Hlavní obsah

Daniela Šinkorová: Jsem malinko žárlivá, občas doma lítaly talíře

29. 5. 2022, 6:14

Herečku Danielu Šinkorovou (49) proslavily hlavně televizní seriály z lékařského prostředí. Za sebou má i bezpočet muzikálů a divadelních inscenací. „Teď bych si chtěla zastřílet v nějaké kriminálce,“ přeje si temperamentní Slovenka, která se překvapivě označuje za plachou bytost.

Foto: Petr Horník, Právo

Daniela Šinkorová

Článek

Vážně jste plachá?

Jsem. V civilním životě jsem spíš introvert. Raději poslouchám druhé, než že bych někoho bavila. Jsem rozjímavý člověk, který se rád kouká kolem sebe a nasává atmosféru.

Vždycky jste to tak měla?

Ano. Možná to tak je, protože jsem vyrůstala mezi staršími lidmi – mí rodiče mě měli v pozdním věku a mám o jedenáct let starší sestru. Vyrůstala jsem proto v prostředí, kde se všichni chovali klidně a rozumně.

Bývala jsem navíc často sama doma a musela jsem si vystačit s knížkami. Zavřela jsem se s nimi do bunkru, co jsem si předtím postavila, a četla si.

Přesto se v poslední době objevujete hlavně v rolích excentrických žen – třeba v komedii Dva nahatý chlapi, kterou se otevřelo nové Divadlo Metro, hrajete prostitutku.

To je pravda, v poslední době se to tak sešlo. Proč to tak je, nevím. Moc nad tím nepřemýšlím. Ale role excentrických žen mě hodně baví a užívám si je.

Třeba ta placená společnice ve Dvou nahatých chlapech, to byla výzva. Nic podobného jsem předtím nehrála. Jakmile ta nabídka přišla, bez váhání a s velkým potěšením jsem ji přijala.

Antonie Formanová: Čisté duše jsou mi bližší

A dobře jsem udělala. Během dvaceti minut, co jsem na scéně s Martinem Zounarem a Martinou Randovou, stihnu odehrát hluchou, němou, hloupou i vychytralou zkušenou společnici, která si ještě může i zazpívat. Je to děsná legrace.

Takže s tím vaše plachá povaha nemá problém?

Ale vůbec ne! To je přece divadlo! Na divadelních prknech a před kamerou se naopak ráda proměním v někoho úplně jiného, kdo má jinou náturu a vystupování.

Je to super, pomáhá mi to dozvědět se víc o sobě. Právě tím, že musím překonávat nějaké svoje vnitřní bloky, je ta práce zajímavá.

Navíc v případě Dvou nahatých chlapů jde o hodně velkou nadsázku, je to bláznivá komedie. Všechno je tam taky zobrazeno jen náznakem, divák si hodně věcí domýšlí. Nejdeme naštěstí do hloubky toho povolání, což by bylo horší. (směje se)

Foto: Petr Horník, Právo

„Jsem rozjímavý člověk, který se rád kouká kolem sebe a nasává atmosféru,“ říká Daniela Šinkorová.

Já jsem naopak ráda, že takové role mám. Doposud jsem totiž hrála spíš zodpovědné lékařky v televizních seriálech (Nemocnice na kraji města po dvaceti letech a Ordinace v růžové zahradě) nebo historické postavy v inscenacích, což už začínala být trochu nuda.

Něco na povzbuzení před představením tedy nepotřebujete...

Už dávno ne. Je fakt, že jsem to jednou zkusila, ale to bylo jen jednou. A pak už nikdy více. Moje role jsou totiž často i pohybově náročné, platí to hlavně o muzikálech, takže si to ani nemohu dovolit.

Strašně ráda jím. Dokážu se najíst opravdu k prasknutí. Naštěstí to pak vždycky vyběhám

Navíc i po jednom doušku šampáňa bych měla strašně špatné svědomí, protože bych si to na jevišti neužila na sto procent. A to já chci.

A nějaké jiné neřesti pěstujete?

To víte, že pěstuju. Ale nepojí se to s divadlem. Já třeba strašně ráda jím. Dokážu se najíst opravdu až k prasknutí. Naštěstí to pak vždycky vyběhám se svým pejskem, každý den s ním nachodím až deset kilometrů.

Fenku Mimi si herečka přivezla ze Sardinie. Původně toulavé zvíře si totiž během své dovolené tak zamilovala, že ho nechtěla na ulici nechat.

Taky mám ráda dobré víno nebo skleničku šampaňského, s chutí si ho dám s kamarádkami nebo doma s manželem. Já jsem totiž z vinařské rodiny, takže k tomu mám vztah.

Táta v Nitře vyráběl vlastní víno a byl tím v širokém dalekém okolí pověstný. To víno bylo oblíbené a já jsem díky tomu velký gurmán.

Co nákupy? Někde jsem se dočetla, že jste vášnivou sběratelkou bot.

Nejenom bot, já si ráda kupuju úplně všechno. (směje se) Ale je pravda, že pro boty mám zvláštní slabost. Zaplnila jsem už jednu celou skříň v našem domě a k tomu police, které mi manžel vyrobil v garáži. Za chvíli to asi bude chtít garáž druhou.

Občas si koupím i boty, které mě už v prodejně tlačí. Jsou ale tak krásné, že je tam nemůžu nechat

Kolik jich máte?

Asi padesát párů. Tanečnici Veronice Lálové, která ve StarDance přiznala, že má přes pětistovku bot, konkurovat nemůžu. Ale zase vlastním pár sběratelských kousků, které stojí za to – třeba několik dražších bot od Diora.

Unosíte je všechny?

Neunosím. Navíc já si občas koupím i boty, které mě už v prodejně tlačí. Nikdy si je proto neobuju. Jsou ale tak krásné, že je tam nemůžu nechat. Přinesu si je domů, schovávám je do skříně a tam si je hýčkám. Nevyhodím je.

Nela Boudová: Možná je naším osudem změnit náš život

Vy křečkujete?

To zase ne, já ty věci neschraňuju jenom pro to, abych je měla. Já vím, že pokud už si je koupím, opravdu se můžou někdy hodit. Mnohokrát už se mi stalo, že jsem je použila v divadle. V poslední inscenaci Půjdeš mi za svědka jsem dokonce vybavila i kolegy.

Třeba Jarmil Škvrna hraje v mým obřím svetru a je v něm hrozně sexy, říkají to divačky. Yanna (česká zpěvačka a youtuberka Jana Rybníčková) má zase moje tenisky a boa.

Platí to i o kostýmu lehké děvy ve Dvou nahatých chlapech?

I tam to platí. Původně jsem totiž začínala v korzetu, který byl můj. Pak jsem ho ale přerostla, a tak mi paní návrhářka ušila jiný. Ten už je natahovací, takže mi padne bez ohledu na to, jestli přiberu pět kilo, nebo naopak zhubnu.

Taky boty jsem si pro to představení kupovala vlastní, to mi ale pan producent proplatil.

Foto: Petr Horník, Právo

„Na divadelních prknech a před kamerou se ráda proměním v někoho úplně jiného, kdo má jinou náturu a vystupování. Je to super, pomáhá mi to dozvědět se víc o sobě.“

Když už jsme se začaly bavit o Divadle Metro. Jak vůbec vznikl nápad otevřít novou scénu na konci koronavirové pandemie, kdy řada jiných divadelních souborů bojuje o přežití a zavírá?

To je spíš otázka na pana producenta Jiřího Turka, který to celé vymyslel a vložil do toho peníze. My herci jsme za to ale vděční. Je skvělé, že se takto rozhodl. Divadel, která by chrlila komedie a měla takto barevné herecké obsazení, totiž mnoho není. A vzhledem k situaci, která nastala, jich možná ještě ubude.

Funguje to? Chodí lidé?

Musím říct, že chodí. Všechna představení mají obrovský úspěch. Jen co vypíšeme termín, do dvou dnů jsou lístky vyprodané.

Nezměnila to ani válka na Ukrajině?

Ne, naopak. Lidi potřebují odpočinek a odreagování stále víc. Už pandemická doba pro ně byla těžká, teď ještě začala ruská invaze. Lidi na to všechno potřebují zapomenout, nemůžou pořád jen sledovat ty hrůzy, co se na ně chrlí ze zpráv v televizi.

Daniela Kolářová: Hrát manželky sekernice, to umím

Premiérové představení jste hráli jen dva dny poté, co začala ruská invaze. Jak se vám v takové atmosféře hrálo?

No, samozřejmě z toho nikdo nadšený nebyl. Ale jak jsem řekla, o to víc jsme se snažili. Jeli jsme naplno, abychom udrželi divákovu pozornost a odpoutali ho od starostí.

Z toho důvodu jsme ani nevkládali na začátek představení žádné minuty ticha nebo potlesk na podporu Ukrajiny. Protože jakmile k tomu divákovu mysl vrátíte, už nebude mít plnohodnotný zážitek z divadla.

Bylo to tak i na zkouškách?

Ano. I na zkouškách jsme řešili jenom divadlo. Navíc s Martinem Zounarem a s režisérem Antonínem Procházkou to ani jinak nejde, oni srší vtipem prakticky nepřetržitě – ať se děje, co se děje.

Věčně dělají vtipy a vyprávějí veselé historky. Hlavně pan Procházka jich má hodně, protože se potkal s takovými bardy, jako byl pan Horníček nebo jako jsou pan Nárožný, Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. Lidsky se tam zkrátka sešla skvělá parta a to zkoušení bylo za odměnu.

Nehádáte se?

Ne. Já si snad nevybavuju jediný okamžik, kdybychom se opravdu pohádali. Pokud si někdy vyměníme názory, tak jenom lehce. Je to spíš takový tvůrčí kreativní dialog.

A to už za sebou máme asi šest set zájezdů, takže příležitostí k hádkám bylo dost. Ale jsme už teď skoro jako rodina.

Byly dny, kdy u nás lítaly talíře, hrnky a skleničky. Měli jsme i misku s pudinkem na zdi

Naučili jsme se, že když vznikne problém, je lepší ho nahlas říct, nechodit kolem horké kaše a vyřešit ho. Prostě „čistit vzduch“ průběžně. Myslím, že to funguje.

Jak to máte doma? Někde jsem se dočetla, že s manželem Ladislavem Polákem občas Itálii zažíváte.

To zažíváme. Nebo spíš, zažívali jsme – přece jen jsme spolu už přes šestnáct let a za tu dobu už jsme se trochu zklidnili. Ale byly skutečně dny, kdy u nás lítaly talíře, hrnky a skleničky.

Já jsem totiž malinko žárlivá, to se o mně ví, takže jsme měli i misku s pudinkem na zdi. A můj manžel to má podobně. Myslím, že jsme se hledali, až jsme se našli. (směje se)

Pomáhá vám taková výměna misek s pudinkem?

Pomáhá. Vzduch se tím hezky pročistí. Mně vůbec dělá dobře, když upustím páru. A nemusí to být jenom v okamžiku, kdy se ve mně nahromadí negativní emoce, ráda si ulevím i pod náporem pozitivních emocí.

Třeba jednou mě přepadl pocit tak velkého štěstí, že jsem si musela venku na ulici rozbít talíř. Potřebovala jsem slyšet ten nádherný zvonivý zvuk, když se porcelán rozpadá na malé kousky a letí do stran. K tomu jsem si i z plných plic zařvala. Člověk se pak cítí skvěle. Rozleje se mu v těle takový hezký hřejivý pocit.

Z jakého štěstí to bylo?

To už nevím. Udělalo mi to ale fakt dobře.

Když jsme u vašeho muže – dřív se o něm hodně psalo, že je oblíbeným tenisovým spoluhráčem exprezidenta Václava Klause. Objevovali jste se díky tomu v takzvaně vysoké společnosti...

Ano, díky manželovi jsem se opravdu ocitla ve VIP společnosti. Párkrát se v médiích objevily i fotky, na kterých jsme byli s Václavem Klausem, dokonce nás pronásledovali paparazzi.

Foto: Petr Horník, Právo

„Jednou mě přepadl pocit tak velkého štěstí, že jsem si musela venku na ulici rozbít talíř. Potřebovala jsem slyšet ten nádherný zvonivý zvuk, když se porcelán rozpadá na malé kousky a letí do stran,“ přiznává.

Náš rekord je, že se za noc vystřídaly tři posádky aut, které nás s partnerem sledovaly. Teď už je naštěstí delší dobu klid. Bylo to tenkrát spojené s obdobím, kdy jsem točila Ordinaci, takže ten zájem médií byl chvíli až neúnosný.

S natáčením Ordinace jste tehdy skončila. Po čase jste se ale k seriálům znovu vrátila – ještě loni vás mohli diváci vidět v Sestřičkách. Co teď? Plánujete točit něco dalšího?

Já bych měla plánů! (směje se) Ale bohužel teď žádná nabídka nepřichází. Myslím si, že je to i mým věkem.

Na střelnici mi to jde. Takže bych si chtěla zahrát drsnou kriminalistku nebo zločinkyni

Jsem teď přesně v tom období, kdy se to láme – na mladé sexy dívenky už se nehodím a na moudré šedivé babičky to ještě není. Můžu hrát jenom životem lehce poničené volné děvy nebo maminky od vyrostlých dětí. No a takových rolí zřejmě mnoho není.

Anebo je nás v tomto věku zkrátka hodně a já teď nemám štěstí. Budu si asi muset chvilku na něco počkat.

Jakou roli byste si ráda zkusila, kdyby to záviselo jenom na vás?

Víte co, já jsem vždycky hrozně chtěla střílet. Párkrát jsem totiž byla na střelnici a prej mi to šlo. Takže bych si chtěla zahrát drsnou kriminalistku nebo zločinkyni. To bych si fakt užila.

Bohužel těch kriminálek se teď vyrojilo tolik, že to asi není reálné – některé už se dokonce pro neúspěch stahují z obrazovek. Už je toho asi moc.

Monika Hilmerová: Docela dlouho jsem se hledala

A western by vás nelákal?

Šerifka by byla taky fajn. Kromě touhy si zastřílet mám totiž i silnou vnitřní potřebu bojovat za spravedlnost a za druhé. Vždycky jsem to tak měla. Když jsem ve škole viděla, jak někdo páchá nespravedlnost na spolužákovi, tak jsem se ho zastala.

Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem si domů nesla poznámku, že jsem drzá. Naši ale věděli, jaká jsem, a moc to neřešili.

Na poli muzikálů něco chystáte?

To ano. Pořád hraju v Divadle Palace v broadwayském muzikálu Miluju tě, ale... s Romanem Vojtkem, Lumírem Olšovským a Katkou Bohatovou. Na piano tam hraje Petr Vondráček.

Ten muzikál je hrozně úspěšný, s přestávkou ho už hrajeme šestnáct let a lidi to pořád baví. Pořád chodí.

Foto: Archiv STV

V roce 1993 ve filmu Prvá noc pri mŕtvej. „Moje první televizní role. Velká. Záporná. Alžběta. A moje první barvení vlasů. Z blond na rezavou!“

Navíc jsem se díky němu dostala do širší nominace na Thálii, když jsme měli obnovenou premiéru, což bylo samozřejmě příjemné.

Pokud jde o nový muzikál, tak snad nějaká nová nabídka přijde, už ji netrpělivě vyhlížím. Tato disciplína mě totiž baví asi ze všeho nejvíc. Mám to i vystudované a letos jsem ji začala vyučovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Takže uvidíme.

V poslední době se řada hereček pustila i do vlastních projektů. Když nepřicházely takové role, jaké by si představovaly, napsaly si vlastní. Co vy?

To bych asi opravdu nezvládla, na to bohužel nemám talent. Budu se proto muset spokojit s tím, co mám. Naštěstí je toho pořád hodně, a to hlavně v divadle.

Bez hudby a zpěvu si svůj život nedovedu představit. To by bylo, jako kdybych ohluchla a oslepla

Do čeho se ale možná brzy pustím, to je spolupráce s nějakým ženským triem nebo kvartetem. Tam mě to táhne a v tomto směru, tedy v hudbě, bych tvůrčí být dokázala. A možná už se něco i rýsuje.

Prozradíte něco bližšího?

Zatím neprozradím. Řeknu jenom to, že mám nějaké nabídky a že možná budou i slavné duety.

Zbytek si zatím nechám pro sebe. Tímto směrem bych se ale rozhodně chtěla vydat, protože bez hudby a zpěvu si svůj život nedokážu představit. To by bylo, jako kdybych ohluchla a oslepla.

Daniela Šinkorová v 5 bodech

  • Narodila se před 49 lety ve znamení Kozoroha v Nitře.
  • Vyrůstala v umělecké rodině – její maminka je loutkoherečka. Ona sama hrála jako malá na piano, flétnu a bicí. Chodila i na společenské tance a do sborového zpěvu.
  • Po studiích na JAMU začala vystupovat na českých divadelních scénách.
  • Dvakrát se stala nejoblíbenější televizní tváří a dostala ceny TýTý. Je rovněž dvojnásobnou držitelkou Thálie – cenu získala za roli Sally Bowlesové v muzikálu Kabaret a za roli Zuzany v muzikálu Kristián.
  • Jejím manželem je podnikatel Ladislav Polák.

Reklama

Související témata:

Výběr článků