Článek
Když jsme se setkaly, zaměstnával ji už šestnáctý ročník festivalu Tóny nad městy.
„Přípravy jsou veliké. Jedná se o série pěti koncertů, které se konají v Mariánských Lázních, Děčíně, Ústí nad Orlicí a v Praze. Vystoupím na listopadovém pražském koncertu v kostelu Šimona a Judy s Komorní filharmonií Pardubice. Nechala jsem si udělat úpravu cyklu sedmi písní Manuela de Fally a pozvala si italského dirigenta Vito Vita Clementa. Na oživení zazpívám árii z Lazebníka sevillského.“
Opera a studium
„Do toho končím magisterské studium na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, kde studuji obor mezinárodní vztahy a diplomacie. Moc mě to baví. Nejdříve jsem si myslela, že skončím u bakalářského studia, ale nadchlo mě to a pokračuji dál v magisterském studiu. A k tomu se učím Mesiáše, protože mám 17. prosince koncert v Kopernikově centru v Chicagu. Takže těch aktivit je opravdu hodně,“ vypočítává Edita Randová.
Jak jde dohromady bohémský svět opery a pragmatismus mezinárodních vztahů? „Studium mě vrací nohama na zem. Navíc mě mezinárodní vztahy vždycky bavily, protože hodně cestuji. Často jsem hostem našich ambasád v zahraničí, poznávám jiné mentality a zvyklosti. I když se to nezdá, tak operní svět je s tím diplomatickým velmi propojený,“ vysvětluje.
Musím se o svůj hlas starat, ale nemám žádné vychytávky jako třeba syrová vajíčka a podobně.
Svou vizáží a jazykovými schopnostmi v zahraničí dokonale mate. Já bych ji tipovala na Italku. „To si myslí všichni. Dokonce jsem jednu dobu byla tváří italské kosmetické značky Global Force. Byla to pro mě velká pocta, protože mám ráda kosmetiku a vůbec věci, které se dějí kolem světa beauty. Italové si mě přivlastňují. Nahrává tomu, že mluvím jako rodilá Italka. Když tam koncertuji, vždycky mi říkají: ,Jé, vy jste Italka, proč bydlíte v Čechách?´ A diví se, že nemám italské jméno. Říkám jim: Já jsem ale Češka, a tedy samozřejmě bydlím v Čechách,“ směje se.
Propagace české hudby
Nabízí se otázka, jestli ji při velkém cestování někdy napadlo, že by žila v jiné zemi než Česku. „Napadlo, ale přece jen jsem konzervativní. Po delší době v cizině se mi začne stýskat. Víc mě láká vrátit se domů než zakotvit jinde,“ vysvětluje Edita Randová.
Trochu jižanského temperamentu by ale asi ráda přivezla českým fanouškům vážné hudby.
„V jižních státech, ale třeba i v Mexiku, jsou atmosféra při koncertech a zájem publika o hudbu neuvěřitelné,“ říká. „Zpívala jsem například v obrovském kostele Cuernavace a koukala jako blázen. Koncert byl navštívený nevídaným způsobem a oni to pojímají po svém. Matka sedí s miminem a při koncertě kojí, děti tam běhají... Ale koncert je zajímá a velmi ho prožívají. V České republice je publikum pořád trochu chladnější. Asi se bojíme dávat najevo nejen emoce, ale možná někdy nevíme, kdy správně tleskat. Nicméně oceňuji, že se naši lidé zajímají o vážnou hudbu. Vždyť je jedno, jestli zatleskají, kde nemají.“
Při zahraničních vystoupeních se Edita Randová snaží propagovat české autory. „Se znalostí české kultury je to totiž v zahraničí špatné. Netuší, kde leží Česká republika. Znají tak ještě Antonína Dvořáka, ale to mi dokonce Američané řekli, že je jejich! A pak je ještě úsměvné, když se mě ptají, v jakém jazyce zpívám,“ vypráví.
Rituály před vystoupením operní pěvkyně žádné nemá. Omezovaly by ji. „Musím se o svůj hlas starat, ale nemám žádné vychytávky jako třeba syrová vajíčka a podobně. Dobře mi dělají třeba naše české minerálky. Ale přece jenom se snažím nemít rituály, protože pak se může něco stát, vy jim nedostojíte a rozhodí vás to. Takže abych pila třeba v půl dvanácté minerálku a podobně, to nedělám,“ vysvětluje.