Hlavní obsah

Jan Tříska: O ženách se s přáteli nebavím

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V půl deváté ráno měl herec Jan Tříska za sebou snídani i své obvyklé ranní kilometry. Nevynechává je ani v Praze, kam se kvůli divadlu na dva měsíce přesunul z Ameriky, kde už víc než 30 let žije. A nevynechá je ani tehdy, když dlouho do noci sedmdesát minut recituje verše za doprovodu české filharmonie.

Článek

Unavený se však nezdál, naopak ještě naservíroval kávu. „Včera to bylo nádherné,“ září třiasedmdesátiletému herci oči. „Hrála se Krčkova 3. symfonie, která se jmenuje Jan Amos. Složil ji na text, který znáte z povinné školní četby. Je to Labyrint světa a ráj srdce. Šíleně dlouhá a těžká skladba! Trvá hodinu deset minut. Do toho je 70 minut textu, strašlivě těžkého, a proto tak chraptím. Byla to raubírna a jsem šťastný, že ji mám za sebou.“

To věřím. Do Česka jste ale přiletěl hlavně kvůli světově proslulé hře Kumšt, která je mimo jiné o přátelství tří mužů. Máte vy tady v rodné zemi nějakého přítele ještě z dob, kdy jste cvrnkal kuličky?

Jistěže mám přátele z dětství. Tedy ne že bych s nimi rovnou cvrnkal kuličky, ale se kterými jsem cvrnkal, řekněme, první umělecké kuličky. Přátelé, se kterými jsem prvně přičichl k divadlu a poezii. Protože já jsem se k divadlu dostal právě přes lásku k poezii. Můj tatínek, ač vědec, psycholog, měl velikou knihovnu nabitou dobrými básněmi. Takže jsem se mu tou knihovnou probíral a narážel bez přestání na dobrou poezii. A tu jsem miloval. A to, co miluju, se já učím zpaměti. Tak jsem se učil zpaměti dobrou poezii a tím jsem se dostal k divadlu a divadlem potažmo k filmu.

Chápu vás. Já jsem se naučila Taťánin dopis Oněginovi. V ruštině.

No vidíte, a není to krásné? Já měl přítelkyni, Věru Linhartovou, která žije v Paříži a je to spisovatelka, a ta uměla překrásně recitovat v ruštině právě Taťánu z Evžena Oněgina. Jako dnes si pamatuju, že jsem strávil s ní, s Josefem Topolem a s Václavem Havlem jeden překrásný večer. Seděli jsme u architekta Bělohradského, což je tatínek dnešní režisérky Bělohradské, kdesi u nich na venkově u zapáleného krbu, kde pan Bělohradský měl ve sklepě strašnou spoustu ovocného vína, které vyráběl.

A celá rodina se mu posmívala, že to nikdo nepije, protože to nikdo nechce. Ale to se ta rodina velice mýlila, protože my jsme to chtěli. I Vašek Havel i Josef Topol i Věra Linhartová i já, všichni jsme chtěli to víno. A potom u zapáleného krbu Věra Linhartová recitovala Taťánu. A dodneška si to pamatuju, přestože to je velice dávno.

Hra Kumšt sice je o přátelství tří mužů, ale napsala ji žena, Yasmina Reza. Je to znát?

Velice. Ta hra je kouzelná a zábavná právě proto, že ji napsala žena. A právě proto, že ji napsala o mužích. Nejenže je znát ženský pohled na mužské přátelství, ale je tam zároveň jízlivě a mezi řádky vsunován autorčin vztah k ženám, o kterých ti muži mluví. Ač na jevišti vystupují pouze tři muži a žádné ženy, ženy jsou bez přestání skrytě přítomny. Jeden druhému pomlouvá přítelkyni, mluví se tam i o mamince, o budoucí ženě, o minulé ženě. A ženy, jak známo, dovedou být k sobě vzájemně pěkně ironické. V tom je ten vtip a otevřená i skrytá legrace.

Když se muži sejdou skutečně, také se většinu času baví o ženách?

To ne. Nebo já tedy ne. Vážím si těch svých přátel, kteří se takzvaně ‚nebavěj o ženskejch‘. Já osobně se taky nebavím o ženských. A všechny řeči o ženských jsou mi upřímně řečeno protivné.

Na hře se podílíte čtyři Janové. Kromě vás ještě Jan Kačer, Jan Hrušínský a režíruje vás Jan Hřebejk. Rozumíte si v šatně tak jako na jevišti?

Rozumíme si velmi dobře. A mimo jiné i z důvodu, o kterém jsem se už zmínil. Hrajeme spolu tu hru, ale o ženách se nebavíme. Jezdíme s Kumštem na zájezdy, a protože jsme jenom tři, sedíme v jednom autě. A většinu času mlčíme.

Vážně?

Jo.

To by ženy asi nedokázaly.

A taky by na to místo přijely úplně vyčerpané řečmi. Kdežto my přijedeme svěží, ježto cestou mlčíme. (směje se)

Dobře, to je přátelství mezi muži. Ale zažil jste někdy i přátelství se ženou? Třeba s Marií Tomášovou, se kterou jste v 60. letech tvořili legendární hereckou dvojici?

No ano, to bylo velice dlouhé a kolegiální přátelství. A taky jsme se nebavili o ženských. (usmívá se)

Marek, jehož v Kumštu hrajete, je skeptik, cholerik a technik. Čím vám je podobný? Jste třeba vy skeptik?

(Přemýšlí) No nevím. Ne, nemyslím, že jsem skeptik. Já myslím, že jsem optimista. Ale zároveň jsem herec, a tak mohu hrát i skeptiky. Ale osobně já jako Honza jsem optimista.

Že jste cholerik a občas bouchnete, s tím se netajíte...

Ano, cholerik, to jsem.

A technik?

Technik jsem taky. O techniku se velice zajímám.

To bych od člověka, který tak procítěně recituje, nečekala!

Já se velice zajímám o techniku. Dennodenně o ní čtu. Vyhledávám si denně na internetu v Timesech články o moderních technologiích. Miluju automobily a letadla. A počítače, o ty jsem se zajímal vždycky. Pro mě je třeba bicykl absolutně zázračná věc a jeho mechanismus mě odjakživa velice vzrušoval. Hlavně kvůli tomu mechanismu jsem na bicyklu tak rád jezdil.

Hezká motivace!

Ano, jezdil jsem na něm rád. Do té doby, než jsem si na něm zlomil obě dvě ruce. Od té doby už na něm nejezdím.

Jste sice na skok v Praze, ale letos po dlouhé době nevystupujete na shakespearovských slavnostech. Čím to?

Po dlouhé době? Vystupoval jsem tam ve dvou inscenacích, z nichž jedna se hrála dvě, druhá tři sezóny. Nejsem příliš velký veterán těchto slavností.

Ale výrazný.

Víte, na tom je zajímavá jedna věc. Já jsem totiž jako ta plechovka na polici v supermarketu, na které doporučené datum spotřeby už prošlo. Protože Shakespeare pro lidi mého věku, neboli staré pány, nepsal role. Jenom král Lear a šmytec. Není to zajímavé?

Bezesporu. Jistě se to však netýká všech autorů.

Ne, to ne. Doufejme. Netýká se to současných autorů, ale je fakt, že v Shakespearovi role pro staré muže nejsou.

Je vám to líto? Vy přece Shakespeara milujete!

Je, samozřejmě. Ale tak to prostě je. To je, jako kdybyste říkala, je mi líto, že mi není šestnáct. S tím se nedá nic dělat.

Podobné téma jako v Králi Learovi se objevuje i v Havlově hře Odcházení, kde hrajete hlavní roli stárnoucího politika.

Ano, je to podobné. Je to o odcházejícím člověku, který má s Learem společné, že ztrácí to, co je lidské bytosti nejcennější, tedy rozum. A to je to nejtragičtější, co se člověku může stát.

V obou příbězích se opakuje téma moci. Snažil se někdy někdo ovládnout vás?

Jistěže, mockrát. No, spíš párkrát. Když jste herec takzvaně velkých rolí, tak se dříve nebo později a pak i opakovaně stýkáte s režiséry, kteří nad vámi chtějí a také vykonávají nějakou moc. Je to jejich povolání a jen těžko jim to lze vyčítat. Náleží jim to. Jenže někdo tu moc dovede uplatňovat lépe. Někdo s ní zachází hůře, tak jako každý, kdo používá nástroj. Někdo dovede s kladivem a kleštěmi zacházet lépe, někdo hůře. Totéž platí pro povolání režiséra.

Vám autoritativní přístup nevadí?

Autorita mi nevadí, naopak. Pracoval jsem s mnoha režiséry, kteří uplatňovali velikou autoritu a moc. A já jim za to byl vděčný, pokud to dělali citlivě. Ne, mně autorita nevadí, já ji i vyhledávám.

Kdo je pro vás autorita?

Jednoznačně třeba Otomar Krejča. Byla to a dodneška je velká autorita, která se na mně poprvé podepsala a zůstala ve mně. Přestože naše první spolupráce byla někdy v roce 1955, při divadelní hře Františka Hrubína Srpnová neděle. I když jsem tam hrál jen malou roličku, dodnes je to do mne zaseknuté jako sekera.

Vezměme to z opačné strany, dnes jste vy herecká autorita, ale vystupoval jste i jako autoritativní otec?

(Chvíli přemýšlí) To byste se musela zeptat mých dcer. S holkami vycházím velmi dobře, ale to víte, někdy jsem se na ně taky zlobil. Ale jaký jsem otec, to nevím.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jan Tříska

Ani jaký jste děda?

Děda jsem takový hodně na dálku. Žijeme v obrovské zemi a jsem děda, který to má k vnukům čtyři a půl hodiny tryskovým letadlem. Oni žijí ve státě Minnesota a já bydlím ve státě Kalifornie. Buď letí oni k nám, nebo my k nim. Anebo někdy, když máme hodně času a chceme si udělat výlet, jedeme čtyři dny autem tam a čtyři zas zpátky. Jsem dálkový dědeček.

Amerika je zejména stav mysli, řekl jste kdysi. V jakém stavu mysli je dnešní Amerika?

Kromě toho, že je to obrovský kontinent, je to i stav mysli, to je pravda. A ten momentální? Záleží na tom, zeptala-li byste se demokrata nebo republikána. Pro demokraty je stav mysli velice optimistický. Pro republikány, kteří prohráli volby, je stav mysli poněkud zatrpklý. Ale já volím demokraty. Tudíž můj stav mysli je optimistický.

Dobyl Hollywood
Do Ameriky přiletěl 6. prosince 1977
O dva měsíce později získal první malou filmovou roli a velkou divadelní
Byla to role Pekelníka Wolanda v Mistrovi a Markétce od Bulgakova
Američani byli nadšeni a při jeho projevu si zapínali diktafon
Brzy se mu začaly další nabídky jen hrnout
Dnes žije v Los Angeles na slavném Hollywood Hill

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám