Falza pod drobnohledem aneb Jak se odhaluje noční můra všech milovníků umění

„Kriminalita online od roku 2011 setrvale roste, v současnosti může představovat polovinu případů podvodného jednání včetně nabídek uměleckých předmětů,“ konstatuje podplukovník Jan Menger z odboru pátrání Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování a dodává, že internet rozhodně není dobrý prostor pro investice do umění.

Respektive pro neuvážené investice vůbec. Poskytuje totiž pachatelům přinejmenším jednu neocenitelnou výhodu: nemusí být fyzicky na místě, kde dochází k trestnému činu.

Falza jsou noční můrou galeristů, sběratelů, investorů do umění. Přední český galerista a organizátor aukcí Martin Kodl je považuje za neřest, která „je v oboru bohužel rozlezlá jako rakovina“.

Padělají se nejenom obrazy, ale všechny umělecké předměty, které se dají zpeněžit. „Kde je poptávka, tam jsou i falza. Stanovit přesné číslo je obtížné, protože ne každý, kdo se stal obětí, s tím chce vyjít na veřejnost,“ konstatuje podplukovník Menger na základě své mnohaleté zkušenosti, zahrnující i spolupráci se zahraničními kolegy.

„Často se jedná o organizované skupiny s mezinárodním přesahem,“ vysvětluje.

Co dělat, stane-li se někdo při koupi uměleckého předmětu obětí podvodu? Podat trestní oznámení na policii či na státním zastupitelství. Čím více informací o tom, jak k obchodu došlo, jak probíhala komunikace, tím větší naděje na dopadení pachatelů.

„Kupující by měli používat zdravý selský rozum, kupovat od zavedených společností a vždy s patřičnou dokumentací,“ radí Jan Menger.

„Objeví-li se náhle dílo známého nežijícího autora, nebo se prodává pod obvyklou cenou, je to důvod k obezřetnosti.“

S prvním falzem se ředitelka Sbírky starého umění Národní galerie Olga Kotková setkala při zpracování evidence obrazů určených k restitucím.

„Jednalo se o soukromou sbírku, zkonfiskovanou Národní galerií na základě Benešových dekretů. Při doplňování údajů, zaslaných dědicem v dopisu, jsem přišla na několik nesrovnalostí. Ve sbírce bylo několik falz. Když jsem Podobiznu muže od neznámého německého mistra z roku 1537 poslala do našeho restaurátorského ateliéru, mé podezření potvrdili.“

Na různé „divnosti“, jak sama říká, narazila při zpracovávání sbírkových fondů Národní galerie několikrát. Postupně se začala zabývat myšlenkou, zda by nestálo za to ukázat nejrůznější falza a kopie veřejnosti.

„Nápad uspořádat výstavu falz dostali vlastně naši návštěvníci. Na přednáškách, které pořádáme pro veřejnost, se mi často stalo, že když jsem pro srovnání ukazovala kopii nějakého obrazu a falzum, všimla jsem si, že pospávající publikum se probudilo. Padaly otázky, kde jsou k vidění. Zpočátku mě to až pobuřovalo: mají si přece prohlížet originály. Pak jsem si řekla, proč je vlastně neukázat,“ připouští Olga Kotková.

Výsledkem byla výstava Falza? Falza!, kterou mohli návštěvníci vidět do začátku května v pražském Šternberském paláci.

Podle doktorky Kotkové nejsou falza fenoménem jen současné doby. „Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se umění mohutně nakupovalo, lidé v krizi chtěli ukládat peníze do něčeho ,jistého‘. Na trhu u nás i v zahraničí se tehdy objevil bezpočet falz. Lidé obrazy nakupovali ve spěchu a mnohdy neuváženě jako investici, aniž s tím měli zkušenost. Falza se vyskytují i ve starých šlechtických sbírkách.“

Jako příklad uvádí kurátorka sbírku Ferdinanda d’Este: „Miloval středověk, a když neměl celý oltář, nechal si ho doplnit imitací. Protože byl bohatý, točila se kolem něj řada obchodníků, kteří vycítili, že má peníze a chce kupovat, takže ho mnohdy ošidili a v jeho sbírce se ocitla i falza. U překotných meziválečných sběratelů se ale falz najde víc.“

Blamáž s padělky se šlechtickým rodům nevyhýbá ani v současnosti. V roce 2013 koupila rodina Lichtenštejnů za sedm milionů eur falešného Lucase Cranacha.

Když vloni poslali obraz Venuše se závojem na výstavu do jižní Francie, tamní experti ho označili podle pigmentů za falzum a zabavili. Odkryla se díky tomu síť padělatelů ze severní Itálie.

Návštěvníci výstavy Falza? Falza! mohli vidět i nejslavnější padělek v dějinách malířství: Emauzské učedníky z roku 1937 od Holanďana Hana van Meegerena (1889-1947).

Obraz do Národní galerie zapůjčilo rotterdamské Museum Boijmans Van Beuningen, které ho roku 1938 zakoupilo jako pravé dílo Johannese Vermeera. Povzbuzen tímto úspěchem namaloval van Meegeren dalších šest „Vermeerů“.

Do ošemetné situace se tento zručný falzifikátor dostal po válce, kdy mu hrozil trest smrti za rozkrádání nizozemského kulturního dědictví a kolaboraci. Zjistilo se totiž, že prodal za obrovské peníze plátno Kristus a cizoložnice maršálu Hermannu Göringovi, který se pak chvástal pravým Vermeerem.

Během soudního procesu se van Meegeren přiznal, že obrazy namaloval sám. Rentgenové paprsky jeho slova potvrdily a padělatel byl téměř za hrdinu, který podvedl a zesměšnil druhého muže Třetí říše.

Olga Kotková upozorňuje na potřebu rozlišovat mezi falzem, kopií a napodobeninou: „U kopie je to jasné, originál je všeobecně známý a přiznaný. Imitace neboli napodobenina může mít i legální původ: někdo si nemůže pořídit originál, nechá si tedy udělat napodobeninu,“ vysvětluje.

„Falza se dělají s cílem oklamat, podvést kupce. Právníci však tvrdí, že falzem se obraz stane, až se prodá, protože do té chvíle může padělatel říct, že nechtěl nikoho podvést, dělal to jen pro sebe...“

Tenká hranice se však rýsuje u produktů dílen starých mistrů. „Třeba Lucas Cranach (1472-1553) měl velkou manufakturu. O mnohém z jeho obrazů se nedá říct, zda ho celý maloval on, nebo za to jenom ručil. Je však autorem invence a prvotní skici. Peter Paul Rubens (1577-1640) se kvůli dně nemohl ve zralém věku hýbat, velká oltářní plátna už nerealizoval. Ručil však za ně, takže je pokládáme za jeho dílo. Na aukcích bývají z tohoto důvodu původní skici dražší než velká plátna,“ vysvětluje odbornice.

Například nejslavnější padělatel Han van Meegeren musel po antikvariátech skupovat stará plátna bez sběratelské hodnoty, odstranit původní malbu a obstarat si pro svou tvorbu štětec z jezevčích chlupů.

Do přírodních barev drtil bakelit, aby po zaschnutí popraskal a vytvořil dojem staré malby. Obrazy pak ještě v troubě zapékal a kvůli zestaření je omotával kolem horké roury kamen.

S dvacátým stoletím mají padělatelé o řadu překážek méně, protože pigmenty, barviva a další látky používané pro výrobu nebo pro malbu obrazů se za posledních 100 let výrazně nezměnily.

„Pigmenty jsou velmi důležité: pomáhají určit, kdy malba vznikla,“ zdůrazňuje Ivana Turková, znalkyně z Kriminalistického ústavu Policie ČR, která se specializuje na fyzikálně-chemické zkoumání.

„S Národní galerií jsme vytvořili databázi pigmentů první poloviny 20. století. To je období, které je na našem trhu nejvíc obchodované a také falšované. Existuje ještě databáze autorská, v Národní galerii mají díky restaurování bohatý zdroj vzorků. Obsahuje i informace o plátnech, kombinacích pigmentů, pojivech. To vše nám slouží jako korektiv při zkoumání sporných děl z tohoto období.“

Pod rukama jí prošly desítky falzifikátů obrazů slavných českých malířů, jako jsou Jan Zrzavý, František Kupka nebo Kamil Lhoták.

Některé z padělků jsou na první pohled k nerozeznání od originálů. To, zda se jedná o falzum, se odhalí až v její laboratoři kriminalistické forenzní analýzy.

„Dílo prohlédneme, fotograficky podrobně zdokumentujeme. Fotí se i zadní strana, kde bývají razítka z výstav, věnování, dobrozdání,“ popisuje znalkyně.

„Dílo prohlédneme UV světlem, provedeme rentgenový průsvit, který odhalí případnou přemalbu a umožní detailněji sledovat techniku autora. Vysoký radiografický kontrast třeba upozorní na použití pigmentu s obsahem olova. K tomu všemu musíme mít pro srovnání nějaký autorův nezpochybnitelný originál.“

Kde bývají slabá místa falz? „Většinou je za nimi organizovaná skupina, kde někdo z jejích členů nastuduje techniky autora, pigmenty, to najde i v monografiích. Vyfabuluje historii obrazu. Další maluje, signuje, prodává. Vytipují obraz, o kterém se vědělo, že se v průběhu času ztratil, o námětu se však vědělo, a na jeho základě nechají namalovat obraz,“ popisuje Ivana Turková a připomíná známou brněnskou kauzu s falzy Jana Zrzavého.

„Dobře nastudovali pigmenty, sehnali si starší výtvarné materiály, ale nezvládli signatury. Ty jejich vykazovaly jiné tahy.“

Dalo by říct, že čím blíž k současnosti, tím je snazší padělat? „V každých výtvarných potřebách si můžete nakoupit desky, kartony, barvy, které současní malíři používají,“ připouští znalkyně a připomíná kauzu falz soudobého malíře Kristiana Kodeta.

„Ty obrazy byly opravdu dobré. Dokonce on sám si při rekognici nebyl u některých úplně jistý. Chytili jsme je na dvou věcech, které vám ale neřeknu. Při analýze dalších sporných obrazů bych už dobře věděla, čeho se chytit,“ usmívá se.

Ivana Turková upozorňuje, že pod jejím mikroskopem se ocitají jen padělky, které se staly předmětem trestního řízení. Představují jen špičku ledovce.

Zatímco u známých jmen se může forenzní analýza opřít o zmíněnou databázi pigmentů a podrobnou katalogizaci, u lokálních autorů se padělky odhalují obtížněji. Ivana Turková dává za příklad čtyři obrazy, které nový majitel zakoupil na největším českém online tržišti.

„Zaplatil a převzal je někde v přítmí u stanice metra. Když si je druhý den prohlédl při denním osvětlení, zjistil, že jsou na místě signatury jakoby poškozené. Podal trestní oznámení, obrazy od Oty Bubeníčka, Václava Radimského a dalších dvou autorů skončily u nás. Lidi by měly varovat okolnosti prodeje i cena. Radimský za 30 tisíc nemůže být v pořádku.“

Nejsou to však jen obrazy, kde může jít o podvod. Četné jsou kauzy záměn drahých kamenů za levnější substituce. Na odpočívadle u dálnice vás osloví skupina, které se něco stalo s autem, a prodává šperky s kameny. Majitel výhodně koupeného zlatého prstenu s briliantem pak doma zjistí, že prsten není ani zlatý, ani osazený briliantem.

„I v našich obchodech se prodávaly šperky s českým granátem, které však byly osazeny levnějšími granáty z jiných lokalit. Občas to nepoznal ani odborník,“ upozorňuje znalkyně.

Existuje dokonalé falzum? „To je, jako se ptát, jestli existuje dokonalý zločin. Ani na jednu z těchto otázek dosud nikdo nenašel jednoznačnou odpověď,“ uzavírá odbornice.