Hlavní obsah

Hydrogeoložka Bára Topinková: Z vany plné vody mám výčitky

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nejlépe jí je pár set metrů nad zemí. V letadle, které pilotuje. Profesně je ale pevně spojená s vodou. Čistí její podzemní zdroje. Bára Topinková je hydrogeoložka. Živí se ovšem také psaním (nejen) knih a ve volném čase vedle létání ještě běhá či trénuje na triatlonové závody.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Hydrogeoložka Bára Topinková

Článek

Vaše knihy mají pozoruhodné názvy, mimo jiné Z lehu k běhu, Jak zhubnout těch blbých šest kilo, Vánoce na sádle. Jak často hubnete?

Váhu si hlídám skoro nepřetržitě. I běhat jsem začala proto, abych nemusela drasticky snižovat dávky svého krmiva, soustavně přešívat zipy u kalhot. Chytlo mě to pak natolik, že jsem začala psát články na odborný web Rungo.cz.

No a po běhání přišel na řadu triatlon. V rámci těchto životních změn jsem navíc zjistila, že jen pohyb ke shazování kil nestačí. Proto si jako ostříž hlídám velikost, rozumnost porcí, které každý den konzumuju.

Teď jste mi vyjmenovala část svých zálib. Živí vás ale geologie, konkrétně hydrogeologie. Dokážete v práci jíst pravidelně?

Nedokážu. Můj běžný pracovní týden vypadá totiž dost nepravidelně. Jsem čtyři dny v terénu, pátý v kanceláři. Ale snažím se ve všem obecně držet hesla: Lepší menší dávky než velké komplikace. Proto nejsem ani líná si jídlo předem uvařit. Připravit si ho do krabiček, které si beru do terénu posléze s sebou.

Nepodléhám pak v případě hladu tendencím rychle si něco, vlastně cokoli koupit a sníst. Navíc, v lokalitách, kde dělám, často ani žádný obchod není. Byla bych úplně o hladu, doháněla jedení po večerech.

Foto: zdroj: Bizbooks.cz

A co konkrétně jako hydrogeoložka děláte?

Vždycky jsem pracovala pro firmy starající se o sanaci starých ekologických zátěží. V praxi jde o ty velikánské fabriky, jež u nás zůstaly po komunismu a v jejichž areálech a okolí se vyskytují věci, které mohou znečistit podzemní vody...

Právě tam s kolegy chodíme, hledáme, co je špatně. Vyvrtáme vrt, odebereme z něj vzorky k analýze a po jejich vyhodnocení navrhneme konkrétní systém čištění podzemních vod.

Jak to jde rychle?

Pomaleji, než bychom si asi všichni přáli. Klidně se v lokalitě trápíme deset let, než je hotovo. Navíc pracujeme na několika místech. Přejíždíme z jednoho na druhé, na každém ladíme technologie, chemikálie...

Nyní tak máme běžící projekty v Litvínově, v pražské Libni, v Brně a další dvě lokality na severu Čech, které ještě nemůžu zmínit, ovšem už na nich pracujeme.

Když se dostanu konkrétně k vám - v jaké části podobných akcí jste „nejdůležitější”?

To nejde jednoduše říct. Jsem v nich od začátku do konce. Když naše firma dostane zakázku, udělám si nejdřív průzkum takzvaně od počítače, vyhledám nezbytné papíry k oblasti, zpracuju rešerše. Když je hotovo, vstupuju do fáze produkční. Objednám si vrtáky a v dohodnutém termínu vyrážím s kolegou, kolegy na místo. Občas tam taky něco převrtáme...

Převrtáte? To myslíte mimo jiné kabely?

Přesně tak. Nedávno jsem na Příbramsku podobně zastavila fabriku na impregnaci sloupů. Vrták mi sice „živý” kabel ukazoval, jenže tam neměl co dělat. S kolegou jsme tedy vrtali dál s vědomím, že případně nám přijdou z hlavní budovy vynadat, že jim nejde kávovar. Byl právě čas oběda a lidé, kteří najednou nemají třeba elektriku, obvykle křičí hned.

Foto: archiv Báry Topinkové

Její práce bývá špinavá a „mokrá“.

I vy jste tedy byla klidná, i když jste kabel evidentně poškodili?

Jasně, tohle se v naší branži stává. Plány, s nimiž pracujeme, jsou leckdy nepřesné. Kabely nejsou položené na centimetry tam, kde mají být, nebo vedou úplně jinudy.

S kolegy dokonce o podobných situacích žertujeme. Vím tak, že jeden třeba převrtáním kabelu na osm hodin zastavil ruzyňské letiště. Trefil se do toho, co vedl k řízení letového provozu.

A co udělal v momentě, kdy to zjistil?

( smích) Tam křičeli hned. A co uděl on? Čekal, až to někdo přijede opravit. Co jiného se taky dá dělat? Já jsem naštěstí chod té fabriky asi takhle výrazně neovlivnila.

Jelikož nikdo nekřičel, pokračovala jsem v práci. Odebírala jsem vzorky k laboratorní analýze. Přišli za mnou až poté, co jim končila pracovní doba, ve čtyři odpoledne. Dorazil pán s koženou brašnou a slušně se optal, zda jsme něco nepoškodili. Tak jsme jim to přiznali.

Kdo pak platí podobné škody?

Tohle jde z pojistky, kterou si platím. Musím. S podobnými situacemi se jednoduše počítá.

Vrátím vás ještě k podzemní vodě. Když po rozborech víte, jaké závadné látky, chemikálie v ní jsou, jste posléze u jejího čištění?

Jsem, ale než se k téhle fázi dostanu, trvá to týdny až měsíce. Musíte mít důkladně připravený projekt, do něhož se po schválení zapojují další odborníci, včetně těch z technické divize. Právě oni podle zjištění nainstalují v dané lokalitě zařízení, jež vodu čistí.

Je to klasický kovový kontejner, který vidíte třeba u stavby dálnic. Uvnitř jsou čisticí kolony, uhlíkové filtry a další vybavení. Dávkujeme svou chemii, přibíráme ji, ubíráme podle potřeby. Což je poměrně složitý, drahý a zdlouhavý proces...

Foto: archiv Báry Topinkové

Práci si kompenzuje aktivním pohybem (na snímku při triatlonu).

Kdo ho platí?

Hodně zakázek nám dává ministerstvo financí. To za stát garantuje odstranění ekologických škod před rokem 1989. Jiné objednávky přicházejí od firem, lidí, kteří si pozemek se zátěží, ale se slevou, koupili. Pracujeme i v zahraničí. Nejdál jsem byla kvůli práci v Gruzii.

Na jak dlouho?

Ne tolik, kolik bych si přála. Do Gruzie jsme letěli těsně před covidem a ani jsme z ní nic moc neviděli. Pomáhali jsme v přístavu v Batumi čistit okolí staré velikánské chemičky. Před více než sto lety ji zakládali bratři Nobelové (Ludvig a Robert, sourozenci Alfreda Nobela - pozn. red.), na plný výkon fungovala ještě za Sovětského svazu. Stáčela se v ní ropa.

My jsme tam tedy před více než rokem prováděli prvotní průzkum. Po týdnu tvrdé práce jsme odletěli domů a následně jsme půl roku vše dořešovali v Praze. Koukali jsme na satelitní snímky, stále něco počítali. Bude ještě roky trvat, než vše bude hotové.

Kolik vůbec stojí vyčištění, byť jednoho litru vody na podobném místě?

Vždy záleží na konkrétní situaci. Vyčištění kila polutantu (znečisťující látky - pozn. red.) obecně vyjde řádově na tisíce korun. Samozřejmě při kalkulaci nákladů hodně záleží na tom, jak lokalita vypadá před tím, než na ni nastoupíme.

Máte to podobné jako s hubnutím. Jste-li opravdu kulatá, prvních kil se zbavíte snadno. A nejhorší je shodit posledních pět, šest. Na nich se vážně nadřete, stejné je to s dosanacemi.

Čistou vodu v tu chvíli musíte považovat za poklad. Šetříte s ní?

Snažím se. A pokaždé, když uléhám do vany plné horké vody, mám trochu výčitky. Nedělám to taky pravidelně, ale jen tehdy, když se vracím po čtyřech dnech cestování z terénu domů celá vymrzlá a potřebuju se prohřát. I v tu chvíli mi běží hlavou: Dobře, za týden jsi vyčistila tolik a tolik litrů a teď je za chvíli vypustíš do potrubí. (smích)

Jsem sice pořád špinavá, je mi zima, mívám hlad, ovšem ta práce mi smysl dává. Chráním vodu, základ našich životů

Pocházíte z Ostravy, žila jste v Kladně. Formovala vás prostředí při výběru profese?

Ani ne. Obě města jsou sice spojená s těžkým průmyslem, ovšem o volbě mého povolání rozhodly jiné věci, spíše jiní lidé. Naši pracovali v odboru bezpečnosti práce a ochrany životního prostředí v Poldovce a měli dva přátele, geology. Chodívali jsme k nim na návštěvy a já se do jejich světa zamilovala.

Jejich obor jim v 70. a 80. letech umožnil jezdit do ciziny. Díky čemuž měli patřičný životní nadhled, světonázor. Doma měli krásné mapy, dobře se u nich povídalo. Někde tam jsem se rozhodla, že tenhle obor je přesně pro mě. Sen jsem si splnila v roce 1998, kdy jsem ho na vysoké dostudovala.

Foto: archiv Báry Topinkové

„Na kole to nějak ušlapu.“

Nejste teď zklamaná, že místo světa vás čekají severy Moravy, Čech a Slezska?

Zklamaná? Ani ne. Člověk sice pindá, že by bylo lepší vrtat na Antarktidě, hledat ropu, ale já vím, že se špatně nemám. Ano, jsem sice pořád špinavá, je mi zima, mívám hlad, ovšem ta práce mi smysl dává. Chráním vodu, základ našich životů.

Zní to až pateticky, ale vždycky když jedu kolem litvínovské chemičky, vidím v dálce zahrádky, uvědomím si, že i díky nám je mohou jejich majitelé bezstarostně zalévat.

Zmínila jste špínu a pot. V čem chodíte do terénu?

Ve speciálním, předepsaném oblečení, v němž je pro změnu v létě strašné horko. Ten mundúr nás chrání před lecčíms. Je protichemický, protipožární, protistatický...

Jsou to vlastně těžké montérky, které nosit musíme a taky nás pod hrozbami pokut kontrolují, jestli to děláme. Někdy musíme mít také „náhubky”. Proto mě ani plošně zaváděné roušky, respirátory tak nezaskočily. (smích)

Oblečení musí být i těžké. Abyste jej unesla, musíte mít fyzičku. Proto běháte?

Ne, jak jsem říkala, začala jsem běhat, abych zhubla. V momentě, kdy jsem nastoupila po vysoké do první práce a začala jsem chodit na obídky v jedenáct, kila na mě naskakovala sama. Po čase jsem zjistila, že už jich je moc, a proto jsem vyběhla do přírody.

Foto: archiv Báry Topinkové

„Těžší je to ve vodě, při plavání,“ říká o triatlonu.

A kdy jste k tomu přidala triatlon zahrnující běh, plavání a kolo?

Před dvěma lety. Snažím se udržovat i v tomhle směru v kondici, což je nyní těžké. Bazény jsou spíš zavřené než otevřené, kouzlu plavání v chladné vodě jsem nepodlehla, stagnuju.

Na druhou stranu mám optimisticky koupené startovné na závod v Prachaticích, triatlon tedy nevzdávám. Hodně mě namotivoval loňský pobyt na Sahaře, kde jsem byla na polovičním Ironmanu.

Kde jste v poušti plavali?

V jedné alžírské oáze. Voda tam byla kupodivu hrozně studená, z čehož jsem záhy po startu dostala astmatický záchvat. Začala jsem strašně kašlat a měla jsem co dělat, abych se uprostřed Sahary neutopila. Ovšem závod jsem dokončila!

Gratuluju. Alžírsko ale turisty zrovna nevítá. Jak jste se tam dostala?

To zase souvisí s další mou láskou, s psaním. Ač mě baví odjakživa, víc jsem se k němu dostala po rozchodu s manželem. Tehdy jsem si potřebovala vydělat na pražský nájem, na což plat geoložky tehdy nestačil.

Zkusila jsem tedy něco napsat a zjistila jsem záhy, že o mé texty je zájem. Dokonce takový, že jsem v jednu chvíli uvažovala o možnosti, že opustím geologii a stanu se novinářkou...

Foto: archiv Báry Topinkové

Poslední triatlon absolvovala loni v Alžírsku.

Ale zpět k tomu Alžírsku. Tam mě také zavedlo psaní, respektive redigování článků pro charitu. Odměnu jsem si vybrala právě výletem na Ironmana. Závod organizují dva bratři, kteří mají českou mámu a tátu Alžířana. Účastní se ho jen pár desítek lidí. Předem počítají s tím, že budou pod „dohledem”. Střežila nás mimo jiné alžírská armáda.

To nezní moc uvolněně.

Naopak, všichni tam byli na nás moc milí. Jen jsme museli počítat s tím, že nemůžeme jít, kam chceme. Strávila jsem pak ještě pár dnů v Alžíru, kde jsem s povinným doprovodem po boku viděla i kus hlavního města. Ani tam jsem nechodila nikam, kam jsem neměla. Zůstávala jsem v hotelu, když mě o to můj průvodce požádal. Problém mi to nedělalo.

S jakou disciplínou triatlonu bojujete nejvíc?

S plaváním, jak jsem naznačila. Připadám si při něm stále jako utopená krysa. Ono se to nezdá, ale naučit se dobře kraul je řehole. Začala jsem s tím ještě před triatlonem, kvůli mému astmatu. Ve vodě se totiž naučíte dýchat líp.

Naopak běh mi nevadí, na kole to taky ušlapu. Jo, a ještě bych chtěla zdůraznit, že neusiluju o stupně vítězů. Neaspiruju na mistryni republiky. Já jsem šťastná, že ten závod jdu. Užiju si ho od prvního do posledního metru. Každý závod je složený ze zajímavých zážitků a setkání. To si užívám.

I k tomu vám blahopřeju. Ovšem z pozice laika mi přijde, že vedle cíle není lehký ani start. Na mě je v tu chvíli ve vodě moc lidí. To vám nevadí?

Počítám s tím, že mě kdosi nakopne, dostanu rukou po hlavě. To k tomu patří. Ani holky na sebe moc ohledů neberou. Navíc často vyrážejí na trať ženy a muži dohromady, což bolívá.

K ženám a ke sportování patří také prádlo. Vy jste ho opakovaně testovala. Máte vybráno?

Mám. Ještě k těm podprsenkám dodávám, že jsou mojí tajnou vášní, stejně tak jako višně v čokoládě a šampaňské v devět ráno. (smích) A teď vážně. Ženy s většími vnadami vědí, že hýbat se a cítit se přitom pohodlně není snadné. Proto jsem při výběru vhodné podprsenky spojila své záliby: psaní a sport. Každý rok jsem je pro Rungo.cz otestovala, k čemuž patřilo i focení. Co vím, články se četly vždy skvěle. Asi kvůli fotkám.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Létání je o zvládnutí přijatelného strachu, mimo jiné, hodně vás to o sobě naučí,“ říká Bára.

Vypadáte na nich tak skvěle?

Spíš se na nich nestydím. Snažím se tím pomáhat i jiným dámám. Vím, že sportování může být pro obdařené ženy - s láskou k višním a šampaňskému - i dost bolestivá záležitost. Mluvím o těch, co mají velikost košíčků C plus. V momentě, kdy se hýbou, se s nimi přesouvají prsa, která zatěžují ramínka podprsenky a mohou způsobit bolestivé otlaky.

Tohle ale rozhodně nemusíte řešit ve vzduchu, kam se ze země často přesouváte. Kdy jste v sobě odhalila touhu řídit letadlo?

Letadlo? Teď si každý asi představí nějaký pěkný, naleštěný větší stroj. Ale já se rok učím pilotovat jedno úplně malinké, ultralehké, takzvaný ultralight. S nadsázkou říkávám, že je v kategorii „velorex”. Nejmenší na celém Příbramsku.

Mám na něm odlétány povinné hodiny a chystám se na získání leteckého průkazu. Plán na následující týdny, měsíce je tedy jasný: nasypat do téhle zábavy co nejvíc peněz a užít si spoustu krásných hodin tam nahoře.

Chcete si koupit vlastní letadlo?

Ne! Na to by plat hydrogeoložky doplněný příjmy ze psaní rozhodně nestačil. Ostatně původně jsem ani o tomhle koníčku nesnila. Přišla jsem k němu stejně jako k běhání, triatlonu, jako slepá k houslím.

Svého instruktora jsem znala roky, vždycky mě lákal, že mě „sveze”. Až před rokem jsem se rozhodla, sedla si do kabiny a ta mě zatím nepustila. Měla jsem v ní mimo jiné pocit, že ve vzduchu jsem blíž k tatínkovi.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Strach mám pořád, ale je to ten správný, konstruktivní strach. Ten, kdo se nahoře nebojí vůbec, by podle starších pilotů vůbec létat neměl.“

On létá?

Býval parašutista. Odmala mi o seskocích vyprávěl... Loni bohužel zemřel na rakovinu. A když brzy na to přišla možnost létat, neváhala jsem. Začala jsem tím, že jsem si vyzkoušela, zda mi tam nahoře není špatně od žaludku. Protože, ač se to asi nezdá, to letadlo s sebou dost hází. Ne každý to snese.

Po zjištění, že nezvracím, jsem se vrhla na lekce. Tím, že jsem je platila, jsem pomohla i kamarádovi, majiteli letadýlka, překonat nelehké covidové časy. A na tátu vždy ve vzduchu myslím.

A skok padákem jste už zkusila?

Můj instruktor k tomu říkává: Vyskakuje-li pilot z letadla, je špatně úplně všechno. (smích) My z letadla nevyskakujeme, máme pro případ nejvyšší nouze zabudovaný padák přímo na letadle. Ale doufáme, že za tu páčku nikdy nebudeme muset zatáhnout. Létání je o zvládnutí přijatelného strachu, mimo jiné, hodně vás to o sobě naučí.

Takže strach již ve vzduchu nemáte?

Strach mám pořád, ale je to ten správný, konstruktivní strach. Ten, kdo se nahoře nebojí vůbec, by podle starších pilotů vůbec létat neměl. Takže já se snažím učit a být pořád lepší, a přitom nezapomenout užívat si ty krásné chvilky létání třeba nad meandry Vltavy.

Koukat na vodu z letadla mě totiž opravdu baví. Jednak je to krásné, jednak se podle tvarů řek a rybníků výborně naviguje.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám