Hlavní obsah

Historik Jaroslav Čechura studuje sex v „době temna“

Lenka Hloušková, Právo, Lenka Hloušková

Profesor Jaroslav Čechura je specialista na takzvanou mikrohistorii. Jde o obor, který se zabývá životem těch nejobyčejnějších lidí. Dozvídá se o něm hlavně z jihočeských archivů, jejichž základy zbudovali Schwarzenbergové v 17. století. Vydávají svědectví o lecčems, včetně někdejší sexuality.

Foto: ČTK

Milostné pletky se nevyhýbaly lidem urozeným i těm „obyčejným“.

Článek

Ve vámi zkoumaných dokumentech se objevují dnes už neznámé výrazy. Jak těžké je přiřadit k nim význam tak, aby pro nás byly srozumitelné ve 21. století?

Záleží na zkušenostech historika. Já hodně termínů už znám, hodně se ale i ptám: archivářů, kolegů, kamarádů, rodilých mluvčích.

Většina mnou zkoumaných materiálů je psána německy. Schwarzenbergové si v těch 60. letech 17. století s sebou přivedli úředníky ze Štýrska. Ti pak používali výrazy, jimž dnes nerozumí ani rodilý Němec… Občas je zkrátka složité objevit obsah výrazu, slova. Ovšem staří archiváři mi práci dost usnadnili.

Jak?

Třídili ukládané materiály podle určitých kritérií. Třeba kriminalitu dělili na lehkou krádež dřeva, krádež ryb…, až po tu nejtěžší, tedy vraždu. Jde o klasické záznamy lidských hříchů, které předtím úředníci šetřili. Dobrovolné sexuální akty patřily někam doprostřed.

Sexuální život našich předků je dost netradiční téma pro vědce. Šel jste do archívů už s vizí, že o něm budete psát?

Ne, je to jinak. Při procházení těch obrovských přebohatých jihočeských archívů mě vždy napadne nějaké téma. Do téhle kategorie spadají i sexuální delikty, na něž jsem v prohlížených písemnostech různě narážel. Podobně mě v minulosti zajímala kriminalita, kam sexuální delikty spadaly.

V knize Sex v době temna, kterou jste na základě svých poznatků sepsal, konkrétně mapujete roky 1660 až 1770. Proč zrovna tohle období?

Začátek je spojený se Schwarzenbergy, kteří na své nové jihočeské panství přinesli moderní správu. Třeboňský archív a také materiály uložené v Českém Krumlově zase končí rokem 1770. Následně navazuje moderní archív, kde je ovšem množství písemností až bezbřehé.

Foto: Petr Horník, Právo

Jaroslav Čechura se zajímá o všednodennost našich předků. Jako konzultanta si ho přizval i Petr Jákl pro svůj nový film Jan Žižka.

Lze z vašich zjištění udělat nějaký obecný závěr?

Na základě procházených dokumentů si myslím, že doba temna nebyla tak temná, jak se ještě mnohdy píše. Pak taky to, že člověk žijící v 17. nebo 18. století se moc nelišil od nás, žijících v 21. století.

Ano, neměl internet, mobil, ale jinak jeho chování a smýšlení byly podobné. Zdá se ale, že oproti člověku novověku byl takový přímější, což je mi sympatické.

Podle čeho tak soudíte?

Z písemností, samozřejmě. Třeba když žena přišla do jiného stavu, postavil se k tomu muž obvykle čelem. Málokdo se vymlouval, zatloukal a nutil ji podstupovat další výslechy.

Pandemie v dějinách nelítostně kosily

Historie

Jak se tehdy vůbec otcovství prokazovalo, když nebyly testy DNA?

Existoval speciální druh výslechu, nešlo ale o žádnou torturu. Probíhal pod hrdelní přísahou, kdy vyslýchaný, vyslýchaná klečeli před krucifixem a odpovídali na otázky úředníků. Tehdy šlo o nesmírně závažnou a závaznou událost. Nejde ji vůbec srovnávat s našimi zkušenostmi.

Co vím, v záznamech se ve výpovědích žen opakovaně objevuje, že otcem dítěte byl „neznámý vojín“. Šlo o alibi, když žena nechtěla uvést skutečné jméno dotyčného?

Tahle výmluva se v pramenech skutečně objevuje po staletí. Oblíbená byla již za třicetileté války, která Třeboňsko hodně poškodila. A mohlo jít o výmluvu, i nemuselo.

Na nevěry byli specialisty své doby mlynáři, alespoň co jsem zjistil já. Já jim sám pro sebe říkám sexuální nádeníci…

V té době vojsko Rakouskem procházívalo. Vesnice měly navíc přes zimu povinnost vojáky ubytovat, živit a ukvartýrovat je. Muži žili ve stodolách. Nudili se, zbytek si domyslíte.

Na svatbu asi kvůli sexu nečekali. Jakou váhu ale měl manželský slib?

Myslím si, že dost velkou. Ano, byly mimomanželské kontakty, ty provázejí lidstvo odnepaměti, ovšem svátost manželství se brala vážně. Prameny rovněž vypovídají o tom, že manželé si sem tam věrní nebyli. Některá povolání jako by nevěrám vyloženě přála.

V době ledové byla střední Evropa téměř bez lesů

Věda a školy

Budu hádat. Hajný?

Ne, na nevěry byli specialisty své doby mlynáři, alespoň co jsem zjistil já. Já jim sám pro sebe říkám sexuální nádeníci…

Mlýny stávaly mimo vesnice. Obilí k semletí často vozívaly ženy. Než se zrna zpracovala, trvalo to, takže tam musely nezřídka přespat. Mužská posádka mlýnu je pak měla pod střechou přes noc, a jak se říká, příležitost dělá zloděje.

Důsledkem podobných vztahů jsou nemanželské děti. Museli na ně muži platit?

Jistě. Objevil jsem záznamy, že žena dostala od otce dítěte kozu a tele a závazek, že ročně bude platit čtyři zlaté. Podoba alimentů záležela na tom, jak byl muž majetný, hamižný.

Jaké pak bylo postavení ouhončat, jak se nemanželským dětem říkávalo, ve společnosti?

Myslím si, že k jejich stigmatizování plošně nedocházelo. Našel jsem celou řadu případů, kdy se tito lidé normálně vdali, oženili, i na hospodářství dosáhli. Dělali také kariéru jinde: šli do armády, vstoupili do církevního řádu…

Paušalizovat nic nelze, ani středověk. Lidé - muži i ženy - tehdy byli o dost pragmatičtější než my. Museli, když chtěli nějak hezky žít.

Foto: ČTK

K podobným vztahům patřily i nemanželské děti, takzvaná ouhončata či auhončata. Byla-li svobodná žena těhotná, pak „hodila podkovou“ nebo „zmrhla“.

Přiblížíte mi ten jejich pragmatismus trochu víc?

Uvedu vám zase konkrétní příklad. Dvacetiletý si vzal čtyřicetiletou selku, čímž se zabezpečil a ona získala jeho sílu nutnou pro chod gruntu. Když jí ale bylo šedesát, tak jemu bylo čtyřicet. Mimomanželským poměrům se proto nebránil.

Co naopak jisté je, že holky, tedy manželka a milenka, asi u jednoho stolu ani tehdy neseděly a mimomanželské děti asi nespaly v nejlepších pokojích statku.

Upozornil bych v téhle souvislosti ještě na jinou podstatnou věc. Když začínal tovární kapitalismus, tovární výroba v 1. polovině 19. století, rodila se nemanželských dětí až třetina. V 17. a 18. století jich bylo tak čtyři až pět procent.

Zmínil jste věkový rozdíl mezi manželi. Vypadá to, že naši předci jej tolik neřešili, když si žena mohla vzít i o desítky let mladšího muže, aniž by to někomu přišlo divné.

To je přesně ono. My si stále myslíme, jak jsme šik, že máme všechna ta hejblata, kapsy plné mobilů. Jenže se mýlíme.

Naši předci žili jaksi rozumněji. Věděli, že je-li špatné počasí, bude neúroda, což je průšvih. Připravovali se na něj. Stejně pragmaticky přistupovali i k sňatkům. A to nejen na venkově.

Podívejte se na Přemysla Otakara II. Jako dvacetiletý se ženil a jeho vyvolené, Markétě Babenberské bylo asi padesát. Přinesla mu ale věnem země, které chtěl.

Císař pán je… aneb Historie urážek majestátu

Historie

Neexistoval tehdy věkový limit pro nevěstu a ženicha ani směrem dolů?

V archiváliích jsem nenašel nevěstu mladší patnácti let. Zvážíte-li, že žila dlouho, pak se občas stačila vdát několikrát. Narazil jsem i na chalupnice, které utahaly pět manželů.

Kde je pořád braly?

V tomhle směru fungovala jakási sňatková infrastruktura. Když zemřel sedlák, pán domu, vdova byla aspoň trochu zachovalá, existovali lidé, kteří jí sháněli ženicha. Hezky staročesky se jim říkalo starostové, konkrétně svatby starostové. Měli přehled, kdo je v kraji „volný“.

Foto: Profimedia.cz

Láska, vášeň patří k lidem odedávna. Takto vyobrazil dva milence J. A. Ramberg v roce 1799.

Platilo se jim za tyto služby?

Asi ano, tohle ovšem uvedené nikde není.

Byla vdova pod společenským tlakem, aby se znovu vdala?

Většinou ne. Měla svou cenu a znala ji, o dalším manželství si často rozhodovala sama. Mohla taky zděděný grunt předat nejstaršímu synovi nebo bratrovi a pak odejít na výměnek.

A zase vám uvedu příběh z jihočeských archívů: Pětapadesátiletý sedlák měl třicetiletou ženu, sedm dětí, včetně těch z předchozích manželství. Po jeho smrti jí zůstal poměrně slušný statek, několik koní, dobytek, pole… Za tři měsíce se vdova opět vdala. Možná chtěla grunt udržet, možná byla zamilovaná. Tohle už nedohledáte ani v sebezachovalejších archívech.

Existovalo mezi lety 1660 a 1770 něco jako obvyklá délka námluv?

Záleželo na tom, o co lidem šlo. Když si chtěli naši předci jen tělesně užít, byli-li svobodní, stačilo si večer přislíbit někde v hospodě manželství. Ráno si na to nepamatovali, příště slib učinili někomu jinému… Takže asi tak.

U manželství se vše ale řídilo soukolím církevních pravidel. Musíte mít ohlášky, abyste do svazku vstoupila. Což trvá asi měsíc.

Vraťme se k sexuálním deliktům. Těm nedobrovolným. Byly tehdy tresty pro incest, znásilnění přísnější než nyní?

Opět rozhoduje úhel pohledu na věci samotné. Jednak, zaznamenaných znásilnění bylo podle archiválií opravdu velmi málo. A tresty za tyto skutky byly jistě mírnější než nyní.

Ovšem pozor! V 17. a 18. století se dva roky vězení téměř rovnaly rozsudku smrti. Obvykle tak pachatelé dostávali „jen“ několik měsíců. Pro srovnání: za prosté otěhotnění mimo manželství to byly řádově týdny - trest úřady vyměřovaly mužům i ženám.

A ten incest byl trestán jak? Přece jen byl tehdy asi obvyklejší než ve 21. století.

Lidé 17. a 18. století se většinou moc daleko nestěhovali. Sňatky uzavírali ve vesnici a v jejím okolí. Proto se jejich příbuznost již tehdy sledovala do několika linií.

Stávalo se, že se část narozených dětí ani do matrik nezanesla, protože farář zrovna popíjel…

Existoval obecný přehled, kdo si koho může vzít. Jenže pak do systému vstoupil život. Muž a žena se vzali, aniž věděli, že jsou blízcí příbuzní.

Teď moc nechápu, co mi říkáte.

Zase na to koukáte z pohledu moderní doby. Tehdy měly ženy klidně deset dětí, a to během třiceti let. Nejstarší potomek se mohl vdát, oženit do obce, která byla vzdálená třicet kilometrů. Třeboňsko je veliké. S rodiči přerušil kontakt. Narodily se děti. Ty se mohly za dlouhé roky zakoukat do biologických bratrů, bratranců, sester, sestřenic, aniž by to věděly.

Existovaly přece matriky, faráři. Ani ti podobné svazky včas nezastavili?

Archiválie ukazují, že ne. Podívejte se, faráři té doby nebyli žádní velcí intelektuálové. Vidíte-li jimi vedené matriky, zjistíte, že uměli leckdy sotva číst a psát. Stávalo se také, že se část narozených dětí ani do matrik nezanesla, protože farář zrovna popíjel…

Tohle však není jen věc jižních Čech, Českých zemí. Ve Švýcarsku zjistili, že řádně není zapsaná až třetina populace té doby. Faráři byli jednoduše sem tam mimo provoz.

S tím související problémy pak řešili úředníci vrchnosti. Jak podrobně záznamy vedli oni?

Vyčtete z nich leccos, víte-li, co hledáte. Vždy záleží na tom, co se sami tehdy dozvěděli při výslechu lidí. Ti občas na jejich otázky odpovídali stručně: ano, ne. Jindy se rozpovídali a vy se po staletích dozvíte mimo jiné to, jakou antikoncepci používali.

Foto: ČTK

Místem vhodným pro milostné splynutí byla často příroda.

Prozradíte mi ji?

Šlo o nejrůznější rady bab kořenářek, plus metody, jež se stále používají, třeba přerušovaná soulož.

Zkoumáte období, kdy o sňatcích rozhodovala šlechta. Mohla láska zvítězit nad předpisy?

Tuhle část práce mám zvlášť rád. Vidíte v ní, že láska si cestu najde. Našel jsem případ, kdy se chudý muž zakoukal do chudé ženy. Jenže povolení k sňatku nedostali s odůvodněním, že si panstvo nepřeje rozmnožovat počty nejnuznějších. Což byl jediný udávaný důvod, vlastně sociální.

Jenže oni se nedali. Sebrali se, dojeli do Vídně, nechali se tam oddat. Pak se vrátili domů. Za prohřešek dostali týden vězení, ovšem manželství platilo.

Do Vídně to není zrovna z Třeboňska blízko.

Právě tohle ukazuje sílu lásky. Jde o jakousi černou sňatkovou turistiku, manželství vrchnosti natruc. Ti dva se nějak museli dostat do Vídně, přesvědčit kněze v překrásném chrámu svatého Štěpána, aby jim požehnal. I jemu muselo být přece jasné, o co jde: stáli před ním velmi chudí lidé, neuměli ani německy…

Ostatně za stejným účelem se jezdívalo z jižních Čech také na jižní Moravu.

Plyne z faktů, které jste shromáždil, že by naši předci byli prudérnější než my?

Ani zdaleka! Prudérnost zavedlo až 19. století, které nemám rád. Právě ono sexualitu zakrylo. Vytvořilo jakýsi filtr, přes nějž se život minulých století uměle umravňoval.

Dodnes v nás tak evokuje přesvědčení, že doby před 19. stoletím byly ještě upjatější. Což je prokazatelně omyl.

Vždy to přirovnávám ke spisovateli Jindřichu Šimonu Baarovi, který napsal počátkem 20. století epos Jan Cimbura. Hlavní hrdina se s manželkou třikrát políbí a mají čtyři děti.

Mám ještě čistě praktickou otázku. Studujete desítky tisíc stran dokumentů. To si z nich důležité věci zdlouhavě opisujete?

Všechno důležité si fotím. Listiny důkladněji zkoumám, zpracovávám až doma. Rozmach techniky v tomhle směru považuju za jednu z nejlepších věcí, které mě za 45 let, kdy se historií zabývám, potkaly. Výrazně mi usnadňuje a urychluje práci.

Zaznamenané příběhy
Juliána versus Matěj„Šli jsme spolu hlídat obilí, on mi již dlouho nepopřával klidu. V době, kdy hlídal nedaleko obilí, mě povalil na zem na hrázi Opatovického rybníka a na mně vykonal skutek, snažila jsem se bránit, ale nic jsem nezmohla,“ vypověděla na sklonku roku 1723 třiatřicetiletá Juliána Štěrbová ze Zaliny o šestadvacetiletém Matěji Jouzovi z Kramolína.Jouza, mimochodem syn sedláka, si pamatoval svoje obcování s otěhotnělou podruhyní trochu jinak: „Přišla ke mně a posadila se vedle. Řekl jsem jí - nechcete mě trochu vískat? Nebyla proti. Během vískání se mě snažila líbat a všelijak naznačovala tělem, až jsem přistoupil na její hru a konečně ji tělesně poznal.“Soud nakonec udělil tresty oběma. Jouza „byl potrestán povinností nalámat 10 sáhů kamene a zaplatit ženě čtyři zlaté, Juliána měla strávit čtyři týdny ve vězení“.
Když slov netřeba Mnohé situace asi patří k lidské podstatě od nepaměti. V roce 1743 přijel na dva dny do Třeboně obchodní cestující z Tyrol. V hostinci, kde se na jednu noc ubytoval, se seznámil s jistou Dorotou Mrázovou, s níž skončil v posteli, což nezůstalo bez následků. To vše beze slova - neuměl totiž česky. Když se Doroty při výslechu ptali, proč mu byla po vůli, odpověděla prý: „Příležitost dělá zloděje.“
Zdroj: Jaroslav Čechura: Sex v době temna

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám