Lenka Dusilová: Hudbou se vracím ke kořenům

Protože všechny skladby, které na albu najdete, jsou jako plynoucí hudební řeka. Jsou to jakési hudební mikropříběhy, které se dotýkají mně blízkých témat. Jsou v ní rodová traumata, se kterými se snažím léta vyrovnat. Mám tam příběhy míst, ve kterých jsem vyrůstala.

Dotýkám se i nějaké osobní zkušenosti. Je to zkrátka silný proud emocí na procházce světem zvuků. Taky je to symbol našeho života, který si plyne bez ohledu na cokoliv.

Třeba s tím, že naše rodina není zpětně téměř dohledatelná, několikátou generaci chybí mužský otcovský element, i já jsem vyrůstala bez táty. Je to příběh, který nechci veřejně ventilovat, dokud jsou jeho účastníci naživu.

Ten příběh mě ale dlouho doháněl a ovlivňoval, nevěděla jsem si s ním rady. Potřebovala jsem si ho přitom vyřešit, protože nechci vytvářet další zátěže pro další generace.

Není to ale jen o mém tátovi. Jakási kletba provázela i další ženy mého rodu. Je to s námi po celé generace. Bez rodičů vyrůstala i moje máma – žila jen s prababičkou. Té zase během první a druhé světové války umřelo sedm z devíti dětí.

Jsou. Ale není to nic výjimečného. Mnoho lidí má těžší zátěže. Nechci, aby to znělo jako sebelitování. Navíc spousta těch věcí zůstává zahalena určitým tajemstvím, příběhy známe jen útržkovitě. Vůbec například netušíme, co se stalo s dědečkem, nikdy se nám ho nepodařilo dohledat. Víme jen, že to byl kapitán ruské armády, který pocházel z Ukrajiny. Během války potkal babičku, která se v té době skrývala před nucenými pracemi v Německu.

Zamilovali se a chvíli spolu byli. Domluvili se, že se po válce znovu sejdou. Jenomže když se narodila moje máma a babička zašla na sovětské velitelství vzkázat dědovi, že se mu narodila dcera, velitelé ji odbyli. Řekli jí, že vojáci jsou po bitvě unavení a že je nechtějí rušit nějakými válečnými avantýrami a pohrobky. Poslali ji pryč.

Víc nevíme, protože krátce nato moje babička umřela na souchotiny. Bylo jí teprve pětadvacet let a mojí mámě byl sotva rok. Osudy dalších rodinných příslušníků si můžeme jenom domýšlet.

Spíš jsem tyhle obrazy měla potřebu vypustit ven a nechat tuhle historii už být. Měla jsem potřebu se s tím nějak konfrontovat a rodinné zátěže pročistit. Jenomže mi to nešlo. Až jsem jednoho dne přišla na to, že se s tím můžu vyrovnat skrz hudbu.

Nemusím se nutně potkat s konkrétními lidmi, stačí mi, když si to vyřeším uvnitř sama sebe. Stačí, když díky hudbě a hudební tvorbě spustím procesy samoléčení.

Ano. Když tvořím hudbu skrze tyhle inspirační zdroje, jdu emočně většinou na dřeň. Jinak to pak nefunguje. Anebo jsem se to prozatím ještě jinak nenaučila.

Ten verš „svlékám se až do kostí“ má ale i další symboliku. Když se podíváte na řeku shora, zjistíte, že úplně stejný tvar jako říční řečiště mají i tepny a žíly v našich tělech.

Podobně vypadá i rodový strom. U všech těchto věcí zkrátka najdete kolem hlavního koryta či tepny další drobná vlákna a slepá ramena. Jakékoliv řečiště – říční i krevní – se také vždycky pojí s životem. Fascinuje mě to. Vypadá to, jako kdyby se ve všem, co má tento tvar, otiskla určitá DNA, ve které jsou ukryty naše vlastnosti a informace.

Určitě. Na Ohři. To je řeka, která protéká Karlovarskem – krajinou mého dětství. Tu řeku jsem měla vždycky moc ráda, strávila jsem u ní hodně času. Spojuju si ji s lesem a jeho vůní, se spadaným listím a melancholií toho kraje.

Ani nevím, já mám k tomu kraji takový podivný vztah. Řeku Ohři a přírodu kolem ní mám ráda, to ano. Do lesů v okolí Karlových Varů jsem vždycky utíkala a bylo mi v nich dobře.

Hodně času jsem trávila i v Lokti a jeho okolí, jezdili jsme tam často s mámou a bráchou na vandry.

Samotné Karlovy Vary, ve kterých jsem se narodila, ve mně ale vyvolávají spíš stísněné pocity. Nějak jsem tam nezapadala. Škola byla plná různých pikolíků a komoušů, nemám na ni moc hezké vzpomínky.

Dobrý dojem na mě neudělaly ani některé místní děti. Rozhodně bych Karlovy Vary neoznačila za svůj domov.

To je pravda. Asi to bude tím, že mě s tím ponurým a melancholickým krajem přece jen něco pojí. Mám pocit, že i ten kraj trpí jakousi historickou zátěží. Vidím v tom paralelu s naším rodovým příběhem. Stejně jako v našem rodě byly některé vazby násilně zpřetrhány, tak i tyto památky poznamenaly různorodé děje minulosti.

Ostatně hudební základ Řeky do jisté míry tvoří i naše práce na projektu Monument/um, do kterého jsme se spolu s vizuálním umělcem Aeldrynem před lety pustili.

Příběh desky totiž začíná ohledáváním toho, co zbylo po světových válkách – ať už jde o lidi, domy, nebo přírodu. Odtud pomyslná řeka teče dál, ale nese v sobě vzkaz. Nabádá nás, abychom na minulé události nezapomínali.

V Praze. Když jsem ve svých jedenácti letech dostala nabídku zpívat v jedné odnoži dětského sboru Bambini di Praga a odstěhovaly jsme se kvůli tomu s mámou do Prahy, můj život se rozsvítil.

Konečně mě přijal kolektiv ve třídě, nebyla jsem za exota. Dodnes jsem mámě vděčná, že můj talent takto podpořila a stěhování do Prahy zařídila. Nebylo to vůbec jednoduché, ale stálo to za to. Ona asi sama věděla, jaké to je, když člověk nemůže dělat to, co by chtěl. Byla totiž talentovaná houslistka, ale protože prababička neměla dost peněz, nikdy nedostala šanci hudbu studovat.

Takže když viděla, že mám tuhle příležitost, chtěla mi to dopřát. Kývla na nabídku tety, která jí řekla, že než si najde v Praze nějaké bydlení a živobytí, vezmou mě se strejdou k sobě.

Zdá se, že ano. Ale to nic neznamená. Záleží, jak se bude jeho povaha vyvíjet dál. Baví ho hrát třeba na bubny, rád se motá kolem klavíru a hraje si se zvuky z tátova compu. Je to ale jen taková hra.

Loni jsme během lockdownu chodili jamovat do partnerova studia, kde si Eda musel postavit bicí, partner hrál na basu a krásně ho vedl. A já hrála na kytaru. Takže jsme natočili první album, na které si Eda i vytvořil obal. (směje se) Naše kapela se jmenuje Spin Harmony. Teda já jsem drbna! (směje se)

To se nedá předvídat, pořád je to jenom sedmileté dítě. Teprve uvidíme, jestli se hudby vůbec chytne. Věnovat se jí totiž vyžaduje velkou píli a důslednost.

Člověk se musí naučit základní pravidla a dotahovat věci do konce, což je dost těžké – zvlášť pro člověka, který pravděpodobně zdědil i mou povahu.

Víte, co je zajímavé? On strašně dlouho žádné moje písničky slyšet nechtěl. Melodie, broukání... Jakmile jsem vydala jakýkoliv hudební zvuk, dával mi dost jasně najevo, že je mu to nepříjemné.

Obrat nastal až v pěti letech. Tehdy za mnou poprvé přišel a chtěl, abych mu zahrála. Řekl si o „takovou tu písničku, jak při ní mám kytičky ve vlasech“, čímž myslel Baromantickou. Pro mě to tehdy byl strašně slavnostní moment.

Vzpomínám si, jak jsem si k němu sedla a začala zpívat. A on strašně soustředěně poslouchal a něco to s ním zjevně dělalo. Byl to jeden z našich nejdůležitějších společných momentů. Měla jsem při tom obrovský pocit odpovědnosti. Od té doby si občas všichni doma zahrajeme a zazpíváme.

Nevím. Třeba jsem byla v těhotenství příliš dlouho hudebně aktivní. Ještě v půli osmého měsíce jsem dohrávala poslední koncert, nahrávali jsme album V hodině smrti.

Celé těhotenství jsem výživně koncertovala a jezdila do zahraničí s tanečním představením One Step Before The Fall, ve kterém jsem hudebně doprovázela sólovou tanečnici. A ta hudební vlna byla v některých místech zvukově nepříjemná, což byl záměr. Myslím, že i kvůli tomu je syn citlivější na zvuky a emoce. Ale kdo ví.

Dobře, dělá mi radost! Chodí do první třídy a je vidět, že ho to baví a že mu to jde. Škola v něm navíc pořád ještě nezabila fantazii. Dneska už školy zjevně fungují jinak, než tomu bylo za nás, což je dobře.

Je to složité. Moje životní řeka, respektive ta důležitá součást mě, hudba, je stále v nejistých vodách. Okolnosti nás nutí hledat nový terén, kudy dál.

Covidová doba je zkrátka nepříjemná pro všechny a přináší nám pořádné lekce. Nedá se ale nic dělat, všichni se s tím musíme nějak poprat.

Album o covidu není, když ale covid nastal, tak se zvýraznila tvrdost dob, kterými procházely generace před námi. Byly více odolné vůči nepohodlí, nejistotám, napětí a nebezpečí. Teď najednou nikdo zase neví, co bude dál.

Z lidí proto občas vyhřeznou temnosti a strachy, které byly doposud někde hluboko zastrčené. Vidím to všude kolem sebe a nedělá mi to dobře. Nedokážu se kvůli tomu vrhnout do světlejších témat, která už bych přitom docela hodně potřebovala. To je hodně velká osobní výzva.

To by bylo fakt těžké. Cokoliv nového se hrozně těžko učím, protože od svých patnácti let jsem neměla potřebu dělat nic jiného než hudbu.

Kdyby ale nebylo zbytí, tak bych si samozřejmě poradila, nic jiného by mi ani nezbylo. Ale co bych dělala, to fakt nevím. Chtěla bych být v nějakém oboru užitečná.

Chodila jsem občas dělat společnost lidem do domova seniorů na Praze 2 a kromě toho jsem dostala nabídku tvořit playlisty a moderovat pořad Nočka v internetovém Rádiu Kašpar. Teď od podzimu mě tam můžete znovu zaslechnout.

Tohle by mě neuživilo. Je ale pravda, že pokud by se cokoliv pokazilo, tak tahle práce by mě asi bavila. Přece jen souvisí s hudbou a muzikanty. Při skládání playlistu si navíc můžu vybírat, co mě baví a k čemu mám vztah.

Ale taky to není jednoduché. Mám k tomu obrovský respekt. Moc dobře si totiž uvědomuju, jakou odpovědnost na sebe bere každý, kdo pouští cokoliv do éteru. Hodně proto bojuju s tím, co je a co není seriózní zdroj. Tady se snažím, aby spolu skladby lícovaly a všechno to dávalo nějaký smysl. Svazuje mě zkrátka obrovský pocit odpovědnosti.

Teď ze všeho nejvíc žiju přípravami na křest alba Řeka, na kterém promítneme jeho audiovizuální ztvárnění. Kvůli tomuto koncertu jsem postavila speciální těleso Řeka Ansámbl, ve kterém hrají někteří studioví hráči a spoluproducenti, kteří se mnou album nahráli.

Bude tam i kapela Květy, která mě v současnosti občas doprovází. Poprvé album zazní úplně celé i s přidanou hodnotou vizuálního ztvárnění mého dlouholetého spolupracovníka VJ Aeldryna. Měl by to být víc smyslovější zážitek a hlubší ponor do Řeky.

Křest je, pokud nám to situace dovolí, prozatím naplánován na 20. prosince, a to na Nové scéně Národního divadla. Uvidíme. Zatím pokračujeme v přípravách této události.

Může se vám hodit na Zboží.cz: