Článek
Ivoš Budil se pravidelně zúčastňuje všech závodů s Nadací Leontinka, jedním takovým je i vysilující štafetový závod Vltava Run ze Šumavy do Prahy, kdy týmy v několika etapách musí zvládnout 360 kilometrů náročného terénu.
Důležité pro něj není doběhnout včas, ale zvládnout těžkou etapu „po tmě”.
Ivoš Budil je jedním z nejstarších běžeckých závodníků Nadace Leontinka, která pomáhá nevidomým sportovcům.
„Samozřejmě vždy zvítězím sám nad sebou, nejdůležitější je pro mě to absolvovat. Pro slepce v terénu je to náročné. Nemůžete si vybrat, kam došlápnete, šlapete na vše, každý kámen vyberete nahodile. Takže musíte nohu neustále zpevňovat a kotník dostává dost zabrat,” vysvětlil sportovec Novinkám.
Sport dětem pomáhá lépe se vyrovnávat s životními vrcholy a pády
V týmu nevidomých, se kterým tvoří přátelskou partu, jej na závodech doprovází také jeho vodicí pes Runa a trasér Petr, dlouholetý kamarád, který mu nahrazuje zrak. Ve vztahu nevidomého a jeho traséra je přitom klíčová důvěra.
Zrak mu na závodech nahrazuje dlouholetý kamarád a trasér Petr, kterému musí plně důvěřovat.
„Musíte si najít někoho, komu důvěřujete. Když chcete sport dělat, tak musíte věřit svému průvodci. Pokud mu nevěříte, tak sport nemůžete dělat,“ doplnil Budil s tím, že neustále zkouší nové sporty a hledá, co ho baví. Během covidového období tak například přišel na chuť bowlingu.
Nevidomý skateboardista předvádí úchvatné kousky
Jeho vášní jsou ale závody na běžkách. Pravidelně se účastní Jizerské 50 a s Nadací Leontinka, která jej ve sportování podporuje, se s běžkami dostal až do Norska. „Jezdit na běžkách je radost daleko větší,” zmínil.
Bojoval se studem
Sám se přitom ke sportu dopracoval poté, co přišel o zrak. Prakticky nevidomým se přitom stal už na prahu dospělosti, kdy ho doběhl úraz z dětství.
„V devíti letech jsem měl úraz, kdy mi spolužák při hře omylem hodil klacek do oka. Dokud jsem viděl na druhé oko normálně, tak mi to vůbec nevadilo. Ale jak začalo druhé oko špatně vidět, tak to začíná vadit. Ve dvaadvaceti jsem už prakticky neviděl nic,“ popsal Ivoš Budil.
I když má již nespočet medailí, důležitější jsou pro nevidomého sportovce spíš zážitky ze závodů.
Naučit se žít ve tmě zvládl, horší pro něj ale bylo potýkat se se studem, který jako slepý pociťoval. „Nesl jsem to špatně, hlavně psychicky. Člověk se naučí chodit a orientovat se. Nejhorší ale je si zvyknout na to, že se stydíte,“ vysvětlil.
„Stydíte se za to, že narážíte do věcí, že lezete jak mátoha, protože jste viděl jiné slepce, není vám příjemné působit stejným dojmem a najednou jste také slepcem. Dodnes si připadám trapně, když se někde pohybuji. Proto mám psa a snažím se fungovat normálně,“ zmínil s tím, že je hlavně důležité, aby se nevidomý naučil důvěřovat ostatním lidem.
Vodicí psy pro nevidomé by mohl nahradit robotický gepard
„Já se pohybuji už skoro 40 let ve slepotě a mám pocit, že mi nikdo nikdy nechtěl záměrně ublížit,” dodal.
Nadace Leontinka pomáhá sportovcům se zrakovým postižením již více než 15 let. V rámci své činnosti se zaměřuje i na preventivní a osvětovou činnost. V České republice podle dostupných statistik žije přibližně 70 tisíc lidí s těžkým zrakovým postižením, z toho téměř 20 tisíc je zcela nevidomých.