Hlavní obsah

Scenárista Matěj Podzimek: Ochránce se inspiruje realitou

Právo, Andrea Zunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Seriál Ochránce o deseti případech, jež otřásly školstvím a vyšetřuje je školský ombudsman v podání Lukáše Vaculíka, který nyní vysílá Česká televize, připoutává k obrazovkám každou neděli přes milion diváků. Nakonec, se školstvím má zkušenost opravdu každý. Tedy i jeden ze scenáristů seriálu, Matěj Podzimek. Navíc má čich na témata, která zaujmou. Před Ochráncem spolupracoval na dvoudílných televizních filmech Metanol a Dukla 61. Ten druhý byl oceněn Českým lvem.

Trailer k novému seriálu ČT - OchránceVideo: Česká televize

 
Článek

Po Metanolu a Dukle oblast školství, proč?

Obě ty věci mě přivedly k Ochránci. Jednalo se o jednorázové záležitosti z minulosti, tragické, se spoustou mrtvých. A já jsem cítil potřebu věnovat se něčemu, co se děje teď. Něčemu, kde obětí zpravidla není mrtvý člověk, ale ten, kdo s tím, co se stalo, musí žít. Skutečné události rozsahu metanolové aféry nebo neštěstí na dole Dukla se naštěstí většinou neopakují. Třeba i pro bezpečnostní opatření kvůli nim přijatá. Ale ve školství je to jinak. Dlouhodobě spolupracuji s Michalem Reitlerem, se kterým jsme se dohodli, že bychom chtěli dělat něco, co se týká ideálně každého. Ať už jeho zkušenosti jako dítěte, nebo rodiče. A do cesty vstoupil Tomáš Feřtek, dlouholetý kolega dramaturg, který se vedle toho dlouhodobě zabývá školstvím. Michal Reitler ho přemluvil, aby své dvě profese spojil, a přinesl nějaké případy. Bylo jich dvacet, společně jsme z nich vybrali polovinu.

Co vás na nich nejvíce zaujalo?

Zkušenost z Dukly a Metanolu ukázala, že mě nejvíc zajímá, proč se to stalo. Víc než jaký byl samotný průběh. Protože pokud nefilmujete přírodní katastrofu, je to, k čemu došlo, vždycky důsledkem lidských tužeb a vztahů. A to je to podstatné: Přijít na to, kde se stala chyba. A nejlépe najít společný jmenovatel těch chyb, které se opakují. Přesně o to jsme se snažili. Hledali něco, co je typické, na různých úrovních světa vzdělávání. S potřebou pojmenovat, proč se tak děje. A s nadějí, že někde třeba zabráníme tomu, aby se to opakovalo.

Takže věříte, že by mohla být nějaká naděje, že by se díky seriálu pomohly některé problémy vyřešit?

Ano. Chci dělat věci, jejichž datum spotřeby se nekryje s odvysíláním. Každý případ Ochránce je jiný, každý by vydal na samostatný seriál. Snažili jsme se všechny ty kauzy ukázat z více pohledů, nabídnout a obhájit postoj každé z postav stojících proti sobě. Protože i to je podstata světa – že se v něm střetávají lidé, kteří mají všichni svou pravdu. Jen málokdy je to černobílé.

Šlo nám o to, upozornit na bolavá místa školského systému, říct, v čem je potíž. Už není na nás, jestli se s tím něco stane, ale minimálně odvysílání prvních čtyř dílů ukázalo, že seriál vede k nějaké debatě, ať už mezi učiteli, nebo rodiči.

Máte tedy už nějaké reakce, zpětnou vazbu, právě od učitelů?

Záměrně jsme během léta pořádali projekce pro učitele. V Ostravě, Liberci a dalších městech. Po projekci jsme spolu vždy diskutovali a oni velmi oceňovali reálnost, jak kauz, tak toho, jak jsou odvyprávěné.

Samozřejmě se vyskytly i kritické hlasy, které se většinou týkaly toho, že na jejich profesi, která má už tak dle nich nízkou prestiž, nahlížíme přísně a že jim to u veřejnosti nepomůže. Většinou se pak ale zvedl nějaký protinázor učitelů samotných, který říkal: „Ale takhle to přece taky vypadá. Chceme, aby nám někdo dělal reklamu, nebo chceme říct, jak to je?“ Protože ke zlepšení vede jen jedna z těch možností. Myslím, že učitelé jsou většinou lidé, kteří jsou empatičtí, a tak rozumějí, o co nám jde.

V každém díle není vždy jen jeden reálný případ. Například u ředitele odvolaného za facku žákovi. Je jich víc. Sloužily vám hlavně k inspiraci?

Ano. Vím, že když někde čtete „podle skutečné události“, tak po skončení jdete vyhledávat, jak to vlastně bylo. Ale to je v případě Ochránce zavádějící. Protože ve chvíli, kdy vezmete a převyprávíte skutečnou událost, poskytnete zpravidla zprávu jen o ní samotné. Ne o jevu, jehož ta událost je projevem. Takže u většiny případů Tomáš Feřtek shromáždil několik obdobných reálných situací a hledali jsme, proč k nim došlo.

Čtvrtý díl Ochránce není rekonstrukcí případu ředitele pražské základní školy, který rezignoval kvůli facce žákovi. Gros té věci je úplně jiná kauza, jak ostatně naznačuje závěrečný titulek. Ale to není to nejdůležitější. Chtěli jsme ukázat, jak to může vypadat, když se vedení školy propojí s místní politikou.

A jak to, stejně jako v jakékoli jiné oblasti, vede k tomu, že ředitel je vládcem, nikoli správcem. A že se nemusí nikomu zodpovídat. Což je problém, který některé školy mají. Facka pro nás tedy v tom dílu byla pouhou roznětkou, příznakem toho prostředí. Ochránce se tedy realitou inspiruje, ale snaží se spíš poukázat na jev než na konkrétní případ.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Hlavní roli školského ombudsmana hraje Lukáš Vaculík.

Spolupracovali jste se skutečným školským ombudsmanem?

Konzultovali jsme s ním náplň jeho práce, nikoli jednotlivé náměty. Skutečný školský ombudsman u žádné z těch kauz takto nebyl. Až do vysílání seriálu veřejnost většinou netušila, že jeho funkce existuje.

Je naděje na pokračování, když jste z dvaceti případů vybrali deset?

Na těchto deseti dílech jsme pracovali pět let. A podobně časově náročné projekty vyžadují příznivou konstelaci osob, které na nich dělají. Ta v tomto případě nastala. Jestli se to bude opakovat, nedokážu v tuto chvíli posoudit. Michal Reitler odešel do TV Nova a Tomáš Feřtek i já teď píšeme jiné věci. Ale ano, přál bych si, abychom na naši spolupráci navázali. Zda dalším Ochráncem, to samozřejmě záleží i na přijetí celého seriálu.

Vy jste měl mimo jiné na starosti také osobní dějovou linku postav.

Přál jsem si, aby seriál postupně překvapoval. Abychom odkrývali i příběhy lidí, kteří v něm průběžně vystupují. Seriál není jen cesta školstvím, ale je to i cesta hlavní figury, kterou my postupně problematizujeme. A ukazujeme, což byl mimochodem postřeh jedné paní učitelky na letním promítání, že čím více žije člověk svou prací, tím méně bývá partnerem nebo rodičem. A mě samotného jakýsi rozpor mezi tím, jak se člověk chová v práci a jak doma, elektrizuje.

Chtěli jsme v tomto případě poukázat na to, kolik empatie, kterou Aleš Pelán věnuje aktérům svých případů, mu zbude na vlastní ženu. Ne ho vybavit nějakým klasickým problematizujícím rysem typu alkoholismus. Lákalo mě něco, co je komplikovanější a co je vlastně v rozporu s tím, co dělá.

Mohl jste vybírat herce?

Ano, takhle s režisérkou Terezou Kopáčovou a Michalem Reitlerem pracujeme dlouhodobě, už od Metanolu. Už ve chvíli, kdy scénář píšeme, se předběžně bavíme o tom, kdo by měl jakou figuru hrát. Preferuji obsazování překvapivé nebo proti zaběhnutému typu. Myslím, že pokud jsou herci obsazován i do stále těch samých rolí, škodí to jim i autenticitě postav, které ztvárňují. Je samozřejmě i zásluhou castingové režisérky Maji Hamplové a druhého režiséra Tomáše Mašína, že byli schopni nabídnout překvapivé volby.

Vy sám si pamatujete na nějaký problém ve škole, když jste byl žákem?

Měl jsem v tom asi dost štěstí. Ale pamatuji si skvělého učitele, který byl ovšem tak laskavý a mírný, že my jsme to v těch nácti nebyli schopni ocenit a soustavně jsme vyrušovali. Což mě doteď mrzí, protože on byl ten poslední, kdo by si to zasloužil. Takže vám, pane profesore Jirmane, zpětně děkuji a omlouvám se.

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám