Hlavní obsah

Katarzia: Mám pocit, že žijeme v období hrozného cynismu

28. 9. 2022, 6:32

Zpívá hlavně o emocích. Je melancholická. Temná. Hraje na malých scénách, za doprovodu moderních technologií. Nutno napsat, že skvěle, o čemž svědčí i získané ceny. „Do skladeb vkládám vlastní bolest, deziluzi,“ popisuje Katarzia (33). Muzikantka, která se nyní představuje jako herečka v seriálu Pozadí událostí Jana Hřebejka. Složila k němu také hudbu.

Foto: Iryna Drahun

Katarzia

Článek

Katarzia je vaše umělecké jméno. Jak přezdívka vznikla?

Studovala jsem tehdy scenáristiku. A připadalo mi, že rodné jméno Kubošiová je takové neerotické. Chtěla jsem něco svěžího, úderného. Proto jsem si vymyslela přezdívku Katarzia, která ke mně šla, hodila se k mému křestnímu jménu Katarína. Už mi zůstala.

Provází vás i ve vaší kariéře. Z vašich skladeb, fotek na mě jde melancholie. Je to záměr umělkyně, či rys vaší povahy?

Melancholie je mojí klíčovou emocí, s níž v hudbě pracuju. Je to i moje životní emoce.

Muziku hodně propojujete s elektronikou. Fandíte moderním technologiím?

Vždycky mě oslovovaly věci z budoucnosti. Třeba teď mě mega zajímá virtuální realita, 3D technologie. Ale spíš tohle všechno obdivuju z dálky, než abych se jim aktivně věnovala.

S touhle láskou souvisí i to, že s hudbou pracuju prakticky výhradně v počítači. Snažím se líp a líp ovládat program, v němž tvořím. V něčem se díky němu dostávám až k inženýrským dovednostem…

Po tvůrčí stránce jsem odešla načas z roviny klasických nástrojů, ale chci se k nim brzy vrátit. Většinou dělám produkce ve stylu elektroniky, které jsou s moderními technologiemi hodně propojené.

Skládání hudby v počítači je jedna věc. Ale co koncert? Kolik lidí s vámi musí kvůli technickým vymoženostem jet, aby proběhl?

Snažíme se, aby každé mé vystoupení vypadalo všude stejně, nebo aspoň hodně podobně k těm předešlým. Je proto dobré mít s sebou někoho s počítačem, kdo ví, co má dělat. Kdo umí obsluhovat program, v němž je uložená má hudba. Ideální je, aby jel celý tým: muzikanti, zvukař, když jsou ve vystoupení světla, jede někdo na světla, když jsou tam projekce, jede ten, kdo je má na starosti.

Monika Absolonová: To, že zpívám, je v podstatě důsledek mých neúspěšných vztahů

Styl

Vejdete se do dodávky?

Tu nevlastním, snažíme se vejít do mého malého auta. Většinou to vyjde. V pocovidových časech obvykle jezdíváme ve třech, aby se vše dokázalo zaplatit. Počítáme i s tím, že tam, kam nás zvou, mají základ techniky. Tu, již pro vystoupení potřebujeme, si vymiňujeme v uzavíraných smlouvách. Mimo jiné i typ reproduktorů. Ani to problém nebývá. Hráváme v klubech, na festivalech, kde jsou na akce, jako jsou ty naše, připravení.

Počítač, programy, připojení… Jak se řeší závady?

Tohle jsou nervy. Nějaký menší zádrhel přichází před vystoupením poměrně pravidelně. Zjistíme ho při zkoušce. Pak nastane racionální chaos. Snažíme se odhalit příčinu toho, proč vše nevypadá podle našich představ. Světla a obrazy jsou při mých koncertech hodně důležité.

Foto: Česká televize - Julie Vrábelová

První díl Pozadí událostí uvedla ČT 11. září.

Co na nich mohu slyšet právě teď?

Písničky z mého posledního alba n5, které jsem složila pro seriál Pozadí událostí. „Jen“ jsme je pro koncerty vizuálně upravili. Aby hezky vypadaly, používáme stroboskopy, kouřáky…

Je na vás vůbec vidět?

Jak kdy. To je i můj záměr. Já se v těchhle efektech trochu schovávám. Baví mě nebýt viděná. K mým písničkám se to hodí, jsou samy o sobě takové temné.

Dokážete si už při skládání hudby představit, jak bude váš koncert přesně vypadat?

Úplně ne. Ač velmi obdivuju výtvarné umění, design, nejsem úplně vizuální typ. Proto si podobné věci nechávám dělat od těch, kteří to umí. Konkrétně projekce k mému albu Antigona (2018) dělala Kateřina Blahutová, nyní žije v Reykjavíku. Díky ní jsou plné velkých obrazů. Dostala jsem na ni tip od Jonatána Pastirčáka, s nímž jsem Antigonu taky dělala, a Olivera Torra, s nímž jsem zase dělala své poslední album.

Právě oni dva mi pomáhají s vizuální stránkou mé hudby. Vždycky vymyslí, s kým se spojit, aby následně i dobře vypadala.

Tím jsme se dostaly k vaší herecké kariéře. ČT právě odvysílala první díl Pozadí událostí, kam vás obsadil Jan Hřebejk. Kdy jste k němu začala skládat hudbu?

V momentě, kdy jsem dostala první střih prvních dílů. Což bylo v době, kdy se seriál ještě natáčel. Hudbu k němu jsem pak dělala asi tři čtyři měsíce. Začala jsem hledáním konkrétních motivů, které jsem různě opakovala, měnila až do doby, dokud se vše nedotáhlo do konce i po technické stránce.

A co příprava na roli? Ta vám trvala jak dlouho?

Co k tomu říct? Považuju se za neherečku, jež roli přijala s tím, že „na place to nějak dopadne“. Bylo to takové mé hození do vody. Do neznáma jsem ale úplně nešla. Věděla jsem, jak to při natáčení chodí. Na vysoké jsem si přivydělávala jako asistentka režie (vystudovala v Bratislavě scenáristiku a dramaturgii na VŠMU - pozn. red.) u velkých seriálů TV Markíza. I k tomuhle jsem přišla jako slepé kuře k zrnu.

Foto: Iryna Drahun

Katarzia

V češtině říkáme slepý k houslím.

Vidíte. To je taky hezké přirovnání. Jen se ještě vrátím ke své práci asistentky režie. Přestala jsem ji dělat v momentě, kdy jsem narazila na režiséra, který byl k lidem vážně hnusný. Ponižoval je. Jednoho dne mi došlo, že s ním už nechci pracovat, že se na tohle natáčení nikdy nevrátím. Od té doby dělám jen hudbu.

Ale pracovní roky na Slovensku se mi hodí. Dávají mi zpětně smysl. Honza Hřebejk mě obrazně vrátil i tam, kde jsem vyrůstala: do divadla. Jako dítě a v dospívání jsem díky rodinnému zázemí viděla opravdu hodně, hodně představení. Myslím, že jsem tak získala smysl pro jejich stavbu. Dokážu je dramaturgicky vnímat, dokážu vycítit, co je v nich dobře a špatně.

Když jsem byla malá, chtěla jsem stát na pódiu, na jevišti, být viděna, strhnout na sebe pozornost. To je dávno pryč

Vaší maminkou je oblíbená slovenská herečka Eva Pavlíková. Prý je i předsedkyní vašeho fanklubu.

Tohle je velmi nadneseně řečeno, já bych to spíš upravila na konstatování, že sleduje to, co dělám, a že mi v tom i fandí.

Takže fotky s vaším podpisem za vás posluchačům neposílá?

(Smích) To rozhodně ne! Fotím se nerada. Ostatně nerada o sobě mluvím, nemám ráda ani sociální sítě, i když je mám. Pokaždé, když sdílím jakýsi vybraný snímek, pere se to ve mně. Říkám si: Zase si posiluješ narcistické ego, protože si myslíš, že musíš budovat nějakou svou značku, značku Katarzia…

Já jsem vážně ráda neviděná, jak už jsem popisovala v souvislosti s veřejnými vystoupeními. Což se u mě v čase hrozně posunulo. Když jsem byla malá, chtěla jsem stát na pódiu, na jevišti, být viděna, strhnout na sebe pozornost. To je dávno pryč.

Využila jste v seriálu něčeho, co jste se dozvěděla při natáčení na Slovensku?

Jasně, ovládala jsem třeba určité technické věci natáčení, herecké práce. K těm mimo jiné patří, že když letí letadlo, musí se věta zopakovat, protože ji zvukař nenahrál dobře a opakoval by se celý záběr.

Co se týče herectví, v tom to bylo pro mě celé určitě těžší. Konkrétně myslím pohled na monitor, když jsem dotočila záběr a kontrolovalo se, zda se povedl. Měla jsem snad pokaždé pocit, že je špatný.

Při natáčení jsem se nikomu do práce nemotala. Vzala jsem to tak, že hudbu dělám jako hudebnice a ta paní, co hraje, je jiná osoba, herečka

Souhlasil s vámi i režisér?

Honza Hřebejk je velmi milý. Navíc má rád neherce, jejich autentičnost. Dost často řekl na druhou dobrou, že je to dobré, že jedeme další záběr… Což bylo pro mě určitě dobře. Když jsem pak viděla sestřihy, abych mohla k seriálu složit hudbu, občas jsem u svých scén cítila, že by tam zrovna tohle a tohle nemuselo být.

Nikomu jsem se ale do práce nemotala. Vzala jsem to tak, že hudbu dělám jako hudebnice, ta paní, co hraje, je jiná osoba, herečka.

Foto: Česká televize - Julie Vrábelová

Režisér Jan Hřebejk (vlevo) ji do seriálu Pozadí událostí obsadil nejen jako herečku. Složila pro něj i hudbu.

A vstoupila jste do projektu nejdřív jako herečka, nebo jako hudebnice?

Nejdřív jsem dostala roli, pak Honzu napadlo, že mohu k seriálu udělat hudbu. Což byl můj první podobný projekt. Měla jsem z něj stres, nakonec jsem si ale i tady řekla: To zvládnu, nějak to dopadne.

Vypadá to, že jde až o vaše životní motto. Koho v seriálu vůbec hrajete?

Ženu, která chce být umělkyní. Cítí se nedoceněně. Má pocit, že se ještě nedokázala po tvůrčí stránce vyjádřit. Zároveň má dítě s profesorem na olomoucké univerzitě. No a jednoho dne se rozhodne, že odejde od rodiny, do Prahy, kde si sny v rámci výtvarného umění zrealizuje.

Máte s ní zčásti podobný osud. Vy jste taky odešla, ze Slovenska do Prahy.

Odešla, protože jsem chtěla žít jinak.

Slovensko je pro mě země, v níž jsem se narodila, kterou miluju, ale jíž jsem nikdy nerozuměla

Co vím, na Slovensku stále máte pracovní projekty.

Ano, ale je toho míň a míň. Koncem roku bych měla ještě pracovat v bratislavském Národním divadle, kde budeme s Kamilou Polívkovou dělat jedno představení. Jinak mám pocit, že Slovensko pro mě spíš pracovně končí. Osm let žiju v Praze a práci mám spíš v Česku.

Vadí vám to?

Ne, Slovensko je pro mě země, v níž jsem se narodila, kterou miluju, ale jíž jsem nikdy nerozuměla. Ano, miluju mluvit ve slovenštině (při rozhovoru slovenský hovoří - pozn. red.), číst slovenské knihy, jenže další věci tam nechápu. Nerada tam kvůli nim i jezdím, nemusím se tam vůbec vracet. Slovensko je pro mě konzervativní stát, jehož pravidla mě míjejí.

Foto: Iryna Drahun

Katarzia

To jsou vám Češi povahou o tolik bližší?

Mám pocit, že jste zkrátka jiní než Slováci. Otevřenější. Nechci ale generalizovat. Moje vnímání vás, Čechů, vychází určitě z toho, že žiju v Praze, která je hodně mezinárodní. Dost lidí tu žilo nějaký čas venku, pozitivně proto vnímají i různé cizí, evropské vlivy.

Mám pocit, že jste k sobě empatičtější než běžní Slováci. Že když tady vejdu do obchodu, bavíme se s prodavačkou jako lidé. Kdežto na Slovensku jsou běžní lidé k cizím většinou odtažití. Já naopak nové lidi potkávám ráda. Baví mě s nimi mluvit, poznávat je.

Máte představu, jak vypadá váš „typický“ posluchač?

Zprvu jsem si myslela, že jsou jimi absolventky kulturní antropologie nosící červenou rtěnku. Pak jsem zjistila, že nikdo „typický“ neexistuje, že mě poslouchají i padesátníci, metalisti…

Jestli mé posluchače něco vůbec spojuje, tak to, že řeší věci v sobě, analyzují se, dokážou mluvit o pocitech, jsou citliví, schopní vnímat prostředí, vztahy, v nichž žijeme. Sama se jim podobám.

Jste podobně citlivá?

Jsem, je to podle mě vidět i v tom, co dělám v hudbě i v životě. Jdu do všeho tak, jak cítím. Často narážím, protože nedokážu přijmout hry, přetvářky. Vůbec třeba nechápu vztahy typu přátelství s benefitem, sex bez lásky, konec lásky bez konce, kdy ten druhý náhle zmizí, bez rozloučení, bez vysvětlení. Tak v tomhle se opravdu ztrácím.

Mám pocit, že žijeme v období hrozného cynismu, bezohlednosti. A podobné negativní emoce pak dávám do svých skladeb. Vlastní bolest, deziluzi do nich uložím, vypíšu se z ní.

Monika Bagárová: Soudržnost naší rodiny je až extrémní

Styl

Takto zaměřené hudbě sluší malé sály. Mýlím se?

Já hlavně ve velkých sálech nehraju, protože nedělám mainstream. Podobný prostor by byl velmi prázdný. (smích) Navíc k elektronické hudbě menší sál, menší akce patří. Alespoň k té mé. Pak je tu samozřejmě techno scéna, která to má jinak. Tu si užívám jako posluchačka.

Chodíte na technoparty?

Já mám tohle prostředí dokonce moc ráda. Miluju zvuky, které vám jdou přímo do těla, magické příšeří, světla, atmosféru. A technoparty si užiju i bez drog, ty jsem nikdy nebrala.

K akcím tohoto druhu patří i anonymita. Nebojíte se, že o tu svou teď na podzim, po uvedení Pozadí událostí, přijdete?

Já jsem spíš zvědavá, co se stane, až se seriál odvysílá. Jestli budu pokračovat ve skládání filmové hudby, nebo se znovu rozběhnou koncerty. Zatím jich po covidu moc není. Což chápu. Lidé možná na můj typ muziky ani nemají náladu. Jsou vyčerpaní, začala válka, chtějí vnímat, slýchat, číst pozitivní věci. Nechtějí se utápět v depkách.

Foto: Profimedia.cz

Na koncertě Zuzana není sama doma u příležitosti 1. oficiální návštěvy prezidentky Zuzany Čaputové v ČR v červnu 2019.

Ale co když vám najednou začnou chodit herecké role?

To si nemyslím. (smích) Herectví je pro mě spíš zábava. Narážím v něm na své hranice. Jako bych na ně neměla to správné kolečko. Necítím se v něm přirozeně, necítím, že mi jde „levou zadní“. Kdežto v hudbě to takhle mám. Svoje věci skládám poměrně lehce.

Ještě mi k tomuhle řekněte, proč vydáváte alba vedle cédéček i na vinylu.

Protože vinylové desky se dobře prodávají. Vznikla kolem nich skupina lidí, kteří si rádi kupují klasiku, jež jim navíc nabízí nejkvalitnější zvukový záznam. Vinyly sbírají jako suvenýry. Rádi si je pouštějí v klidu, vytvořili si k nim rituály. Chtějí si hudbu vychutnat. I proto jejich prodej v posledních deseti letech stoupá, naopak prodej klasických cédéček klesá.

Kolik máte vinylů doma vy?

Skoro žádný… Dobře, pět šest kusů. Až teď jsem si pořídila první gramofon. Lépe řečeno, dostala jsem ho jako dárek. Vinylovou kulturu díky němu teprve objevuju. Ale cítím v sobě, že je i mou budoucností.

Máte podobnou slabost taky pro zpěvníky? Nedávno jste jich stovku vydala.

Jejich příběh je trošku jiný. Dostala jsem na ně od slovenského ministerstva kultury grant v rámci posledního alba s tím, že mám ukázat mladým, jak jednoduché může být skládání hudby, tvoření harmonií, dostanou-li k tomu „návod“.

Dá se vaše hudba hrát u táboráků? Nevytlačíte jednou naše bratry Nedvědy?

To by bylo super! Já jejich písničky miluju. Jenže ty moje nejsou tak zpěvavé jako třeba jejich Stánky… U ohňů by mé skladby nezněly dobře. (smích)

Reklama

Související témata:
Katarzia

Výběr článků