Martina Viktorie Kopecká: Čas od času chybuje každý z nás

Jak často chodí farářka ke zpovědi?

V naší Církvi československé husitské je zpověď jeden na jednoho dobrovolná. Chodím k ní zhruba jednou za rok, když mám pocit, že je potřeba. Najít zpovědníka pro farářku však není úplně jednoduché, většinou oslovuji katolické faráře, kteří jsou tak laskaví, že mě nezvou do zpovědnice, ale hovoříme v rámci pastoračního rozhovoru. Za tuto zkušenost jsem velmi vděčná, protože vím, jak se cítí věřící, kteří za mnou přicházejí. Cesta do kostela trvá skoro třikrát tak dlouho a domů člověk skoro běží. Je to velký rozdíl.

Vedete si blog, vydáváte knihy. Považujete psaní také za druh zpovědi?

Vnímám ho jako terapeutický proces. Bavím se jím, objevuji, co jsem nevěděla, že mám v hlavě a že dokážu vložit do slov. Pomáhá mi, že mě při něm nikdo nevidí, mohu tak lépe formulovat myšlenky, lépe s nimi pracovat. Je to právě práce s jazykem, která z nás dělá lidi, i když se pocity spoutat pouze slovy nedají. Například víra je přece mnohem více než jen shluk písmen.

Knihy Deník farářky a nedávno vydaná Zpověď farářky jsou diametrálně rozdílné. Byl to záměr?

Když jsem se odhodlala začít psát knihu Deník farářky, vzala jsem základ textu z blogu, něco jsem připsala a navzájem to propojila tak, abych šla po lince liturgického roku. Byla myšlena jako den, oslava radostných věcí, které se dějí ve službě, ironie, nadsázka. Kdežto druhá kniha měla být koncipovaná jako noc, výprava do hlubších témat. Proto jsou obálky knih v bílé a černé. Zatímco první titul se mi psal lehce, druhý jsem nebyla dlouho schopna dokončit. Oscilovala jsem mezi dvěma póly, že buď musím, nebo nesmím zveřejnit svůj coming out (veřejné přiznání k menšinové sexuální orientaci – pozn. red.).

Pochopila jsem, že pokud jsem ve svých 37 letech, kdy jsem ukotvená a opřená o víru, zároveň sužována obrovským strachem, co musejí prožívat mladí lidé, kterým je třeba 16 nebo 18 a teprve hledají vlastní identitu. Slyšela jsem od nich mnoho bolavých příběhů, někteří přicházeli do kostela s obavou, že je Bůh nemá rád. Říkala jsem si, že pokud by můj příběh měl jednomu pomoci, tak mi jeho uveřejnění stojí za to. Nechtěla jsem však exhibovat, nikoho šokovat, nikomu nic vnucovat.

Šok způsobily pouhé dva odstavce a zastínily vše. O čem tedy kniha pojednává?

Mapuje osm oblastí. Tanec, naději, smrt, vzdělání, modlitbu, křehkost, ženství a vztahy. Všechny kapitoly na sebe navazují, jejich smyslem je klást si otázky, kterým se většinou tak trochu vyhýbáme. Ráda bych skrze knihu člověka vedla, aby si sám v sobě udělal inventuru. Všichni máme tendenci odkládat důležitá témata, jako je strach ze smrti, vypořádávání se s traumaty, která si neseme z dětství, nevyřešené vztahy. Smyslem knihy je hledat sám sebe, nebát se ponořit do hloubek, k tajemství, k pocitu viny, k limitům, ke křehkosti. Na konci pomyslného putování skrytými oblastmi našeho života nemá být dojem, že jsme porouchaní nebo nedokonalí, ale vědomí opravdovosti. Uvědomění, že čas od času chybuje každý z nás, že tím trvalým v nás je pravda, ale také láska. Boží i lidská.

Jdete příkladem.

Sama se vyznávám z toho, že jsem někdy v životě lhala a dělala věci, na které nejsem pyšná, farář je především člověk. Kněžská služba má být břemeno, co netíží, ale ono je to někdy naopak velmi těžké povolání. Kniha se tedy snaží vzdát také hold všem farářům a farářkám.

Nebála jste se, že vám vaše upřímnost ubere na autoritě farářky?

Nevěděla jsem, co se stane. Věděla jsem jen, že jsem v církvi doma. Vlna, která přišla poté, byla na jedné straně ohromně podpůrná, zároveň nutně musely přijít i negativní reakce. Některé mě upřímně šokovaly. Psali je lidé, kteří mě neznají, nikdy nepřišli na moje bohoslužby, přesto mi vyčítali, že jsem špatný farář. Šmahem mě odsoudili, což mi přišlo velmi zraňující.

Často se nelibé reakce velmi podrobně dotýkají Bible, víry a role faráře. Oponujete? Nebo si držíte odstup?

Samu sebe jsem samozřejmě konfrontovala s pasážemi, které ve svých komentářích lidé vypisují. Možná to dělají pro sebe či druhé, já jsem se s nimi už dávno podrobně seznámila. Co je v Bibli označeno nálepkou nějaké deviace, například sexuální orgie, sexuální násilí, je samozřejmě odsouzeníhodné. Ale rozhodně to není srovnatelné se stejnopohlavními vztahy, jak je žijeme dnes. Stejně jako v Bibli stojí, že chromí a slepí nebyli vpuštěni do chrámu, shromažďovali se před ním. To bychom přece dnes nedopustili, aby byli někde segregováni, a nikoho nenapadá, že by to mělo být jinak. Svět, ve kterém žijeme, se přece vyvíjí.

Jak se k vašemu coming outu postavili vaši nadřízení?

Panu biskupovi jsem dávala vědět, že kniha vyjde, měl možnost s tou informací pracovat a dostalo se mi od něj velké duchovní podpory.

A kdyby ne, vyšla by kniha?

Toť otázka. Naštěstí jsem nebyla stavěna do situace, kdy bych musela čelit odporu ze strany církve. To bych pak musela vše důkladně promyslet. Ale pro mě bylo důležité pravdu říct a přijmout následky, popasovat se s tím, co se stane.

Nevěnujete se pouze duchovní službě, rozptyl vašich aktivit je poměrně široký.

Z velké většiny jsem farář, určitou malinkou část dělám rodinnou terapii a krizovou intervenci. Kromě teologie jsem vystudovala speciální pedagogiku a psychologii na pedagogické fakultě. Tyto obory se dobře doplňují, každý v sobě nese jinou metodologii, jako jejich pojivý prvek vnímám naslouchání. Jsem momentálně i studentkou doktorandského programu, dělám si další výcvik, kromě toho jsem prezidentkou festivalu Meeting Brno, angažuji se také ve Světové radě církví v Ženevě. Soustředím se na mnoho drobných věcí, každý den je naplněn něčím jiným.

Lidé u vás hledají pomoc a naději. Co nám nejvíce schází?

Nedostatek. Jsme přesaturovaní. Nevíme, co bychom dříve jedli, jakou zábavu bychom ještě konzumovali. Naši předkové byli zvyklí se zastavit, vnímali jako pevnou součást dne, že si sednou u svíčky a rozjímají. To, že žijeme ve velkém blahobytu a nadbytku, není vždycky dobře, protože nás to ruší od některých věcí, které jsou drobné, a přitom velmi cenné.

Promítá se nadbytek negativně i do vztahů?

Blahobyt nutně nemusí kazit vztahy, ty kazí především nedostatek času. Nadbytek pracovních povinností vede k tomu, že spolu v podstatě vůbec nejsme. Dříve lidé žili v těsném sepjetí, v pospolitosti, která nám chybí. Nevedeme mezi sebou mezigenerační dialog, dnes mezi seniory a teenagery není žádná spojka. Přitom dříve přišly děti ze školy a povídaly si s babičkou a dědou, protože rodiče pracovali. Podepisuje se to na naší bezradnosti, kdy si nepředáváme zkušenosti, ať už se to týká vztahů, nebo praktických věcí. Sice máme Google, jenže je to bezduchý a neosobní rádce.

Ani advent a Vánoce to nezmění?

Dříve byl čas adventu o zastavení. Vše, co lidé mohli získat z přírody, bylo ve stodole nebo ve spíži, lidé byli více spolu, předávali si zvyky, tradice, rodinné rituály. Dnes se setkáme s rodinou na Vánoce a pak si řekneme, že si od sebe potřebujeme odpočinout, protože na sebe nejsme zvyklí. Často si ani netelefonujeme, jen posíláme SMS, takže nedokážeme rozpoznat indicie v hlasu druhého člověku. Hodně se vzdalujeme, přestože máme nebývale možností, jak být spolu v propojení.

Zůstáváme na povrchu místo toho, abychom se ponořili do duchovního života, uklidili v myšlenkách, protřídili je a poděkovali za všechno, co máme. Žijeme v pohodlí, což je pěkné, ale zapomínáme, že ne všichni jsou na tom dobře. Někdo trpí nedostatkem, jiný samotou. Dříve bylo zvykem nechávat u stolu jedno místo volné pro pocestného. Dnes bychom tohle volné místo mohli přeměnit na dobročinné skutky.

Co advent znamenal pro naše předky?

Církevní rok ovlivňoval jejich život víc než ten náš. Skoro se zdá, že se k tradicím a zvykům potřebujeme vracet. Svědčí o tom nakonec i zájem o knížku Vánoční tradinář, kterou dala dohromady Martina Boledovičová a já jsem měla možnost rozepsat se v ní o významu duchovních tradic. Kultura a tradice s duchovním životem souvisejí, promlouvají k nám řečí symbolů a oslovují naši duchovní stránku. Naši předkové obvykle nedělali nic „jen tak“, beze smyslu. Advent byl důležitým časem přípravy na Vánoce, byl spojen s půstem, modlitbou, rozjímáním, s radostí z čekání. Příchod Spasitele je spojen i s požehnáním, symbolicky si lidé zdobili příbytky jmelím a věnci, jež připomínaly víru v život, který smrtí nekončí.

Okolnosti tomu pomáhaly, času adventu se říkalo „černá zima“, až do slunovratu 21. prosince světlo ubývalo. Každé ráno lidé přicházeli do kostela na zpívané modlitby, tzv. roráty, kostely a kaple byly prozářeny světýlky drobných svíček. Přestože je to tradice zejména v katolické církvi, i v našem kostele budou letos podruhé roráty, každé ráno kromě nedělí se sejdeme v 7 hodin a budeme číst biblické texty, modlit se a zpívat.

Jaké zvyky a tradice se ještě dříve dodržovaly?

Naši předkové nejedli tolik masa, obecně přijímali méně kalorií a rozhodně nežili v takovém blahobytu jako my, mnohem méně s jídlem plýtvali. Pokud je čas adventu postním obdobím, potom člověka připraví i na slavení svátků, během kterých se naopak jedí slavnostní masité a jiné pokrmy.

Vánoční cukroví je například symbol prosperity a také ochrany celé rodiny i zvířat v hospodářství. Dříve se zejména vykrajovalo ovoce, ale později se začalo péct ze vzácných surovin, jako jsou máslo nebo med. Ještě před příchodem křesťanství slavili Keltové období slunovratu právě i tak, že pekli cukroví, které se podávalo během slavnosti návratu slunce. Mnohé druhy cukroví jsou spjaté s křesťanstvím, třeba vánočka, která představovala děťátko zavinuté v plenkách, symbol života. A existují i další druhy tzv. obřadního pečiva – například staročeský vánoční vrkoč.

Kde se vzala tradice rozdávání dárků?

Dárky k vánočním svátkům patří. Pokud budeme vnímat narození Ježíška jako největší dar lidstvu od Boha, potom si každým upřímným obdarováváním a také přijímáním darů tuhle událost připomínáme. Nejde ale o závěje dárků, spíš o duchovní hodnotu daru, o smysl obdarovávání.

Jak jste prožívala advent jako malá?

Asi jako každé dítě s netrpělivostí. Každé ráno jsem si ještě v peřinách vyloupla z adventního kalendáře malou čokoládku. Možná víte, že první adventní kalendář, který vznikl v Mnichově v roce 1851, obsahoval biblické verše, které si lidé mohli vystřihnout a schovat. Ten kalendář se jmenoval V zemi Ježíškově. Možná bychom se k něčemu podobnému mohli zase vrátit. Doba adventu je totiž zejména časem příprav, v tom duchovním slova smyslu. Čekáme na narození Spasitele, Ježíška. Pokud si dobře vzpomínám, měli jsme doma i adventní věnec, rozsvěceli jsme svíčky. A jednou na návštěvě jsem byla zcela fascinována perníkovým betlémem, dodneška si pamatuju, jak voněl.

A co Štědrý den?

Byl ovlivněn rytmem služeb na záchrance, kde oba moji rodiče pracovali. Takže někdy přišel Ježíšek o den dřív. Ale myslím, že jsme nikdy Vánoce neslavili se zpožděním, to bych asi jako dítě neocenila. I když by to bylo z hlediska slavení v církvi správně. Ježíš se v městečku Betlémě narodil v noci ze 24. na 25. prosinec, proto velká část světa vstává ke stromečku a rozbalování dárků až na Hod boží vánoční 25. prosince. Vzpomínám, že když jednou byla maminka ve službě, lili jsme s tatínkem olovo a propálili jsme lavorek. Nebo jsem si vyžádala karamel a ten byl také trochu přetažený. Zajímavé je, že jsme nikdy na Štědrý den nejedli kapra, místo něho se servírovala klobása nebo řízek. Do kostela mě však rodiče vodili a já se zuby nehty bránila. Tenkrát jsem ještě nechápala, o co jde.

Pro farářku jde o nejvytíženější čas v roce, jestli se nepletu.

Můj život řídí služba v církvi, v adventu si opravdu moc neodpočinu. Ale adventní služby jsou krásné, je to velká radost. Každé ráno začíná roráty, jakmile někdo objeví kouzlo ranní cesty do kostela a zpívaných modliteb, zjistí, jak ohromně posilující to je. V kostele máme také hodně koncertů, besídku s Mikulášem a přichází i hodně lidí, kteří si potřebují a chtějí popovídat. Letos je nejkratší možný advent, začíná 3. prosince a čtvrtá adventní neděle vychází na 24. prosince. Takže budu ve službě dopoledne a pak zase večer, až pojedu na půlnoční. Druhý den znova a na Štěpána za mě obvykle slouží moje kolegyně, která mi umožňuje mít také na chvíli volno. Jsem jí za to vděčná, čas s rodinou, nejen tou křesťanskou, je mi vzácný.

Můžete popsat přípravu kázání?

V optimálním případě by příprava kázání měla trvat celý týden. Ale reálně jí věnuji dvě tři hodiny někdy v polovině týdne. Snažím se udržovat aspoň trochu aktivně znalost hebrejštiny a řečtiny, přečtu si vybraná čtení v těchto jazycích a pak se dívám do různých knih s výkladem. Dřív nebo později narazím na myšlenku, která se mnou rezonuje, obvykle je jich víc, sepíšu si pár bodů, o kterých chci mluvit. Ale nechci se dívat do papíru, důležitý je pro mě oční kontakt s lidmi. Samotná promluva je ale ovlivněna tím, co se děje beze slov tam, kde bohoslužbu sloužíme. Při díle je nejen farář, ale i lidé, laici. Sloužíme bohoslužbu spolu, obracíme se k Bohu v modlitbě. Je to pokaždé jiné.

Jaká je podle vás role faráře dnes?

Role duchovního je do jisté míry stejná jako dřív. Sloužit Bohu i lidem v daném místě. Tedy vést obec věřících k Bohu, vyučovat, vykládat biblický text, ale také hodně naslouchat, připravovat k obřadům a ty potom realizovat. Vysvětlovat smysl křtů, svátosti manželství… V dnešní době hraje zrovna edukace důležitou roli. Ale neméně důležité je doprovázení. Farář není soudce ani dokonalý ideál, jsme lidé, lidé ve službě. A jako takoví bychom měli být otevření tomu, co dnešní svět trápí, jakým mluví jazykem, z mého hlediska je důležité dveře kostela otevírat, ale zároveň se nepodbízet, to k ničemu dobrému nepovede.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zpověď farářky - Martina Viktorie Kopecká, Deník farářky - Martina Viktorie Kopecká