Klára Issová: Když se rozhoduji jen rozumem, není to ono

Ano, viděla jsem ho. Ale až potom, co proběhl konkurz. Když před šesti lety přišel film Naprostí cizinci do kin, nějak jsem ho propásla. Scénář československého filmu Známí neznámí, který je jeho variací, mě zaujal a až pak jsem se dozvěděla, že je to snímek, který je zařazen v Guinnessově knize pro rekordní počet remaků.

Každá země si do svého ztvárnění dodá něco ze své kultury a na hlavní téma se podívá trochu jinak. Jádro však vždy zůstává stejné.

Ano velmi, tato profese mne zajímá už od dospívání, kdy jsem začala číst různé naučné knihy. Dobrý psycholog vám může pomoci rozkódovat negativní vzorce chování, které člověka udržují třeba ve smutku a nespokojenosti. Vytáhne na povrch hněv, sebekritiku anebo vám pomůže s různými těžkými situacemi, ať už z dětství, nebo třeba z těžkého rozvodu.

Ten citát je moc pěkný a pravdivý, ale o mně neplatí. My lidé se stále bojíme sáhnout do svého nitra a potkat se tam právě i s těmi nepěknými věcmi o nás.

Určitě to chce odvahu. Ta mně naopak nikdy nechyběla, já jsem člověk, který rád zkoumá neprobádané věci a potřeba v sobě „uklidit“ byla u mě vždy větší než strach z toho, co o sobě zjistím. (směje se)

Jako mladou mne trápilo, proč jsem smutnější a neumím se tolik radovat jako mí spolužáci. Trápilo mě i pár zážitků z dětství, rozchod rodičů a vztahy, ve kterých jsem se až příliš upínala na druhé. Moc jsem si nevěřila.

Také jsem velmi brzy začala pracovat a rodiče mě nikam nedoprovázeli. Musela jsem velmi rychle dospět a myslím, že takovou zdravou rebelující pubertu jsem vůbec nezažila.

Já a technologie, to je pro mne často španělská vesnice. V tomhle jsem staromódní a ten technologický úprk mi úplně nevyhovuje. Jen co se s něčím naučím pracovat, tak to „upgradují“ a já se zase ztrácím. (směje se)

Ve filmu Známí Neznámí je to právě Facebook a naše mobily, kde si před lidmi tvoříme jiný, druhý život. Mluví se o nich jako o černých skříňkách, kde má každý nějaké tajemství, jež se právě díky hře, kterou tito dlouholetí přátelé rozehrají, všechna odkryjí. Taková ruská ruleta s mobily. Díky tomu má scénář velký spád a je napínavý.

U všech postav se odkryjí právě ty stránky charakteru, které normálně maskujeme, kdy se před ostatními přetvařujeme. A to je ta odvrácená strana sociálních médií a technologií.

Sociální sítě mám, ale často zvažuji, že je zruším. Někdy pozoruji, že člověk řeší, co bude „poustovat“ (sdílet), místo toho, aby právě byl a žil v přítomném okamžiku. Také to zabírá dost času a já si říkám, jestli by nebylo smysluplnější dělat něco jiného.

Mám radši osobní setkání, procházky, dojít si nakoupit do obchodu. Ani v pandemii jsem nenakupovala přes internet. Preferuji styk s lidmi, vzít věci do ruky. Určitě je výzva naučit se se sociálními sítěmi pracovat v nějaké rozumné míře a brát je jako nástroj k propagaci, k práci. Nikoli však jako měřítko úspěchu.

Nedokážou obsáhnout kvalitu života, jako když si s někým popovídáte, a lajky taky nikomu sebevědomí nenaženou. I když máte hodně sledujících, hezké fotky a lidi vás chválí, je to pořád hodně povrchní a dočasné.

Být spokojený sám se sebou prostě žádné sociální sítě nezařídí. A myslím, že to lidi časem ucítí, a i tento trend opadne nebo se změní.

Na tu zahrádku jsem občas zašla za svou bývalou profesorkou, paní Helenou Kostečkovou. Od dětství mě vedla v dramaťáku. Znala mě od mých sedmi let a já ji milovala. Byla úžasná osobnost a učitelka. Byly jsme spolu pořád v kontaktu, chodila se dívat na moje premiéry v divadle. Náš vztah byl provázaný.

Neskončil tím, že jsem se dostala na konzervatoř. Byla jsem jí celý život vděčná za to, co vše mě naučila.

Myslím, že mi dala základy, bez nichž by neproběhlo Indiánské léto (její první film z roku 1995) a celý můj herecký začátek. Byla to její zásluha, že uměla v dětech probudit hravost.

Když jsem jí začala chodit pomáhat na zahrádku, byla jsem po rozchodu, trochu osamělejší, takže jsem potřebovala nějaký projekt, kam bych se vrtla. A já vždy chodila ráda ven, na procházky. A často jsem i kamarádům pomáhala na zahradě. Takže jsem věděla, že to pro mě bude dobré.

Zahrádku mi Helenka předala, když už na ni sama nestačila. Když jsem tam začínala, nevěděla jsem, co všechno mě čeká. Že je to celoroční práce a velká dřina.

První dva roky jsem to dělala s obrovskou vervou a vlastně jsem se vrhla do celkové rekonstrukce. Celou zahradu jsem chtěla sjednotit, udělat ji modernější.

Jak je mým zvykem, chtěla jsem to udělat pořádně, a tak jsem odklízela zakopané sudy, betony, suť, to vše muselo pryč.

Dost jsem se tím však vyčerpala, hnula si se zády a musela jsem zmírnit ten svůj perfekcionalismus, že vše urvu silou a že vše musím zvládnout. Čas je jen jeden a limity mé fyzické síly jsou také omezené. To vše mě v dobrém vyškolilo.

Letos na jaře jsem zpomalila a začala si to víc užívat. Zahrada mou dřinu taky odměnila. Vykvetla mi nově založená louka, nové okrasné záhony a sklidila jsem kvanta zeleniny. Změnila jsem přístup a řekla si: Klídek, Klári, něco zatím zůstane nedokonalé. (směje se)

I když je tam víc práce, než můžu stihnout, tak se snažím z toho nepanikařit a užít si ten čas, kdy tam jsem. Už tam nezůstávám pracovat celý den, ale zůstanu třeba jen na tři hodiny a pak se jdu věnovat něčemu jinému. Občas si taky někomu řeknu o pomoc.

Já se vždy do všeho vrhla po hlavě, jsem skokan. A pak jsem se sedřela. Stejným způsobem jsem se věnovala lidem, projektům, práci. A to mě hodně vyčerpávalo. Byla jsem z toho pak na nervy a měla tendence s tím zase rychle skoncovat. Ale to taky nikam nevede.

Teď jsem si řekla, že nemusím měnit věci, jen způsob, jakým je dělám. Víc si to užívat a nemít nad sebou svůj vlastní bič.

Musím říct, že i sousedi si ze mě dělali legraci. Helenka, která tam byla přede mnou, byla megapracovitá. Nikdy ji neviděli odpočívat, ale já jsem prý ještě horší. To, co lidem trvá deset patnáct let, než zrekonstruují pozemek, já stihla za tři roky. To svědčí o tom, že v tomhle magor budu.

Dokážu. Jsem stará škola, v něčem konzervativní. Mám ráda věci, jak dřív bývaly. Slušnost, až uctivost, hlavně ke starším. Když jsem jako mladá začínala, často jsem se potkávala se staršími kolegy a režiséry.

Měla jsem to štěstí, že jsem pracovala s Karlem Kachyňou, Františkem Filipem, Hynkem Bočanem nebo Dušanem Kleinem.

Začínala jsem s mladým Sašou Gedeonem, který byl při natáčení filmu Indiánské léto opravdu výjimečný a trpělivý režisér. Pravá autorita je pro mě ten, kdo není arogantní, je upřímný a nechce manipulovat ostatními. K tomu si člověk musí dojít. Díky tomu má pak jinak postavený hodnotový žebříček. K takovým lidem ráda inklinuju.

Samozřejmě, to patří k mé profesi, přes rozhovor dojít k nějaké souhře. Každý má svůj názor a vnímání. Mám ráda, když jsou lidé schopni kompromisu. Spíš se nedohaduji a velmi rychle jsem se naučila přiznat i to, že něčemu nerozumím.

Přeci jenom jsem začínala velmi mladá a pracovala spíš intuitivně, než že bych vše dokázala pochopit. To se mění s věkem. S panem Kachyňou jsem třeba zažila, že on některé věci chtěl jinak, než jsem si je představovala já, a tak mu říkám: „A co kdybych to jednou zahrála podle vás a pak jednou podle sebe, a vy si vyberete ve střižně?“ Smál se tomu a souhlasil. (směje se)

Tak lokty opravdu nemám, ale spíš to byla právě ta moje pracovitost, která mě posouvala dál. Věnovala jsem mnoho času studiu angličtiny a také jsem vydělané peníze investovala do cest do Londýna.

Cestovala jsem tam poprvé asi ve dvaceti, našla agenturu Spotlights, zaregistrovala se a za půl roku jsem jela na svůj první konkurz. S tištěnou mapou jsem hledala studia a dodnes nechápu, že jsem se neztratila.

Na castingu jsem byla strašně nervózní, nečekala jsem, že budou chtít, abych o sobě něco povídala. Já měla pro jistotu připravené všechny scény ze scénáře. Můj pocit z toho byl hrozný.

Celá smutná jsem se vrátila do Prahy a asi deset dní jsem nešla zkontrolovat e-mail do internetové kavárny, kam se chodilo, protože v té době internet teprve začínal. Když jsem nakonec šla, tak jsem našla deset dní starý vzkaz, že mě berou a ať se ozvu na to a to číslo. To zní jak středověk, co? (směje se)

V tom nám technika vše urychlila. Zaregistrovat se můžete online, konkurzy také můžete poslat natočené ze svého domova a nemusíte cestovat přes půl světa. Cesta k tomu, abych měla zastoupení v zahraničí, byla však dlouhá, mnoho let se mi nedařilo přesvědčit někoho, aby mě zastupoval.

Pár věcí se podaří a pak zase dlouho nic. S každým konkurzem přichází nová šance, ale taky obrovská dřina, která je leckdy nakonec k ničemu. Třeba i z třiceti konkurzů nevyjde žádný, nikdo se neozve. Někdy s tím chci praštit, ale pak přijde krásný konkurz na nějaký výjimečný projekt a mě to zase chytne. A také mě baví, že mě tam zkoušejí na typově různé postavy.

Hrála jsem třeba dealerku drog, kosmonautku, vědkyni ve vesmíru, policajtku i čarodějku. Vyzkoušela jsem si konkurzy, víc sebevědomých holek, než jsem já, které se nebojí namířit zbraň a zařvat: „Ty sráči, bude po mém!“ To je skvělá změna. (směje se)

Jsem vděčná, že v tom filmu jsem. Saša Gedeon si nás s Táňou (Dykovou) vybral a zaznamenal nás takové, jaké jsme opravdu byly. Já byla opravdu trochu naivní a věcem jsem moc nerozuměla. Neměla jsem myšlení „za roh“. Šestnáctiletou Kláru miluju. Vidím její čistotu, naivitu, bezelstnost a to se mi líbí.

Hlídám, dlouhodobým seriálům se vyhýbám už déle. Když taková nabídka přijde, ptám se, na kolik je to sezon. Produkce většinou řekne, že pokud se seriál chytne, pojede dlouhodobě dál. Raději čekám na nějakou filmovou práci anebo třeba minisérii nebo uzavřený seriál.

Zažila jsem úžasnou dovolenou, kdy jsem jela sama na Korfu. Byla jsem poprvé v Řecku, měla jsem jen letenku a ubytování na první dva dny. A pak jsem se rozhodla improvizovat. Prostě jsem si řekla: děj se vůle boží, ono to nějak dopadne. A fakt dopadlo – úžasně. (směje se)

Na skútru jsem objevovala krásná místa, potkala se s novými lidmi a byla to taková svobodná jízda… Každý den byl nabitý radostí z objevování a já si znovu uvědomila, že takhle se má žít. Beze strachu, a ne chtít mít vždycky vše pod kontrolou a vše plánovat. Tady jsem nic neplánovala, a nakonec to dopadlo tak úžasně, že bych to ani líp nevymyslela. (směje se)

Tak si to od té doby připomínám, když zase začínám moc „řešit“: klid, Korfu, vzpomeň si na Korfu!

Asi je mým úkolem obě stránky víc propojit, aby byly v rovnováze. Intuice mi jde docela dobře. Dávala jsem na ni už v mládí, když jsem se rozhodovala, jakou roli vezmu. A už víckrát jsem si v životě ověřila, že když se rozhodnu z rozumu, není to ono, věci pak nejdou hladce.

Člověk se někdy stane až urputným, aby pak zjistil, že tudy cesta nevede. Takové chvíle jsou však taky dobré, abychom si ověřili, co nám funguje v životě líp. Jestli ta snaha, nebo lehkost. Srdce v tichu a jemnosti zná odpovědi.

Může se vám hodit na Zboží.cz: