Hlavní obsah

Manažer roku Senta Čermáková: Úspěch vám lidé nikdy nepřejí

Právo, Dana Kaplanová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jmenuje se podle postavy z Wagnerova Bludného Holanďana, kterého miloval její dědeček. „To jsem ještě dopadla dobře. Otec si přál, abych byla Kostka, když už se nenarodil syn Honzík!“ směje se Senta Čermáková (43), která letos jako první žena zvítězila v soutěži Manažer roku.

Článek

S tou Kostkou je to vtip, že?

Vůbec ne. Otec je matematik, tak proč ne Kostka. Stanislav Kostka Neumann mu byl příkladem. Naštěstí to maminka nedovolila.

Skoro se bojím zeptat, jak se jmenují vaše děti…

Vavřinec a Jolana.

Jolana je v pořádku, ale Vavřinec? To jste se také odpoutala od běžné reality.

Chtěli jsme dát výjimečné jméno, ale aby nebylo cizí. Jsme hrdí na to, že jsme Češi. Ale stejně se nám to trochu vymklo z ruky. Syn studuje v Americe a tam mu říkají Larry, což je od Lawrence, anglického překladu Vavřince.

Vystudovala jste biokybernetiku. To je o robotech?

Začnete studovat matematiku, fyziku, dostanete základ elektrotechnických obvodů, učíte se programovat, takže je to počítačová vysoká škola. Robotické předměty jsme začali dělat ve třeťáku, programovali jsme třeba robotické ruce, aby chňapaly nějaké kostičky. V posledním ročníku jsme se specializovali na biokybernetiku. To mě bavilo, protože jsme některé předměty zvládali na medicíně, a také jsme studovali obor lékařské přístroje, kde jsme se zabývali magnetickou rezonancí, tomografem, chodili jsme do nemocnic na exkurze.

Jenže jste z oboru utekla…

Protože jsem zjistila, že se lépe hodím do byznysu, který tehdy u nás zažíval boom. Uměla jsem dobře anglicky, tak jsem se vrhla do nového oboru. Nicméně škola mi hodně dala. České technické školy mají velmi dobrou úroveň. Ale hlavně je jedno, co člověk studuje, důležité je, aby zatížil hlavu. A matematika se v byznysu velmi hodí. Pracujete s ní denně.

Teď pracujete v nadnárodní společnosti Hewlett-Packard, která vyrábí počítače. Umíte si opravit počítač?

Na ženskou tomu rozumím nadstandardně, ale už můj syn i manžel se vyznají mnohem víc. Počítače zvládám systémově, vím, že je tam mikroprocesor, paměti, ale že bych se pustila do opravy se šroubováčkem, to ne. Nicméně k technice mám vřelý vztah a miluji technické hračky. Vždycky mám hezký telefon, tenhle má i zrcátko, všechny maily mi do něj skáčou, mám i elektronickou čtečku. Nosím ji pořád s sebou a přečtu daleko víc knih. Jedu metrem a čtu, čekám u doktora a čtu… Když cestuji do ciziny, manžel mi napíše, co mám koupit. Miloš je můj spolužák z biokybernetiky, ale zběhl k novinařině a píše o politice, o médiích i o novinkách na trhu - telefonech, krokovačích, které měří, kolik kroků uděláte během dne, a v noci sledují vaši spánkovou aktivitu, jestli spíte efektivně, nebo ne.

Úplně vám svítí oči, když o tom mluvíte. Stačí čtečka a vy jste šťastná!

Do čtečky si můžete dát celou knihovnu, třeba tisíc knížek. Vždycky jsem na prázdniny vláčela kufr, který byl plný knih, teď mám v kabelce malou počítačovou destičku.

Jenže tím zlikvidujete knihkupce.

Vůbec ne, já knihy legálně kupuji přes americký Amazon. Jedna vyjde zhruba na deset dolarů. Mám přístup k titulům, na které bych čekala roky, než je tady někdo přeloží. Čtu jenom v angličtině a v ruštině.

Nemáte z toho sny v angličtině nebo ruštině?

Sny mám, ale nepoznám, v jaké řeči. Také přestávám rozlišovat, zda mluvím česky nebo anglicky. A přiznám se, že se mi do češtiny dostávají anglická slovíčka a není to hezké…

Letos v dubnu jste jako první žena vůbec vyhrála soutěž Manažer roku 2010. Je to v konkurenci 72 finalistů, převážně mužů, velký úspěch. Myslíte, že vám ho přáli?

Úspěch vám lidi nikdy nepřejí. Byla jsem tam bílá vrána v tom, že nepracuji na českém trhu, ale pro celosvětovou centrálu, a lidé si moc neumějí představit, co vlastně přesně dělám. Kdybych řídila český podnik, měli by víc informací.

A co tedy vlastně děláte?

Řídím celosvětový tým tiskových mluvčích, to znamená lidí, kteří mluví svým prostřednictvím za Hewlett-Packard. Nejednají jen s médii, ale i s analytiky, a ti vytvářejí přehled o tom, co se děje na trhu IT. Moje pozice se jmenuje ředitelka pro vztahy s médii a analytiky pro oblast služeb, telekomunikací, finančnictví, zdravotnictví a výrobní sféry. Dělám to už tři roky.

Je poledne a váš americký tým v tuto dobu ještě spí. Začne se ozývat kolem druhé hodiny odpoledne našeho času, zatímco kolegové v Singapuru už si pomalu vaří večeři.

Ano, někdy komunikuji i s Austrálií, a ta je časově ještě dál. Tam už se ukládají na noc.

Tuší Američané, odkud je ta jejich šéfka vlastně řídí?

Většina je z Kalifornie, ale mám je i jinde. Ale ono je jedno, kde mají kanceláře. Prahu znají a milují. Sice stále říkají Československo, neberou na vědomí naše rozdělení, ani jim to nevyčítám. I já, která mám na starost americký trh, si někdy pletu, kde je který americký stát. Většina Američanů vůbec Ameriku neopustí, ale moje skupina je osvícená a cestuje. Jsou to globální manažeři. Je mezi nimi i žena. Já skupinu sice zastřešuji, ale ona ve své specializaci rovněž pokrývá celý svět.

Jak vás přijali vaši podřízení?

Zpočátku to šlo ztuha, neviděli mě, netušili, jestli jsem mladá, stará, šikovná, nešikovná. Věděli jen, že jsem Češka, a vnímali mě jako exota. Průlom nastal před dvěma roky, když jsem odřídila analytickou konferenci v Bostonu. Tam mě poznali osobně, a protože jsem to zvládla, dostala jsem ten projekt na starost i podruhé, tentokrát v San Francisku. To se v historii firmy ještě nikdy nestalo a bralo se to jako velké ocenění.

Nebylo by pro vás lepší bydlet v Kalifornii?

Určitě pro tu práci bylo. Ale já mám rodinu, děti a manžela, který se živí českou novinařinou. Jedno dítě sice studuje v Americe, ale druhé je v Praze na gymnáziu, takže pro mě by byl přesun celé rodiny velmi náročný.

Kolikrát jste přeletěla oceán?

To nepočítám. Mockrát.

Co během těch osmi hodin děláte?

Většinou hodně rychle usnu. Jakmile si tělo řekne, nasadím zaslepující brejličky, z tašky vyndám deku, zachumlám se a spím. A když se probudím, tak si čtu.

Samozřejmě čtečkou…

Ano. Občas v letadle i pracuji na notebooku, ale to docela nerada, protože mi připadá, že lidi koukají do toho, co dělám, a to mně vadí.

V první třídě vám koukají přes rameno?

Nelítám první třídou. Dřív ředitelé na mojí úrovni létali byznysem, ale teď firma šetří, tak jezdím ekonomickou třídou. Mám sice trochu problém s nohama a s výškou se do sedadla složit, ale vypracovala jsem si svoji metodu. Zašupnu se do takové embryonální polohy.

To vydržíte tak dlouho?

Do Kalifornie se létá s přestupem, takže si odpočinu třeba v New Yorku nebo v Dallasu. V sobotu letím do Las Vegas a beru to přes Atlantu. Volím vždycky cenově nejpříznivější trasy. Cestuji ráda, povídám si s lidmi, bývají zajímaví a vyměňujeme si názory.

Jak to všechno stíháte?

Naučila jsem se nepodstatné věci ze svého života odstřihnout. Třeba televizi. Nedívám se na ni od té doby, co se narodil syn.

Vy vůbec nevíte, co se děje v Ordinaci v růžové zahradě!

Ne, vůbec. Nesleduji ani domácí politiku. Odstřihla jsem i potlachání s kamarády, vedu efektivní život: buď pracuji, aktivně odpočívám, nebo trávím čas s rodinou.

No, nedávno jste potlachala v televizi při Hyde Parku na ČT 24. Jak vám bylo?

Nemám z toho zrovna nejlepší pocit, protože některé otázky byly dost nenávistné. Pozvali mě kvůli ocenění Manažer roku. Proč jsem ten titul získala, je však moc nezajímalo, ptali se - kolik beru peněz, chtěli mě nachytat, jestli vím, kolik stojí třeba litr mléka.

To víte, závist. Úspěch se u nás neodpouští.

Odpovídala jsem férově, nejsem negativní člověk, snažila jsem se usmívat, ale lehko mi nebylo. Asi se mi trochu vymstilo, že nesleduji českou politiku. Základní přehled sice mám, ale v tomto typu pořadu vypadám jako ignorant.

Doplňujete si ještě vzdělání?

Zajímá mě historie arabské, muslimské a africké kultury. Jsem psycholog amatér a chci vědět, co si lidé, se kterými pracuji, myslí, co cítí. Jsou to lidé vzdělaní, ale pocházejí z jiných kultur, mají jiné životní zkušenosti. Myslím si ale, že management je spravedlivý, a mně vlastně nevadí, koho řídím. Zdravý byznysový pohled je jenom jeden, ať jste na Šumavě, nebo ve Skalistých horách.

No, trochu bych zapochybovala u Čechů. Ti si najdou vždycky nějakou kličku. Vy zvládnete celý svět, ale v Hyde Parku se dostanete do úzkých.

To jsou takové paradoxy, ale český manažerský svět je podobný americkému. Manažeři se učí z učebnic, které vznikly v Americe.

Takže váš asijský tým se neliší od toho amerického?

Rozdíly se opravdu stírají tím, že pracují pro Hewlett-Packard, potažmo pro mě. Lidé v naší firmě jsou technicky erudovaní, zapálení, aktivní, nadšení.

Nebojíte se syndromu vyhoření?

Myslím si, že to mám pod kontrolou.

To říkají všichni a pak zkolabují.

Když cítím, že už těch počítačů mám moc, zařadím do života něco živočišného, emocionálního. Před dvěma lety jsem si připadala jako v začarovaném kruhu, pracovala jsem pořád, málo jsem spala. A tehdy jsem začala studovat vína.

Vína?

Ano, potřebuji navázat rychlý kontakt se spoustou lidí. Do Ameriky jedu většinou na týden a tu dobu potřebuji využít co nejefektivněji. A jak se dostanu k člověku co nejrychleji? Buď přes jeho rodinu, nebo přes jeho koníčky. Nebo přes jídlo a pití.

Což může být také koníček.

Prvotní kontakt mám usnadněný tím, že něco o vínech vím a umím k jídlu vybrat správnou značku. Spojím příjemné s užitečným. Můj mozek tím studiem dostal injekci, protože se rok učil francouzské apelace, druhy vín, vinařský zákon. Šprtala jsem se to jako zamlada, strašně mě to bavilo.

Varuji vás, jestli se ke všemu stanete nejlepší someliérkou u nás, budete mít ještě víc nepřátel.

Pravda je, že someliérek je málo a mě vždycky přitahovaly obory, kde se dá poměrně snadno a rychle zvítězit.

Jinou zálibu než pití vína nemáte?

Mojí největší zálibou jsou knížky, při nich si psychicky naprosto odpočinu.

Co čtete?

Čtu podle seznamu tisíc a jedna kniha, které máte zvládnout, než umřete (Peter Boxall - 1001 Books You Must Read Before You Die). Už jsem jich přečetla dvě stě, takže mi jich ještě osm set zbývá. Ale vybírám si tituly i mimo seznam, hlavně ty nové, o kterých se mluví. Sleduji knižní rubriky v mezinárodních magazínech jako Time, Newsweek, Inteligent Life, Economist a kupuji si do čtečky díla s dobrým hodnocením. Zároveň píšu jejich hodnocení na facebook. To je moje největší záliba. Teď čtu The Forever War (Navždy válka) od Dextera Filkinse, jsou to reportáže o válce v Afghánistánu.

No, ale něco musíte dělat i pro své tělo, ne?

Běhám, plavu a jezdím na kole. Měla jsem členství ve fitku na Brumlovce, ale zrušila jsem ho, protože jsem tam chodila málo.

Takže teď máte členství v Kalifornii?

Ne, ne, chodím do Podolí, protože mi vyhovují venkovní bazény, mám ráda rybníky a hlavně moře. Miluji dlouhou plavbu na široké ploše a snažím se zvládnout motýlka. Zatím při tom nevypadám moc elegantně.

Myslíte, že máte mužské myšlení?

Řekla bych, že ne, spíš analytické a mám velmi dobré organizační schopnosti.

Po kom?

Asi po obou rodičích. Už jako dítě jsem organizovala, co se dalo.

I paní učitelky ve škole?

Ano.

To vás asi měly rády!

Ani se neptejte.

Jste jedináček?

Nejsem, mám mladší sestru Kamilu. Ta dostala jméno podle krásné Krylovy písničky - A tak neplač, Kamilo.

Čím byli vaši rodiče?

Tatínek vědec, maminka chemička. Oba si hezky rozdělili role: maminka pracovala od šesti do půl třetí, tatínek nás vodil do školky a do školy a pak byl v práci do večera. Takže nás měli pod kontrolou. A také prázdniny byly někdy jen s mámou a pak jen s tátou. Na společnou dovolenou jsme jezdili do zahraničí, kdy jsme nasedli do škodovky a vyrazili jsme na tři týdny do Bulharska, NDR nebo do Rumunska. Kromě moře jsme navštívili také hory a historická místa. Spali jsme pod stanem, sami jsme si vařili, nikdy jsme se nestravovali v restauracích. Tady je určitě počátek mé lásky k cestování. Vrcholem ale byly tábory, které jsem milovala. Plnili jsme bobříky mlčení, hladovky, odvahy, byli jsme sami přes noc v lese, poznávali jsme kytky, zvířata, taky jsme sportovali. Strašně mě to bavilo, jsem soutěživý tvor.

Jaké jsou vaše děti?

Sedmnáctiletý Vavřinec si sám vymyslel, že bude studovat v Americe. Měl štěstí, protože si ho loni vybrali do basketbalového týmu v Extonu u Philadelphie a nabídli mu stipendium na prestižní soukromé střední škole. Měří dva metry a tady hrál basket za Sokol Vyšehrad. Jolča studuje na gymnáziu v Hellichově ulici, je jí patnáct a ještě nevíme, kam se bude vyhraňovat. Je kreativní po manželovi, krásně píše, zpívá, má výtečnou paměť, tak uvidíme.

S manželem letos oslavíte dvacet let společného života. Jak to s vámi tak dlouho vydržel? Vždyť jste pořád pryč!

Pořád pryč jsem byla tak před dvěma třemi lety. Co jsem začala dělat celosvětový job, paradoxně se situace uklidnila. Lítám většinou jenom do Ameriky nebo do Singapuru. Do Afriky nebo Ruska jezdím už jenom soukromě za kamarády. Takže cestuji méně, o to víc se starám o rodinu a domácnost. Předtím jsem doma jenom měnila kufry a hlavní roli měl manžel.

Neměli jste rodinnou krizi?

Krizi jsme neměli, ale Milošovi moje nepřítomnost vadila. Je citlivý, myslím, že citlivější než já, a bylo mu smutno. Zlomil si například kotník a já byla v Rusku. To jsou momenty, kdy mě potřeboval, a já byla daleko.

Čím vás manžel na začátku zaujal?

Přitahují mě chytří muži a zatím jsem opravdu ještě nepotkala chytřejšího. Moudrost je pro mě velmi důležitá. Pak se mi líbí, že je vysoký. Potřebuji k sobě člověka, který mi bude oporou i fyzicky. Já měřím 182 cm, Miloš má 205 cm. No a pak je s manželem legrace. Umí život zlehčit humorem a ironií. Nemohla jsem si vybrat líp.

Čeho všeho se ještě od vás můžeme dočkat?

To zatím nevím ani já, ale jsem našláplá na něco velkého (směje se).

Ale na co?

Fakt to ještě nevím. Možností je spousta.

Chcete být prezidentkou?

Ano, kvůli manželovi. On vždycky tvrdí, že jeho oblíbenou postavou je Denis Thatcher, manžel bývalé britské premiéry Margaret Thacherové (směje se).

Myslíte také na důchod?

Jen v tom smyslu, že jsem pojištěná, ale že bych plánovala, co budu dělat v důchodu, to ne. Ale už teď se těším na vnoučátka.

Kde s nimi budete? V Kalifornii na pláži, nebo v Singapuru na Santana Beach, nebo u přehrady na Seči?

To je mi nějak jedno, to neřeším. Vím, že se budu stejně pořád přesunovat z jednoho konce světa na druhý. Důležitá je rodina.

Máte nějaké nesplněné přání?

Asi to, že jsem měla být vědec, chtěla jsem dostat Nobelovu cenu jako madame Curie. Proto jsem studovala biokybernetiku. Věda mě pořád fascinuje a minimálně si o ní čtu. Zajímá mě rakovina, kterou jsem řešila v diplomové práci. Věnovat se vědě je mé nesplněné přání. Vědcem ale už nikdy nebudu, tam prostě cesta zpátky nevede.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám