Martha Issová: Jsem člověk chaosu

Ve filmu Úsvit, který se odehrává ve slovenském baťovském městě Svit roku 1937, hrajete tradiční zastánkyni starých pořádků. Jak jste k ní přistoupila?

Vnímám svět hodně odlišně od této postavy, ale bavilo mě ji hrát. Ráda hraju ty, co se dívají na život z jiného úhlu, než odkud ho vidím já. Točilo se ve Zlíně a ještě na mnoha dalších místech v Čechách i na Slovensku, zejména tam, kde stálo baťovské město Svit. Mám radost, že jsem po premiéře na festivalu v Karlových Varech slyšela lidi říkat, že Úsvit je velký biják. Je to film pro kina, na velké plátno, esteticky výrazný. Doba první republiky, kde se odehrává, sama o sobě nabízí výtvarně velký prostor, a tento film je navíc odvážně stylizován. Není jen dobový, celá jeho estetika je lehce posunutá.

Jednou ze zápletek je nález mrtvého kojence – hermafrodita. Jak vnímáte tento symbol?

Pro mě symbolizuje jinakost. Jde o symbol něčeho, co není běžné, co je považováno za odchylku. Jenže ono to součástí přírody je, stvořila to. Díky Úsvitu jsem se dozvěděla, že hermafroditů je mnohem víc, než jsem si myslela. Ve filmu zazní informace, že je jich stejně jako zrzavých lidí.

Jenže jinakost do většinové společnosti přináší neklid, někomu příjemný, někomu ne. Někdo rozčeření vod a změny vítá, jiný trvá na tom, že věci budou tak, jak má pocit, že by být měly. Jinakost je každopádně určitá rozbuška. Jde tu o období první republiky, o Baťův podnik. Tu dobu jsem měla tendenci vnímat jako pokrokovou, jako otevřenou a moderní společnost. Úsvit přináší nové pohledy na toto téma. Je vidět, jak i moderní lidi jsou zneklidněni něčím, co není běžné, a každý se s tím vyrovnává po svém.

Obavy ze změn mají lidé od nepaměti. Jak je nesete vy?

Jsem naprosto flexibilní. Můj muž říká, že jsem člověk chaosu, kdežto on do našeho života přináší řád. Možná má pravdu. Každopádně se výborně doplňujeme. Pro mě změny nejsou problém. Improvizace je moje silná stránka. Nerozhází mě, že těsně předtím, než se má něco stát, zjistíme, že to nejde. Snadno se přenastavím na nové věci.

Měla jsem to tak už jako dítě. Třeba s mým bratrem jsme zcela opačné póly. Já milovala odjíždět na cizí místa mezi nové lidi, zatímco můj bratr to nenáviděl a velmi tím trpěl. Celou dobu, co někde byl, si zvykal na nový rytmus a partu, a když si zvyknul, tábor končil. Takže trpěl znovu, protože se musel vrátit do starého nastavení. Já naopak milovala nové impulzy. A to mi zůstalo dodneška.

Vaše dcery, pětiletá Emilka a jedenáctiletá Františka, to mají s novými impulzy podobně?

Ne tak jednoznačně. Nejsou tak protichůdné archetypy jako my s bráchou. Ale vidím na Rudovi, což je Davidův syn z prvního manželství, že na změny reaguje stejně jako jeho tatínek. Naše holky jsou flexibilnější. Františka se už odmalička okamžitě adaptovala na nové podmínky. Mladší Emilka má ráda, když věci mají pevnou strukturu.

Úsvit je film historický a vy jste se před ním objevila v několika dobovkách, ať to byl Zátopek, nebo Dukla 61. Máte dobové filmy ráda?

Zjistila jsem, že je mi to úplně jedno. To pro mě není podstatné. Když se odehrává v nějaké historické době, umožnuje to snáz se podívat na určité věci ve společnosti. Minulost je důležitá proto, aby byl člověk schopen vidět spirály, ve kterých se stále pohybujeme. Historické filmy umožnují podívat se na sebe skrze dobu, která už byla. Ale jinak je mi to jedno, pro mě je důležité, jak ke mně film promlouvá, dobu vnímám jako kulisu nebo prostředek k vyjádření.

Za první republiky, kdy se Úsvit odehrává, se narodila vaše oblíbená babička. Říkala vám něco o té době?

Měla jsem obě babičky oblíbené, ale se Zdeničkou, což byla ta česká, jsem trávila mnohem víc času. Druhá babička Afífe žila v Sýrii, kam jsme se dostali párkrát o prázdninách. Babička Zdenička se narodila v listopadu 1918, takže do čerstvě nové republiky. V té době prožila své mládí a měla na ni krásné vzpomínky.

Jaká byla vaše babička Zdenička?

Nekonečně hodná. Moje máma říkala, že společně se svým bratrem o mojí babičce říkali, že je taková všedinská. Všední. Lásku vyjadřovala skrze vaření, pečení a laskavou péči. Nebyla to žádná velká intelektuálka, ale byla vzdělaná, chodila na obchodní akademii, měla úžasný krasopis a ráda četla. Spořádaná dívka střední třídy, která vyrostla na malém městě za první republiky.

My s mámou máme úplně jiný vztah, než měla ona s mojí babičkou. Jsme si odjakživa blízké, o všem spolu mluvíme, pořád se objímáme a pusinkujeme. Tohle máma moc nezažila, babička se držela zpátky. City a emoce moc neprojevovala, ale člověk z ní cítil lásku a zájem. Dřív jsem o ní moc přemýšlela, byla automatickou součástí mého života. Hlídala mě a trávila jsem s ní všechny prázdniny. Až když odešla, uvědomila jsem si, jak důležitá byla a jak velká díra po ní zeje.

A co vaše druhá babička? Ta syrská?

Ta byla úplně jiná. Babička Zdenička byla submisivní, i když uměla nenápadným způsobem dovést člověka tam, kam potřebovala. Ale syrská babička, ta byla generál! Měla pět dětí, můj táta má ještě čtyři sourozence. Babička byla ze sedmi dětí, z intelektuální, vzdělané křesťanské rodiny, moderní a otevřené. Čím víc na jih, tím je společnost více patriarchální, což generuje silné ženy. Silné proto, že musí obstát ve ztížených podmínkách. Babička Afífa toho byla ukázkovým příkladem. Byla celý život v domácnosti, pracoval jen děda. Ale babička všechno vedla. Byla dominantní a měřila asi metr padesát. Byla malinká a krásná.

Se svou starší dcerou Františkou jste si zahrála v minisérii Pozadí událostí. Jak se k hraní postavila?

Velmi pragmaticky. Měla jsem trochu strach a moc se mi nechtělo ji do herectví cpát. Fany o něj sama od sebe neprojevovala zájem. Moc se mnou nechtěla chodit ani do divadla a dodnes neviděla Sedmero krkavců, i když mě díky téhle pohádce znaly všechny její kámošky. Ve školce se kolem mě srotily a volaly „jé, Bohdanka“ a Fanča jen koukala a nevěděla, o co jde. Jenže pak mi dal Honza Hřebejk roli s tím, že je tam ještě role matky a dcery mé postavy a že by je mohly hrát moje skutečná matka a dcera.

„Matky se zeptej,“ řekla jsem mu s tím, že ohledně dcery se poradím doma. David jako dítě docela dost hrál, třeba v Ženě za pultem nebo v Trháku, a bavilo ho to. Zeptali jsme se tedy Fanči a ta se na mě podívala a zeptala se jen: „Budou za to peníze?“ To jí bylo asi osm let. Řekla jsem, že budou, a ona kývla, že tedy jo. Vůbec to neprožívala.

Měla jste to s herectvím podobně?

Vůbec. Když jsem byla malá, domluvila jsem si bez vědomí rodičů s naší sousedkou na Hanspaulce Milenou Kropáčkovou, která dělala pomocnou režisérku Václavu Vorlíčkovi a Karlu Smyczkovi, že kdyby pro mě měla roli, tak že jsem připravená. Skutečně mi párkrát dohodila nějakou čurdu a já byla totálně šťastná! Ale Fanča vypadala, že to nijak neprožívá. Nakráčela tam jakoby nic a hned se kamarádila s kostymérem. Zahrála to skvěle a zcela profesionálně. Udělala, co bylo potřeba, všechno řekla bezvadně. Byla suverénní, pak shrábla prachy a už se o tom nikdy nebavila.

Letos jste dostala Českého lva za roli autistky s Aspergerovým syndromem ve filmu Buko. Jak jste se na tu roli připravovala?

Mám pocit, že celý život. Tím nemyslím, že bych měla tuto diagnózu, i když jsou chvíle, kdy nad tím přemýšlím. (směje se) Odmala jsem nadšený pozorovatel. Proto asi dělám hereckou práci, protože mě baví pozorovat lidi kolem sebe a pak se zkoušet do nich navléknout. Obléct se do nich, abych na chvíli zmizela a zahrála si na někoho, koho vytvořím. Vždy mě zajímali lidé s odlišným projevem, fascinovali mě. Jakmile vidím někoho takového, chci s ním být, povídat si.

Měla byste příklad?

Jeden z nejzajímavějších rozhovorů v životě jsem vedla s klukem, který měl Downův syndrom. Byl to syn lidí, které jsem potkala na vernisáži. Bylo to fascinující. Odlišnost od společenských norem je pro mě neskutečně přitažlivá. Když mi Alice Nellis poslala scénář, byla jsem šťastná. Domluvila mi pravidelné setkávání s psychiatričkou Magdalenou Ryšánkovou, která pečuje o lidi s autismem. Ladily jsme míru toho, jak se moje postava bude projevovat, jak bude její postižení viditelné a v jakých momentech.

Zhlédla jsem mnoho dokumentů a setkání se světem autismu ve mně zanechalo hluboký zářez. Upřímně obdivuju všechny autisty a jejich rodiny, které se o ně starají, především o ty, co potřebují nepřetržitou péči. Mám hlubokou úctu ke všem, kteří tím procházejí a najdou v sobě sílu se s tím popasovat.

Často točíte s režisérkou Alicí Nellis. Jaký máte vztah?

Hluboký, ostatně je to dlouholetý vztah. Prošly jsme různými fázemi, máme za sebou vzestupy i pády, období, kdy jsme se vídaly víc i méně. Máme ale velké napojení a mohu říct, že ona je mou velkou inspirací. Alice na rozdíl ode mě je člověk velkého řádu. Já mám tisíc nápadů, které nedotahuju do konce, ale ona je dotahuje a má vůli je uvést v pohyb. Tu míru síly jsem u nikoho jiného neviděla.

Má tři děti, je umělkyně, píše, režíruje, do toho chová koně. Dětem tvoří krásné dětství a zážitky a já ji obdivuju. Jsem jí vděčná za mnoho krásných příležitostí. Přivedla mě i do České filharmonie, kde už několik let pravidelně děláme pořad Kdo se bojí filharmonie. Jsou to koncerty pro školy i veřejnost a já provádím puberťáky. Alice je muzikantka, vystudovala flétnu a má na starosti podobu těchto pořadů. Dotočila jsem i nový seriál Mozaika, který napsala, takže v mém životě je velmi přítomná.

Jste členkou Dejvického divadla už skoro dvacet let. Divadlo prochází změnami, jak je vnímáte?

Dejvické divadlo je zvláštní fenomén. Teď je, myslím, v období hledání. Zažíváme velký zájem z divácké obce z různých směrů. Chodí tam i jiní lidé než dřív, díky médiím, generačně se publikum proměnilo. Zásadní pro divadlo byl Mirek Krobot. Od té doby, co se rozhodl odejít, jsme na nové cestě. S Mirkem jsme byli na cestě Mirkově, která nás všechny bavila. On byl kormidelník. Když jsem nastupovala, byla jsem bezdětná a svobodná, s nekonečným časem a chutí v divadle žít. To se proměnilo nejen u mě, ale u všech. Stárneme, okolnosti se mění, proměňuje se i to, co chceme žít a jak.

A co naopak zůstává stejné?

Že spolu jsme rádi a že mezi námi není mrtvo. Přes prázdniny jsme se neviděli, ale věděli jsme o sobě a já se vždycky na hraní s ostatními těším. Vím, že když se potkáme, bude sranda. To je vzácné a cenné. Jsme stále živí a máme touhu svůj umělecký život někam směrovat. Naše představy na sebe narážejí, protože dřív to byl Mirek, kdo udával jasný směr. Dnes jsou víc patrné rozdíly ve vidění, projevují se individuální preference našeho malého spolku a jsem sama zvědavá, kam nás to dovede. Ale polomrtvá parta, co se schází, aby odehrála hru a bude za to mít čárku, rozhodně nejsme.

Odkud k tomu čerpáte energii?

V mém životě převládá vděčnost. Čím dál víc si uvědomuju, jaký život žiju, a raduju se z něj. Vím, že se to může ve vteřině změnit. O to víc, že je ve společnosti přítomen jakýsi neklid. I válka přinesla nový pocit napětí, takže já jsem opravdu každý den ráda za to, co mohu prožívat v práci, v rodině, ve světě. Každý den se těším na svůj život.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Dukla 61

Může se vám hodit na Firmy.cz: Dejvické divadlo