Karel Heřmánek: Chuť jít do divadla českého diváka nikdy nepřejde

Současná situace nám příliš příležitostí k oslavám nedopřává. Jako soukromé divadlo, které ke svému přežití nutně potřebuje diváky, pandemii zvládáme jen s velkými obtížemi.

Na rozdíl od divadel, která mají stabilní zdroj příjmů z veřejných rozpočtů, jsme finančně zcela závislí na tržbách ze vstupného. A o ty jsme kvůli koronaviru z velké části přišli. Zrušenými představeními z jara jsme vyplnili podzimní program a na nově nasazené hry se lidé chodit spíše obávali.

Nemůžeme si přitom dovolit hrát pro poloprázdné sály. Je to složité období, ve kterém se bohužel potvrzuje, že veřejná správa soukromému podnikání v divadelnictví nejen nepomáhá, nýbrž je dokonce dlouhodobě přehlíží.

Obtíže se sháněním dotací nás provázejí již dlouhá léta. Jen pro ilustraci: na letošek jsme od města dostali dotaci 1,5 milionu, ale jen za nájem městu a energie platíme přes čtyři miliony.

Dosud se tyto problémy projevovaly především tím, že jsme nemohli zkoušet nové hry. Nyní, kdy nám na dlouhou dobu zcela vypadly příjmy – a s adekvátní pomocí od státu nemůžeme zcela počítat –, jde už o samotnou naši existenci.

Mrzí mě, že na podnikání v kultuře se dosud hledí s určitou nedůvěrou, jako by to bylo něco neušlechtilého. V zemích, jako je Velká Británie nebo USA, je skutečnost, že divadelnictví je také byznys, brána jako prostý fakt.

Byl to poměrně rizikový krok už ve chvíli, kdy jsme se k nazkoušení muzikálu odhodlali, tedy před vypuknutím pandemie. Je to na naše poměry opravdu náročný, bohatě obsazený kus.

Vzhledem k tomu, že se u nás tato inscenace hrála již před patnácti lety, jsme měli důvěru v to, že se nám to vyplatí. Pak do toho přišla pandemie. Ale jsem si jistý, že to za to přece jen stálo.

Podařilo se nám dát dohromady skvělé obsazení, oproti původní inscenaci jsme se víc věnovali choreografii, hudební čísla jsou propracovanější. Mám z představení ohromnou radost.

Všichni mladí herci, které jsme do něj obsadili, podávají po všech stránkách skvělé výkony. Mají před sebou zářnou budoucnost. Rád bych s touhle partou a režisérem Radkem Balašem pokračoval, máme políčeno na muzikál Kabaret.

Jsem pyšný na představení, která se hrají léta a diváci o ně mají stále zájem. Máme taková, která budou mít tisící reprízu: Blbec k večeři, Každý rok ve stejnou dobu, Kdes to byl(a) v noci. Všechna tato představení režíroval Jiří Menzel.

Jiným představením, které mi dlouhá léta dělá radost, jsou Tři muži na špatné adrese v režii Borise Ščedrina, se kterým jsem spolupracoval už v Divadle Na zábradlí. Je to mimořádně laskavý a srdečný muž, který u nás režíroval spoustu dalších povedených her.

Rozhodl jsem se divadlo od nového roku předat synům Kájovi a Pepovi. Oba jsou šikovní, vypracovali velmi zajímavý dramaturgický plán, který divadlo zase o kus dál posune. S radostí to budu zpovzdáli pozorovat.

Ne, určitě nepřestanu hrát, něco bych si i zarežíroval. Jenže jak říká Woody Allen, chceš-li pobavit boha, svěř se mu se svými plány.

Ne, takhle bych to nedělil. Vždycky jsem toužil po vlastním divadle. Ty začátky byly hezké, plné nadšení i naivity. Díky obojímu se nám povedlo vybudovat skvělé divadlo. A zodpovědnost je pro život důležitá a užitečná věc.

Ještě za socialismu jsme měli zájezdové agenturní představení, které jsem organizoval. Vždycky mě to táhlo k tomu, být samostatný, postarat se o sebe sám a nemít nikoho nad sebou. Takže když jsme odcházeli ze Zábradlí, padlo to na mě.

Jednoznačně Evald Schorm (1931–1988, divadelní a filmový režisér). Byl to můj duchovní otec a nejenom můj. Poznal jsem ho v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Odešli jsme tam za ním s Jirkou Bartoškou a Pavlem Zedníčkem z Divadla Na provázku, kde jsme po škole v Brně začínali. Odtamtud jsme ho následovali do Prahy do Divadla Na zábradlí.

Byl vzdělaný, nesmírně inspirativní. Velmi laskavě a citlivě dokázal přimět herce, aby byli spoluautory svých rolí, aby přicházeli s vlastními nápady. Kdysi mi prorokoval, že jednou budu sám režírovat.

Kdepak. Nemám jeho trpělivost. Pospíchám. Když začneme zkoušet, už mám jasnou představu a rozčiluje mě, jak hercům trvá, než ji naplní.

No, není jich moc. (smích) Vlastně jen Danu Morávkovou. Chtěl jsem po ní, aby štěkala, a vůbec jí to nešlo.

Hrozně hodnej! (smích) Ale vážně: Když jsem režíroval Jistě, pane premiére!, kde zároveň hraji titulní roli, přizval jsem si k tomu režiséra Michala Pavlíka, který mi dělal „druhé oči“. To pro mě bylo nesmírně důležité, abych neztratil odstup a dokázal vnímat nejen svou roli, ale také její místo v inscenaci. Často pracuji s videem, představení si nahraji a pak ho doma studuji.

Pokud jde o hraní ve filmech a televizi, tam mě to příliš neláká. Filmové scénáře mě v posledních letech nedokázaly oslovit. A seriály, to jsou hlavně takové věšáky na reklamy. Natáčí se příliš rychle, všechny se odehrávají buď v nemocnici, nebo na kriminálce, popřípadě v obojím najednou.

Žádný seriál, který jsem v poslední době zahlédl, mě nezaujal tak, abych se podíval na další díly.

Alici Nellis, která to režírovala, se moc povedl scénář. Sešla se tam skvělá parta: Mirek Krobot, Bolek Polívka, Marián Geišberg, Zuzana Bydžovská. S Bolkem Polívkou jsme se po dlouhé době díky natáčení zase viděli. Na studiích jsme přitom spolu bydleli v jednom pokoji na kolejích. To byly veselé časy.

Potkalo nás to štěstí, že jsme z JAMU šli celá parta do Divadla Na provázku a pak zase za Evaldem Schormem do Ústí. Zároveň s tím šlo šťastné filmové období s Karlem Kachyňou. Na období, kdy jsem s ním dělal tři filmy (Smrt krásných srnců, Dobré světlo a Kam, pánové, kam jdete?), se nedá zapomenout. Byl původně kameraman, měl úžasné vidění. Vždy dokázal překvapit jemnou nadsázkou.

Rád vzpomínám na Fešáka Huberta, který se odehrával na Žižkově, kde jsem vyrůstal. Autor scénáře Pavel Hanuš měl připravenou látku na další pokračování, které se mělo odehrávat během okupace. Bohužel to nestačil před smrtí napsat.

Když mě před časem někdo upozornil, že zase opakovali Dobrodružství kriminalistiky, připomněl jsem si spolupráci s režisérem Moskalykem. Hrál jsem tam prvorepublikového kriminalistu, byla to velice pěkně napsaná role. Mého parťáka hrál Ondřej Vetchý.

Antonín Moskalyk pak za mnou jednou přišel s nápadem natočit s těmito postavami další příběhy. Povídali jsme si o tom a vznikl z toho koncept Četnických humoresek. První díly se vymýšlely u nás doma. Točilo se to ale v Brně a já zrovna rozjížděl Divadlo Bez zábradlí. Bylo nemyslitelné, abych dojížděl do Brna. Nakonec ty dvě hlavní postavy hráli Tomáš Töpfer a Ivan Trojan.

Jak jsem rád, že jsem z města venku! Přitom jsme bydleli na krásném místě nedaleko Hradčan. Dům, ve kterém jsme bydleli, byl vrácen v takové podivné restituci a nový majitel nás rychle vyexpedoval.

Naštěstí jsme poblíž Louňovic, kam jsme jezdívali na prázdniny, sehnali pozemek a postavili vlastní dům. Je nám tu dobře – jsme doslova obklopeni překrásnou přírodou.

Divadlo jsme od začátku rozjížděli spolu. Hanka se nahoře stará o administrativní provoz a PR, já o podpalubí, tedy divadelní scénu.

Ačkoli musím říct, že na uměleckém provozu má podíl i ona: má přehled, co se hraje ve světě, několikrát vytipovala zajímavé tituly. Naposledy mě upozornila na Hru, která se zvrtla. Dozvěděla se o ní díky své neteři, která žije v Londýně a tohle úspěšné představení tam viděla. I u nás má teď velký úspěch.

Odpočívat! Musím se dát trochu dohromady, vylepšit životosprávu, žít zdravěji, bez stresu.

Pro ně to bude za současné situace skutečný křest ohněm. Ale věřím, že to zvládnou. V divadle v podstatě vyrůstali, starší Kája v něm působí i jako herec. A navíc jim s Hankou budeme hlavně ze začátku, bude-li třeba, pomáhat.

Nemám. Chuť jít do divadla českého diváka nikdy nepřejde. Divadlo představuje zcela výjimečný zážitek, který nelze nijak jinak reprodukovat – je to živý organismus, odehraje se vždy jenom jednou, tady a teď.

Nyní mají ovšem lidé z návštěvy divadla obavy – a není se samozřejmě čemu divit. Myslím, že skutečně zodpovědné by bylo, kdyby stát divadlům umožnil, aby mohla svou činnost ukončit, dokud se situace nezlepší, tím, že by jim i hercům poskytl prostředky, aby to v mezidobí přežili.

Jen tak se zamezí tomu, aby se herci v divadle nakazili, což představuje nebezpečí zejména pro ty starší. Vždyť my na sebe musíme v práci křičet, prskat, musíme se objímat… A bez roušky.

Dokončil střední školu a před pár týdny odjel do Londýna na King’s College studovat počítače. Jsme moc pyšní, že se na tak prestižní školu dostal.

Závist není nic pěkného, tu bych nikomu nepřál. Lepší je, když se každý snaží dělat to nejlepší pro sebe a své blízké. Ale to, co mi dodává radost, je spokojenost v manželství a rodina, která drží při sobě. Jsem rád, že se všechny moje děti mají rády. Když se všichni třeba na nějaké svátky sejdeme, sedíme u pingpongového stolu. K našemu jídelnímu bychom se nevešli.