neuvěřitelným charismatem, který umí studenty nadchnout.

Spousta lidí, kteří se snaží zachraňovat svět, zanedbává svůj vlastní život

V seriálu se ukazují i jeho stinné povahové rysy. I v tomto jste se svým otcem inspiroval?

Možná jeho určitou samolibostí a intelektuální nadřazeností, ano. Ale problémy s manželkou a necitlivý přístup k její nemoci jsme si vymysleli.

Hledal jsem totiž způsob, jak ukázat jeden velmi častý jev - že spousta lidí, kteří se snaží zachraňovat svět, zanedbává svůj vlastní život a s ním i své blízké. Zapomínají se vrátit domů. Jsou tak odevzdaní věcem, které řeší venku, že už jim nezbývá empatie na vlastní rodinu. Mě toto téma totiž nesmírně zajímá. Ten rozpor, jak se člověk chová v práci a jak doma, mě doslova elektrizuje.

Scenárista Matěj Podzimek: Ochránce se inspiruje realitou

Filmy a seriály

Proč vás elektrizuje?

Možná proto, že to vidím kolem sebe. Jakmile má někdo práci, při které musí používat empatii, už ji často není schopen projevit doma.

Potvrdili nám to i samotní učitelé, se kterými jsme to rozebírali. Jedna paní učitelka přímo řekla: „Čím je člověk lepší učitel, tím horší je partner a rodič.“ A platí to samozřejmě i pro jiné profese.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Pokud někdo přichází k televizní obrazovce s nějakou svou představou o řádu světa a za hodinu od ní odchází s tím, že je to možná všechno složitější, tak jsme uspěli.“

Navíc je to téma, které se z nějakého důvodu málo zobrazuje a pojmenovává. Člověk se často bere jako někdo „z jednoho kusu“ - jako někdo, kdo se chová úplně stejně doma i venku. Přitom já sám znám poměrně dost lidí, kteří jinde pomáhají, ale doma to jednoduše neumí.

Vy to tak máte taky?

I já jsem to tak dřív měl. Určitou část svého života jsem hodně pracoval, opravdu hodně, a moje rodina tím trpěla. Dnes už to ale vím a snažím se toho vyvarovat. Svou práci už mám naporcovanou tak akorát. Snad.

Mezi učiteli má Ochránce poměrně velký ohlas. Platí to i pro vaše rodiče?

Naštěstí ano. Oba ten seriál pochválili, považují ho za užitečný. Navíc ocenili i uměleckou stránku věci, což je pro mě nesmírně důležité. Oni jsou totiž k současné televizní tvorbě mimořádně kritičtí, a to i k mojí vlastní.

A co vám na to řekla vaše partnerka - herečka Eva Josefíková?

Eva četla scénáře jako jedna z prvních. Vždycky mi k tomu dala spoustu užitečných připomínek - ať už to bylo k dialogům, nebo k zápletkám. Jako herečka si totiž umí představit, jak co bude znít, když to postavy pronesou. Takže jsme spolu o těch věcech hodně mluvili. A třeba k jednomu dílu měla námitku poměrně zásadní.

Ochránce řeší deset případů, které otřásly českým školstvím

Filmy a seriály

Jak to?

Protože mi řekla: „Proč jsou v tomhle díle ženské postavy takové... ?“ No, doplňte si. Víte, ona je z Moravy, kde jsou lidi hodně přímí a pro jadrné slůvko nejdou daleko. Má zkrátka dar říkat věci jasně a rychle. (směje se)

Šel jsem proto za kolegy Michalem Reitlerem a Tomášem Feřtkem a tlumočil jim to. Nejdřív jsme se tomu hrozně smáli a pak jí dali za pravdu. A předělali to.

Když jsme u vaší partnerky... Letos se vám narodilo miminko. Jak se má?

Moc dobře. Už to není miminko, ale batole, a jmenuje se Lotka. Po mamince je výjimečně krásná a inteligentní a po mně má příjmení. (směje se) Je taky nesmírně veselá. Hned, jak se probudí, což bývá už před šestou ráno, začne si povídat a broukat. Když se pak nakloníte nad postýlku, hned vyloudí úsměv a rozzáří se. Je úžasná.

Děláme si legraci, že z dcery by měla být „emočně stabilní řemeslnice“

Co myslíte - bude z ní herečka, scenáristka, nebo učitelka?

My si často děláme legraci a říkáme, že by z ní měla být „emočně stabilní řemeslnice“. To znamená, že by se měla věnovat něčemu úplně jinému. Něčemu, co jí takzvaně nesežere.

Všem těm profesím, které jste jmenovala, se totiž člověk musí plně odevzdat. Vůbec nejhůř je na tom podle mě asi právě to učitelství. Ale samozřejmě bude záležet hlavně na Lotce. Ať dělá, co sama uzná za vhodné.

Foto: Milan Malíček, Právo

Za film Dukla 61 dostal Matěj Podzimek spolu se svými kolegy cenu České filmové a televizní akademie za rok 2018. Na fotce jsou zleva: producent filmu Michal Reitler, scénárista Matěj Podzimek, režisér David Ondříček a scénárista Jakub Režný.

Na co si budete dávat pozor, až půjde do školy?

Na to, abychom k ní byli vždycky spravedliví - v dobrém i ve zlém. Už teď vím, že až jednou přijde ze školy domů, bude mít průšvih a začne nám něco tvrdit, budu se zajímat i o pohled učitelů.

I když budu hlavně na její straně, vždycky si poslechnu i jejich verzi. Ani ne proto, že bych své dceři nevěřil, ale protože věci bývají obvykle složitější. Ostatně přesně to se snažíme ukázat i v seriálu Ochránce. Kromě toho si budeme dávat pozor i na to, aby se nikdy necítila jen jako jedna z mnoha.

No, vzhledem k tomu, že to bude dítě slavných rodičů, budete mít možná úplně opačný problém...

Slavný je Brad Pitt, ne my dva s Evou. Ale určitě chceme respektovat Lotčino soukromí a její fotky sdílet jen s těmi, které opravdu zajímají. Nemusí se tedy bát, že by byla už od útlého dětství veřejným majetkem.

Eva Josefíková: Práce, nebo rodina? Chci oboje

Styl

Ještě se pojďme na chvíli vrátit k Ochránci. Když jste spolupracoval na scénářích k filmům inspirovaným skutečnými událostmi - Dukla 61 a Metanol, jezdil jste za předobrazy svých postav a mluvil s nimi? Dělal jste to i při psaní Ochránce?

Ne. U Dukly a Metanolu je tato část práce veskrze zásluhou mých kolegů Lenky Szántó a Jakuba Režného. V případě Ochránce toto obstarával Tomáš Feřtek. On se té látce opravdu věnoval celé měsíce, možná i roky. Všechno nastudoval do nejmenších detailů a hloubky.

Na mně pak bylo, abych s ním našel cestu, jak ty příběhy odvyprávět. A abychom je tak odvyprávěli.

Proč vás tak fascinují příběhy podle skutečných událostí, navíc s nějakým celospolečenským přesahem?

Protože chci dělat užitečné věci. Jsem přesvědčen, že nejen dokument, ale i hraný film nebo seriál může pomoci změnit něco k lepšímu. Chci si i dál vybírat látky a projekty, které mluví i k něčemu jinému než k mojí peněžence.

To je sympatické...

Abych se ale nechvástal, tak sám bych to nedokázal. Všechny ty tři projekty vznikaly v týmu. Sám bych určitě nezvládl něco rok zpracovávat a mapovat, než se vůbec pustím do psaní. Neměl bych na to trpělivost. Se svými báječnými kolegy to ale dokážu - nejprve se mnoho měsíců scházíme a debatujeme, teprve pak začneme psát scénáře.

Foto: archiv České televize

Na základě další skutečné události - takzvané metanolové aféry - napsal Matěj Podzimek scénář i k dalšímu seriálu. Jmenoval se Metanol a Česká televize ho uvedla v roce 2018.

A přesně to mě baví. Ta spolupráce. Příběh se díky tomu pořád zlepšuje a posunuje. Žije. Za svoje kolegy jsem proto nesmírně vděčný, mluvím hlavně o producentovi Michalu Reitlerovi.

Posunují ta témata i vás osobně? Změnil na vás něco například Ochránce?

Řekl bych, že ano. Díky práci na Ochránci například míň soudím. Pokud má někdo jiný názor či pohled na svět, snažím se ho pochopit. Dřív jsem byl na lidi přísnější. Jenomže odsoudit někoho, aniž bychom se ho předtím na cokoliv zeptali a snažili se porozumět jeho důvodům, je jednoduché. To umí každý.

To by si měla přečíst spousta lidí, co „diskutují“ na sociálních sítích.

No, je pravda, že dneska jsou všichni zvyklí veřejně se prezentovat, ale málokdo už je schopen vyslechnout opačný názor. Chybí dialog. Přitom jakmile člověk nabude dojmu, že je nějakým věrozvěstem pravdy a ostatní jsou tu jen od toho, aby ho poslouchali a následovali, tak se nikdy nikam neposune. Nedobere se ničeho jiného než znovu jen té svojí pravdy.

Seriálový výrok „cítím se jako tučňák v horké sauně“ proneslo jedno skutečné nadané dítě

Proto se v Ochránci snažíme ukázat, že nic není černobílé. Vždy existuje mnoho různých úhlů pohledu. A necháváme diváka, aby si vybral. Pokud někdo přichází k televizní obrazovce s nějakou svou představou o řádu světa a za hodinu od ní odchází s tím, že je to možná všechno složitější, tak jsme uspěli.

Který z těch příběhů v Ochránci byl pro vás nejsilnější?

To je, jako kdybyste si měla z deseti dětí vybrat jedno! (směje se) Ale pokud bych měl opravdu zvolit jeden, tak by to byl příběh z osmé epizody. Vypráví se v něm o chlapci, který spáchal sebevraždu. Na život si sáhl proto, že je nadaný a jeho okolí mu nerozumí. Nedokážou ho pochopit ani vlastní rodiče.

Necítí se proto dobře, sám to popisuje tak, že si celý život připadá „jako tučňák v horké sauně“. Mimochodem, to je výrok, který proneslo jedno skutečné nadané dítě. Tohle téma se mě opravdu dotklo.

Ve všech ostatních dílech se nám totiž podařilo najít alespoň nějaké řešení, v této epizodě ale ne. Rodiče už mohli jen zjišťovat, proč to jejich syn udělal.

Vy osobně jste byl nadané dítě?

Ne, rozhodně ne v definici toho pojmu. A, což s tím ale nesouvisí, celý gympl jsem měl mimořádně špatný prospěch z matematiky. Jednou jsem dokonce musel dělat i reparát.

Foto: Facebook

„Rád jezdím do hor,“ říká Matěj Podzimek. Na fotce je v Larkya La Pass, jednom z nejdelších průsmyků v Nepálu v Himálaji.

Tehdy mi to bylo víceméně jedno, ale s odstupem času mě to mrzí kvůli mámě. Učila na stejné škole a musela na každé schůzi pedagogického sboru poslouchat, že její syn plave v jednom z hlavních předmětů.

Co nového teď plánujete? Případně na čem už pracujete?

Píšu adaptaci jednoho belgického seriálu pro Českou televizi. Jsem proto v kontaktu s belgickými kolegy, tedy cizojazyčným prostředím a trhem, což je skvělé. Když totiž člověk pracuje jenom doma, tak může snadno propadnout pocitu, že už to umí.

A to samozřejmě není pravda, pořád je co zlepšovat. Třeba díky tomuto novému projektu vidím, jak skvěle dokážou zahraniční tvůrci propojit vážné téma s humorem a přiblížit tak určitý celospolečenský problém širokému publiku - a to tak, aby ho to dokonce bavilo.

Prozradíte, o čem to bude?

V originálu se to jmenuje Smysl pro tumor a je to příběh studenta medicíny, který ve třiadvaceti letech onemocní rakovinou. Na začátku seriálu je to arogantní floutek, ale postupem času se z něj stává díky této události lepší člověk.

A byť je to těžké téma, ten seriál je nesmírně zábavný. Až to dokončím, režie se opět ujme Tereza Kopáčová, se kterou jsme spolupracovali i na Metanolu a Ochránci, takže se na to moc těším.

S kamarádem chceme vyrazit i na nejvyšší horu Jižní Ameriky - Aconcaguu

A co děláte, když zrovna nepíšete seriály ani neuspáváte dítě? Co si třeba pustíte v televizi?

Já se přiznám, že se na televizi moc nedívám. Radši si pustím muziku. Asi to bude tím, že jak věčně vězím v nějakých příbězích, tak si od nich chci ve volném čase odpočinout. Pokud bych měl ale něco doporučit, tak izraelský seriál Fauda.

A chci taky občas prožít i něco vlastního. Nejlépe v horách. Vylezli jsme před dvěma lety s kamarádem Jakubem Štáfkem na Kilimandžáro v Africe a máme v plánu vyrazit i na nejvyšší horu Jižní Ameriky - na Aconcaguu. Ale na to si rádi počkáme, oba teď máme příliš malé děti a nechce se nám od nich.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků