Dana Makrlíková: Zahrada není pro lenochy. Kdo nechce pracovat, ať zůstane v paneláku

Trpíte profesní deformací a koukáte přes cizí ploty?

Všude a stále. Ženy se často dívají po mužích, já kamkoliv přijedu, koukám po kytkách. Co vedle sebe hezky funguje, co mají lidi v květináčích. Jsem regulérní magor. Když mě někdo pozve na návštěvu, ráda poradím, ale obvykle i něco vytknu. Pár lidí se přiznalo, že předtím pečlivě sekali trávník a pulírovali záhony, protože moje oko je neúprosné.

Jsou Češi ve vztahu k zahradě něčím typičtí?

Jsme národ kutilů, zahrádkářů a chalupářů, máme to v krvi. Už Karel Čapek v knize Zahradníkův rok napsal, že se vám při výsadbě do krve nějakou záděrou dostane virus zahradničení a vy mu zcela propadnete. Dřív lidi na venkově pěstovali, co se jim líbilo a co potřebovali k životu. A měli své zahrady rádi. I když o zahradnických pravidlech moc nevěděli, vypadaly dobře.

Na co se vás nejvíc ptají?

Nejčastěji na praktické věci: co udělat se svahem, co osázet do stínu? Začínám mít ale alergii na ty, kteří chtějí vědět i to, co lze snadno vygooglovat. Jedna paní si zase přála bílou zahradu, další zcela vážně chtěla umělý trávník. Navrhla jsem jí v žertu i umělé kytky a ona nadšeně kývla. Občas také sní o zahradě bez hmyzu nebo bezúdržbové. Což neexistuje ani omylem, ale to těžko vysvětlíte. Zahrada není pro lenochy. Kdo nechce pracovat, ať zůstane v paneláku.

Někdo třeba chce, ale nemá vaši energii. Jak se nezhuntovat?

Mám tetu, která tak moc touží po hezké zahradě, že maká, i když ji bolí záda. S věkem je samozřejmě nutné již trochu zvolnit, nechat rostliny růst a sekat jenom trávník, nemít ani plné záhony trvalek a věcí, které se musí stříhat a vyžadují moc práce. Třeba hortenzie vám udělá parádu přes léto, i když ji zjara neostříháte. Spíš přidejte keře, a když už záhony, tak vyvýšené.

Knih o zahradě je zdánlivě dost, co přivedlo k psaní vás?

Přiznám se, že jestli mi ve škole něco nešlo, byla to čeština, slohy mi psala maminka. Naopak mě bavila matematika, fyzika, chemie. Mám totiž spíš chlapský mozek - myslím jako pragmatik a byznysmen. Když jsem se ve dvaceti trápila na Technické univerzitě v Liberci, astroložka mi předpověděla, že ve třiceti najdu práci svých snů, vystuduju další školu a budu psát knihy. Pokládala jsem ji za blázna. Jenže časem se můj život skutečně otočil a jednoho dne mě oslovili z Albatros Média, abych napsala knížku. Jelikož nemám to básnické střevo a neumím květnaté popisy, není v ní balast a vata, ale „jen“ fakta.

Jaká je vaše nejoblíbenější květina?

Kytkově jsem „promiskuitní“. Mezi moje věrné stálice patří hortenzie a růže a pak každý rok ujíždím na něčem jiném. Letos na kombinaci gaura verbena čili svíčkovec a sporýš, nádherně vypadají s trávou kavyl. Také jsem objevila žlutě kvetoucí trvalku volovec a zamilovala se do kontryhelu. Sama pečuju o tři zahrady. V tom se zase projevuje ten chlap ve mně. Nikdy jsem nerozuměla ženám, které chtějí, aby se o ně muž postaral. Pro mě je nejdůležitější ekonomická svoboda.

Jsem dříč, nepotřebuju uklízečky, přesto mám doma pedantský pořádek a každý večer vařím a peču.

Zmínila jste tři zahrady. Jak vypadají?

Jedna je u maminky, u domu na Kozákově, který jsem po tátově smrti přebudovala podle jejích snů. Je ve staroanglickém stylu. Můj přítel má chalupu v Pasekách, u které jsem založila typickou venkovskou zahradu. A k tomu jsem zrenovovala ruinu z přelomu století u Staré Boleslavi, tam je zahrada romantická. Nejsem kovářova kobyla, a když mám vytvářet krásno, musím ho mít i kolem sebe. O všechny svoje zahrady se snažím starat vlastnoručně. Zkrátka nekňourám a makám.

Jak by měla vypadat správná zahrada?

Měla by zprostředkovávat příjemné soukromí a být i zastíněná, aby existovala možnost schovat se před sluncem. A měla by mít své tajemství, nabízet hezké průhledy. Není dobré, když ji přehlédnete celou najednou, je fajn ji postupně objevovat. Nesmí chybět místo na odpočinek a relaxaci, setkávání, pečení buřtů nebo grilování, místo, kde chcete něco pěstovat. Ale taky zátiší, kde se v klidu těšíte něčím, co je vašemu srdci blízké - třeba fontánkou. Nevadí mi ani trpaslík, pokud k němu majitelé mají osobní vztah. Já nechci vyhrát nejkrásnější zahradu roku, ale aby v ní byli majitelé spokojení a dobře se jim tam žilo.

Existují v péči o zahrady nějaké „módní trendy"?

Spíš se s měnícím klimatem mění seznam rostlin, které se vysazují a kterým se daří. Před deseti lety bych si nedovolila zasadit fotinii nebo bobkovišeň. Poslední roky ale skoro nenamrzají a daří se jim. Sleduju informace Královské zahradnické společnosti, která v Londýně každoročně zveřejňuje novinky. Trend je návrat k přirozenosti, dávat na zahrady rostliny, které rostou v okolí, nesnažit se o umělost. Využívat staré materiály z rekonstrukce domů - kameny na zídku, trámy na kompost. I zde se skloňuje termín udržitelnost, aby zahrady byly funkční pro hmyz a zvířata, aby se vrátily louky zadržující a šetřící vodu. Podporuje se ozelenění balkonů a měst, míchání užitkové a okrasné zahrady. Trendem jsou i nedokonalé trávníky a štěrkové zahrady.

Kudy vedla vaše cesta k zahradničení?

Maminka a teta byly učitelky přírodopisu, takže jsem byla k přírodě vedená. Padlo to na úrodnou půdu, měla jsem pokoj plný rostlin, které jsem pořád množila, dělala jsem herbáře a malovala kytky. Snila jsem o tom, že budu lékařka nebo právnička. Na gymplu jsem patřila ke šprtům, přesto jsem se na práva nedostala. Skončila jsem na zmíněné Technické univerzitě. Asi mi nebudete věřit, ale tehdy jsem byla hrozný introvert - holka, která se stydí a připadá si ošklivá. Brácha s tátou mi říkali, že mám nohy hubené jako srnka, akorát ne tak chlupaté. Nechodila jsem na diskotéky, bála se jít do obchodu pro rohlík, styděla se na koupališti svléknout se do plavek…

Kdy nastal zlom?

Když mě mamka přihlásila do soutěže Miss Jablonec. Chtěla tím prolomit moji nespolečenskost. Povedlo se, a já zpětně nechápu, že jsem se tam svlékla, a ještě lidem něco vykládala do mikrofonu. Najednou jsem se proměnila a uspěla. Chválili můj projev a nasměrovali mě rovnou na rádio a televizi, abych to zkusila jako moderátorka. Což mě dřív nenapadlo ani ve snu. A tak jsem studovala, moderovala a pendlovala mezi Jabloncem, Prahou a Hradcem Králové, kde jsem dostala práci v televizi Galaxie. Můj život ovlivnila šťastná náhoda.

Těch náhod bylo víc, že?

Hlavně setkání s Přemkem Podlahou a Štěpánkou Duchkovou. Přemka jsem potkala v televizní maskérně. Líčila jsem mu svůj byt plný květin, on ho přijel natočit do Receptáře a hned mi nabídl spolupráci. Postrčil mě, ať jdu na zemědělskou univerzitu v Praze. A pak jednoho dne potřebovala kolegyně Štěpánka poradit se zahradou - a já jí tu zahradu udělala. Prostě mi to naskočilo. Můj život se tím otočil ještě víc. Bylo mi třicet, založila jsem firmu - a opravdu se našla. Jako Beran nesnáším intriky, pomluvy a každému řeknu, co si myslím. Což nepřináší zrovna oblibu. Díky zahradám ale nejsem na nikom závislá. Hrabání v zemi je navíc úžasné antidepresivum. Vyjdete se podívat, jak kvete růže nebo zrají rajčata, a je po stresu. Nechybí vám ani vitamin D a otužujete se.

Jakou nejlepší radu jste dostala?

Přemek mě naučil především profesionalitě. Vnímat při rozhovoru kameru a čas. A když chcete udělat dobrý rozhovor, musíte si předem zjistit co nejvíc informací, abyste kladla správné otázky. Naučil mě improvizovat, jak psát scénáře a udělat pořad zajímavý.

Stíhala jste při tom všem osobní život, lásky?

Pánbůh mi nedal děti. Je hrozné slyšet věty: ty seš úspěšná nebo ty tomu nerozumíš, protože nemáš děti. To mě až fyzicky bolí, protože jsem děti vždycky chtěla. Mám pocit, že jak mi pánbůh dal, tak mi i vzal. A musím říct, že i moje vztahy byly jedna velká katastrofa. Začínala jsem s mužem, který byl o dvacet let starší a pak najednou zmizel. Potom jsem čekala, až se rozvede ženatý zahradník, dalšího jsem si málem vzala, přitom on mě podváděl s celou televizí. Poté jsem měla manžela, vypadalo to jako pohádka, prodal fabriku, burzoval, jenže během krize v roce 2008 o vše přišel. Snažila jsem se ho zachraňovat a nakonec jsem platila výživné jeho bývalé ženě. Nebudu raději pokračovat…

To je víc než smůla.

Jeden můj kamarád mi koupil knihu, kde je kapitola o syndromu krásných žen, pro něž v tanečních nikdo nechodí. Myslí si proto, že jsou špatné, začnou na sobě pracovat a vyprecizují se k dokonalosti. Mají to v hlavě srovnané a jsou prý nejlepší manželky a matky. Ale normální chlap si na ně nikdy netroufne. I mně nejeden muž řekl: Hele, já se tě bojím. Ta potřeba zdokonalovat se a všechno zvládnout mě pronásleduje pořád. Sednout si znamená něco špatného, že selhávám. Nedovedu si představit, že bych se dokázala zastavit třeba na hodinu jógy. Chtěla bych se naučit nedělat nic, vypít si v klidu kafe a nechat plevel klidně růst. Být ženou, kterou muži hýčkají a které pomáhají. Vrátit se k malování a hraní na klavír.

Dnes ale partnera máte…

Už devět let. A jsme spokojení. Jenže po těch životních peripetiích už nejsem schopná naplno věřit. Pořád jsem jakoby v obranném nastavení, připravená, že se stane něco, co budu muset řešit. Raději neplánuju. Stejně jako v podnikání permanentně nevím, kdy budu mít zakázku, zda vyjdou peníze na výplaty. Skáču tak denně bungee jumping.

Přitom úspěšně klamete tělem.

V jádru jsem vřelý a laskavý člověk, ale život mě naučil nasazovat si masku, takže na první pohled působím jako arogantní, netrpělivá, nepříjemná čůza. Jsem tvrdá na ostatní i na sebe a musím mít vše pod kontrolou. Začnu prát, vzpomenu si na žehlení, do toho čistím koupelnu a vařím. Přeskakuju, ale dokážu dotáhnout věci do konce. Přála bych si nebýt pořád ta neřízená střela. Jenže už na mě vykoukl další domeček, který potřebuje zachránit.

Vlastní relax je tedy v říši snů?

Přesně tak. Na kosmetice nebo masáži jsem nebyla třicet let! Sama nevím, jak je možné, že vypadám, jak vypadám. Dřív jsem běhala, hrála tenis a golf a chodila po horách. To teď moc nestíhám. Denně sice při práci nalítám i patnáct kilometrů, ale jím, co mě napadne, piju colu, kouřím a přecházím choroby, nejezdím skoro na dovolené. Roli určitě hrají dobré geny. A tělo možná v tom fofru nemá čas stárnout. Určitě to souvisí s tím, že mě to, co dělám, naplňuje a baví. Miluju pocit, že dělám svět aspoň o kousek hezčí.