Krinolíny či klobouky: Módní příklady sociálního distancování v minulosti

Podle odborníků může sociální distancování do značné míry zastavit šíření viru a snížit tak počet nakažených. Jako forma izolační strategie se v minulosti dobře osvědčila i móda. Ostatně epidemie drtily lidstvo už od dob antiky.

Typickým příkladem bylo období morové epidemie v sedmnáctém století. Vysoká nakažlivost této nemoci vedla lékaře k nošení speciálního obleku, ve kterém mohli nemocné ošetřovat. Historie připisuje vynález oděvu, který zahrnoval i masku s příznačným zobákem, Charlesi de Lormemu, vedoucímu lékaři Ludvíka XIII.

Lékař oděv vytvořil v roce 1619 jako kompletní ochranu od hlavy až k patě, a to po vzoru brnění vojáka. Oděv tvořila maska s brýlemi a dlouhý kožený impregnovaný oděv (marocký plášť) od krku po kotníky. Dále kožené legíny, rukavice, boty a klobouk, které byly vyrobeny z voskované kůže.

Celý oděv byl „impregnovaný“ různými vůněmi a zobák byl naplněný vlnou s octem, sladkými směsmi olejů a jinými silně páchnoucími chemikáliemi, aby se přebil pach smrti. Doktoři nosili též hůlku, která sloužila k tomu, aby se nemuseli dotýkat pacientů nakažených morem.

Móda se ukázala jako užitečná také při nákaze leprou. Malomocní často nosili oblečení, na kterém byl přišitý symbol srdce nebo malé zvonky, které svým cinkotem měly varovat ostatní před možnou nákazou.

Sociální distancování nehrálo důležitou roli jen v oblasti zdraví. V minulosti bylo dodržování určité vzdálenosti - zejména mezi pohlavími, třídami a rasami - důležitým aspektem společenských setkání a veřejného života. Šlo o etiketu i vyjádření třídy a móda byla perfektním nástrojem.

Příkladem je viktoriánské éra, které z módního hlediska vévodily krinolíny. Tyto objemné konstrukce, které zajišťovaly nositelkám nadýchané a pevně tvarované sukně, totiž sloužily nejen jako symbol majetnosti a vysokého společenského postavení. Jejich primárním účelem totiž bylo vytvoření bariéry mezi pohlavími.

Navzdory kritikům, kteří považovali krinolíny za další nástroj k potlačování mobility a svobody žen, byla velká sukně sofistikovaným prostředkem k udržení sociální bezpečnosti žen. Krinolína totiž zajišťovala dostatečný odstup mezi ladnými dámskými křivkami a potencionálním nápadníkem, či dokonce nežádoucím cizincem. Hlavní nevýhodou krinolín bylo to, že kromě omezené svobody pohybu hrozilo snadné vzplanutí od hořících svíček a jejich majitelky proto mnohdy uhořely.

V druhé polovině devatenáctého století se proto od krinolín začalo opouštět. Ženy ale přesto nadále používaly módu jako zbraň proti nechtěné mužské pozornosti. Na začátku dvacátého století proto objemné sukně nahradily výrazné klobouky.

Během španělské chřipky získaly na popularitě roušky, velmi podobné těm, které používáme dnes. Ty sice nositeli nezajistí ochranu před nákazou, ale zato jejich nošením chráníme ostatní, a navíc ve společnosti plní i funkci psychologickou. Tvář zakrytá rouškou totiž evokuje záměrné dodržování zvýšeného odstupu a jistou míru nedostupnosti. Ostatně i proto nevěsty nosily závoj a symbolicky ho odkrývaly až po složení manželského slibu.

Těžko říci, jak se koronavirová pandemie zapíše do módní historie. Možná se dočkáme nových forem ochranného svrchního oblečení nebo se rouška stane každodenním módním doplňkem. Prozatím se zdá pravděpodobné pouze to, že místo nových trendy kousků budeme častěji nakupovat domácí oblečení a pohodlná pyžama.