Hlavní obsah

Igor Chmela a Jana Janěková: Rozvážný a zrychlená

31. 12. 2021, 12:12
Lucie Jandová, Právo, Lucie Jandová

Poprvé se Jana Janěková ml. (43) a Igor Chmela (50) potkali před šestnácti lety při společném představení. Oba byli zadaní, ale to jejich vztahu nezabránilo. Manželství, v němž se narodily tři děti, nemají jen herecké, ale i tvůrčí. O co se dokážou přít a kdo obvykle ustoupí? A o čem bude film, který společně chystají?

Foto: Jan Handrejch, Právo

Igor Chmela a Jana Janěková

Článek

Herečtí manželé většinou vnímají společnou práci buď jako možnou třecí plochu, nebo naopak jako dar společně stráveného času. Jaký je váš případ?

Jana: B je správně.

Igor: Třecí plochy se snažíme vyhlazovat.

A jsou tam?

Igor: Ano. Ty se naskytnou při každé spolupráci. My spolu jen navíc žijeme a máme děti. Není to nic mimořádného.

Jana: Vím ale, že existují páry, které by společnou práci nezvládly.

Jak se stalo, že jste si založili divadlo?

Jana: Vždycky jsem měla produkční schopnosti a moje dlouholetá přítelkyně mě léta nabádala, ať je zúročím. Věděla, že tam, kde pracuju, nejsem úplně spokojená. Vybízela mě, ať si založíme vlastní divadlo, když mám za muže Igora, který je výborný herec.

Tehdy mi bylo jen třiatřicet a jediná moje zkušenost z téhle oblasti byl projekt s mojí maminkou (Jana Janěková st.), která ho režírovala a zároveň v něm hrála. Ačkoli dopadl dobře, byl hodně náročný. Třecí plochy mezi námi byly veliké. V tu dobu jsem si další vlastní projekty s rodinnými příslušníky představit neuměla, ale to se změnilo.

Igor: Navíc je třeba říct, že Jana je mimo jiné pedagožka, a tak má ke spolupráci trochu jiný přístup. A to je přínosné. Rád se nechám poučit od vlastní ženy.

Co je nejnáročnější?

Jana: Náročnost při práci s Igorem jsem doposud nepociťovala o nic víc než s našimi blízkými přáteli Lindou Rybovou, Davidem Prachařem a Thomasem Zielinským, s nimiž jsme si založili Divadlo Verze.

Ale teď, při projektu Barcarole (film, který společně připravují), pracuju s Igorem víc než jen na divadle. Tak je to trochu náročnější. Navíc se projekt týká ne úplně populárního tématu a také na shánění peněz není nejlepší doba.

Igor: Mnohé hrany se obrousí právě při spolupráci s přáteli. Telefonujeme si a zjišťujeme, jak je to u toho druhého páru. Dokážeme si poradit a třecí plochy se rozmělní.

Foto: Instagram

Herecký pár má spolu tři děti – dceru Aničku a dvojčata Elu a Antonína.

Jana: Dokážeme se vzájemně inspirovat.

Igor: Jediný problém je, že mi Jana stále skáče do řeči. Ale já se vlastně rád nechám poučit, takže pokračuj.

Jana: Chtěla jsem říct, že to bývá křížem. David se někdy zastává mě a Linda se zastává Igora.

Dokážete se pohádat?

Jana: Dokážeme.

Igor: A to pak diskutujeme. Vypadá to jako hádka, a tak dětem vysvětlujeme, že to není hádka, ale pracovní diskuse. K fyzickému násilí ještě nedošlo. (smích)

Jana: Jsem trochu zrychlená, a proto skáču do řeči, to má Igor pravdu. Je to blbá vlastnost a potýkám se s ní celý život. Mám moc rychlé myšlení, a když něco neřeknu hned, mám strach, že to zapomenu.

Navíc mám často pocit, že vím, co Igor chce říct. On je rozvážný a pomalý a já ho za ta léta dobře znám. Vím, jak přemýšlí a co chce sdělit, a na můj vkus to dlouho trvá, promiň.

Igor: Protože já, než něco řeknu, si to dvakrát rozmyslím. Nebo to napíšu.

Ondřej Sokol: Je hřích dělat jenom osvědčené věci

Styl

Takto vznikl scénář k filmu Barcarole, který chcete i režírovat?

Igor: Ten vznikl proto, že jsem měl čas. Tendence k psaní jsem měl vždycky. Tomuto scénáři předcházel jeden scénář k celovečernímu filmu, který jsem napsal na základě snu.

Na základě snu?

Igor: Ano. Linda Rybová v něm mluvila hlasem Jiřího Bartošky, což mi přišlo vtipné, a tak jsem začal psát povídku s tímto motivem. Bavilo mě to, a tak jsem přidal další, v níž Lenka Vlasáková měřila dva metry čtyřicet dva centimetry.

Abych nebyl označen za misogyna, co si střílí jen z žen, napsal jsem i o tom, jak náš kolega režisér Thomas Zielinski nahrává audioknihu s Ladislavem Hamplem, ale protože fotbalová Sparta zrovna hraje s Libercem o titul, není nic slyšet, protože oba pánové jsou zastánci oněch klubů.

Foto: ČTK

S manžely Davidem Prachařem a Lindou Rybovou si před sedmi lety založili Divadlo Verze.

No a ve čtvrté, poslední povídce herec Petr Lněnička v důsledku šikany od kolegů vyvraždí za burácení publika celé Divadlo Verze. Přišlo mi to vtipné. I producentovi se to líbilo, ale tvrdil, že nemá kapacitu vyrobit celovečerní film, a vybídl mě, ať udělám kraťas, tedy krátký film.

Mně se ty povídky nechtěly krájet, dávat některou z nich samostatně mi nepřišlo dobré. Komedií je hodně. A tak jsem to vzal jako výzvu a napsal jsem úplně nový příběh z prostředí domova důchodců.

Nezlobte se, ale to téma nevypadá jako úplně atraktivní!

Igor: Myslíte? Námět vznikl, když mi kdosi vyprávěl historku, že byl svědkem toho, jak se v domově důchodců dvě pohřební služby přetahovaly o tělo nebožtíka. Prý je to běžná praxe. Přišlo mi to jako vtipná zápletka, ale viděl jsem za tím i hlubší téma.

O člověka na konci života nikdo nejeví zájem, ale jakmile se stane pouhým tělem, tedy z něj zbydou ostatky, vzbudí zájem eminentní.

Jana: To téma tě zajímalo i proto, že jsi měl za sebou pečovatelskou zkušenost.

Igor: Ta přišla až později. Udělali jsme si s Janou během korony pečovatelský kurz Červeného kříže, abychom jen neseděli doma a nenadávali. Existuje pečovatelská mobilní aplikace, která propojuje potřebné a pomocníky, a tu používám.

Když mám čas, pomůžu. Pár dní jsem odsloužil v domě pro lidi s alzheimerem. Námět Barcaroly ztěžknul i tím, že je zasazen do doby před příchodem covidu. Divák ví, že epidemie teprve vstoupí. Není jen o tom, že staří lidé umírají osamocení, ale mísí se tam i motiv života mladé ošetřovatelky.

Je tam i magická rovina, kdy se zjeví nebožtík, ale víc prozrazovat nechci. Podstatné je, že krátký film chceme propojit i s naším divadlem, což byl Janin skvělý nápad. Napíšu k filmu i divadelní hru a bude z toho multimediální večer. Na film bychom však rádi sehnali peníze. Něco máme, podpořil nás i Fond státní kinematografie. Je škoda podporu nechat ležet a projekt nedofinancovat.

David Prachař: Na život důchodce se ještě nepřipravuju

Styl

Jana: Je to běh na dlouhou trať. Jsem ale optimistka, protože propojení divadla s filmem je ojedinělé. Český film u nás tradici krátkého filmu na rozdíl od jiných zemí moc nemá. V cizině jsou více dotovaní a mají tam i své kluby.

Chcete se pustit do další, tentokrát režisérské profese, Igore? Jste nejen herec, ale i improvizátor, rád fotíte, máte svou kapelu Dafne. Zdá se vám to málo?

Jana: A umí opravit koupelnu a je i truhlář a zahradník, od každého trochu. (smích)

Igor: Ještě chci zkusit studium medicíny a ekonomickou nástavbu, abych pronikl do tajemství statistik. To je samozřejmě legrace, mně to vše přijde všechno přirozené.

Focení je mechanická záležitost, u níž je člověk sám. Navíc fotím metodou camera obscura, a i když se jí věnuje více lidí, mně pořád přijde magická. Kapelou jsem si splnil pubertální sen být rocker. To tedy mám odškrtnuto.

Je vám vlastní šíře zálib vašeho manžela, Jano?

Igor: Řeknu to za ní: Jana výborně hospodaří, zahradničí, vaří a uklízí, k tomu vybírá hry do divadla, je to dramaturgyně a hodně čte. Taky se věnuje produkci. Rozhodně nezahálí.

Jana: To sice ne, ale tvůj rozsah je nebývalý. Až mu ho někdy závidím. Je až neuvěřitelné, že na co sáhne, to mu jde. Na klavír hraje, i když noty neumí. Já se učila deset let a nezahraju nic. I zpívat umí skvěle. A ve výsledku ještě opraví koupelnu. Teď vsadil i okna do našeho venkovského domu. Sice to trochu nesedělo, ale v tom baráku nesedí nic a výsledek je skvělý. Igor je renesanční člověk.

Barcarole znamená zpěv italského gondoliéra. Proč jste si ho vybrali jako název filmu?

Igor: Krásné slovo. Zkuste to říct třikrát za sebou!

Neřeknu. Jak tedy souvisí s tématem?

Igor: Téma smrti je ve filmu obsaženo, ale není tím hlavním. Je třeba říct, že lidi se smrti bojí, nikdo nechce zemřít, i když víme, že jednoho dne to přijde. Nikdo to tu nepřežije.

Já osobně si dávám šanci tři a půl procenta na nesmrtelnost, nechci se té naděje přeci jen vzdát, tak uvidíme, jestli to klapne. Nicméně společnost se chová, jako by byla nesmrtelná. Spějeme k nepěknému finále, jestli se něco nestane.

Ano, barcarole je píseň gondoliérů. Romantika! Kdo ví, třeba až život skončí, tak nás převeze nějaký převozník. A ta píseň v tom filmu zazní.

Foto: Divadlo Verze

Tři varianty téhož večírku jsou námětem divadelní hry Tři verze života, kde hrají manželský pár.

Jana: A je krásná. Učím na konzervatoři Jaroslava Ježka herectví a chci po studentech, aby chodili od divadla, dívali se na filmy, četli a pak o tom všem dokázali mluvit. Diskusí často začínáme hodinu. Je to oboustranně velmi inspirativní, například jedna studentka objevila na Netflixu sekci krátkého filmu. Jsou tam i minutové filmy. Zaníceně nám vyprávěla o osmiminutovém filmu asi dvacet minut. Takže takzvaně krátký film je vlastně velmi relativní pojem.

Jak zvládáte dospívání svých dětí?

Igor: Oboustranně je to náročné a já často přicházím o nervy. Vyčerpám racionální možnosti, jak se k němu dostat po dobrém, a pak si musím připomenout, že to dítě neví, co se s ním děje.

Musím počkat pár let, až ten stav přejde, pokud možno bez zbytečné hysterie.

Byla jsem adrenalinový typ. S padákem jsem neskákala, ale pubertu jsem měla divokou

Jana: Naše děti jsou zvyklé až moc diskutovat, mají na všechno svůj názor a argument. Já bych nikdy se svými rodiči tolik nediskutovala. Ale možná je to dobře. Jsou to pevné osobnosti.

Zpočátku jsem byla ve výchově liberální, což se teď ne zcela pozitivně zúročilo. Ale zase spolu dokážeme komunikovat a na všem se domluvit. Jejich puberta je taky úplně jiná než moje. Očekávala jsem, že bude podobná, ale není tomu tak. Vyrůstala jsem v jiných podmínkách. Já se rodičů na moc věcí neptala, ale zase jsem dost hazardovala se svým životem.

Hazardovala?

Jana: Ano, byla jsem adrenalinový typ. S padákem jsem neskákala, ale pubertu jsem měla divokou.

A jaká byla vaše puberta, Igore?

Igor: Já žádnou neměl.

Vyrůstal jsem s maminkou a dvěma bratry. Byl jsem dost introvertní. Paměť je však zrádná věc

Jana: Až teď. Promiň, to byl vtip.

Igor: Nebylo to husté. Vyrůstal jsem s maminkou a dvěma bratry. Byl jsem dost introvertní. Paměť je však zrádná věc. Já si to pamatuju takhle, ale moje maminka, kdyby žila, by si to možná pamatovala jinak.

Igor v Partičce skvěle improvizuje. Přivede vás někdy svou pohotovostí do úzkých, Jano?

Jana: Řekla bych, že v soukromí jo, na jevišti ne. Tam má tendenci spíš režírovat. Má smysl pro humor, něco řekne s takovou vážností, že mu to zbaštím. Nedojde mi, že si ze mě střílí. Kvůli templískům mě mučil půl roku.

Foto: archiv TV Prima

Igorovy improvizace v pořadu Partička patří k těm nejzdařilejším.

Kvůli čemu?

Jana: Poslal mě koupit tenisky. Že potřebuje do Partičky pohodlné templísky. Co to je, ptala jsem se. Podivil se nad mou neznalostí, a já se je tedy vydala shánět. Všude se na mě koukali jako na blázna. Jen v jednom obchodě byla paní ochotná podívat se, zda je mají na skladě. To jsem byla na koni. Ale neměli.

Pak jsem šla s kamarádkou kolem Bati a uviděla druh látkových tenisek a říkám si: to je určitě ono, templísky! Kamarádka se na mě soucitně podívala a prozradila mi, že nic takového neexistuje. No, naletěla jsem. Igor občas něco prohlásí s tak vážným výrazem, že nepochybuji.

Igor: Tchyně tvrdí, že nikdy neví, co myslím vážně. Ale já mám pocit, že to je zcela přehledné.

Toho půl roku jste si ale užíval manželčina tápání?

Igor: Já ani nevěděl, že ty tenisky ještě pořád shání. Zapomněl jsem to.

Jana: To ale není improvizace, ale Igorův humor. Improvizaci však obdivuju a smekám před celou partičkou. Já bych to neuměla.

Igor: V civilu se improvizace používat nedá z jednoho prostého důvodu. Tu děláte pro diváka a moje manželka není můj divák. A to je dobře.

Čím vás Igor naposled překvapil?

Jana: Překvapuje mě pořád. Dnes ráno udělal snídani a umyl po sobě nádobí. To bylo skvělý. Tvrdil, že to dělá vždy. A neustále mě překvapuje svou řemeslnou zručností. To mě fascinuje. A jeho trpělivost. Sice u toho nadává, ale výsledek stojí za to.

A čím překvapila Jana vás?

Igor: Čekám na ten okamžik a překvapuje mě, že se to ještě stále neděje. Ne, to je vtip. Rád ale vzpomínám na jedno velké překvapení. Když byla naše dvojčata malá, byli jsme oba dost vyčerpaní a nevyspalí…

Pod vánočním stromkem jsem našel ruksak a v něm voucher na putování s velbloudy pouští. Odlet druhý den

Jana (skočí do řeči): Igor jen tak seděl a říkal, že chce někam do pouště. Do pouště? Tak do pouště! řekla jsem si.

Igor: Pod stromkem na Štědrý den jsem pak našel ruksak, v něm spacák a v něm voucher na putování s velbloudy pouští. Odlet druhý den. To bylo velké překvapení. Chvíli jsem vzdoroval a zažíval jsem kulturně sociální šok. (smích)

Jana: Na první dobrou nebyl rád.

Igor: Ale nakonec jsem odletěl a zážitek to byl skvělý. Poušť je proměnlivá a nádherná.

Máte svůj sen?

Jana: Chtěla bych mít svoje divadlo s hereckou školou. A stále tak milujícího muže po boku jako doposud.

Igor: Kde bych se viděl jinde než vedle Jany. V tom jejím divadle a její škole. (smích) Jinak se mi všechno už splnilo. Mám v životě velké štěstí.

Reklama

Související témata:

Výběr článků