Článek
„Je takovej snaživej,“ říká Ondrova maminka s tím, že doma se synovi hodně věnují, hlavně si společně čtou. Což podle odborníků není pro dnešní dobu typický obrázek. Naopak. Ze stále chudší slovní zásoby je znát, že v řadě domácností je nejmilejším společníkem počítač.
„Nic proti technickému pokroku, ale vyjadřovací schopnosti dětí jsou kvůli tomu špatné. Náprava řeči se dá zvládnout, ale když dítě nezná výraz pro kliku u dveří, to už je průšvih,“ popisuje stále častější situaci ze své praxe Jelena Čapková z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 9.
Nečtou a víc se prosazují
Podle psycholožky s pětatřicetiletou zkušeností už dneska děti příliš neoslovuje dokonce několika generacemi prověřený Večerníček. „Dřív mi na začátku vyšetření dítě vyprávělo, jakou vidělo pohádku, ale teď se nemáme pomalu o čem bavit.“ O tom, že by dnešní děti hltaly knížky, si nedělá iluze ani ředitel sedlčanské Základní školy Propojení Jaroslav Nádvorník. „Ve spoustě rodin je otázka, zda se vůbec nějaká kniha objeví jako dárek pod stromeček.“
Pro budoucí prvňáky mají u zápisu v Sedlčanech připravené i otázky spojené s notoricky známými postavičkami. Letos to byli třeba pejsek s kočičkou. A aby bylo znát, jak předškoláci reagují na ostatní děti, převlékli se do kostýmů zvířátek z pohádky žáci prvního stupně, kteří asistovali pedagogům. „Jak je vidět, znáš pohádky,“ vysloužila si pochvalu od paní učitelky culíkatá Bára z Třebenic, když odpověděla, koho vidí na obrázku na tabuli, co všechno dali do dortu a co se pak s jejich výtvorem stalo. Zápis byl pro rodinu velkou událostí. Maminka si dceru fotila a tatínek ji točil kamerou. Zpočátku ale měla Bára trému a zřejmě kvůli ní nedokázala poznat rozdíl mezi třemi sněhuláky, z nichž jeden měl havrana, druhý koště a poslední fajfku. Bez problému je ovšem srovnala podle velikosti a nadstandardně vyzdobila svůj obrázek - autoportrét, ke kterému doplnila obláček a sluníčko. A také výkres podepsala, stejně jako řada dalších dětí u zápisu v Sedlčanech.
Právě kresba postavy bývá jedním z ukazatelů školní zralosti. Ale například v pražské Vodičkově ulici malování po dětech nechtěli. Aby si ověřili, zda správně drží tužku, nechali je podle předlohy nakreslit kruh a šišku, vlastně ovál, jak správně opravil paní učitelku malý Ondra, který rozhodně nepatří mezi nejisté zakřiknuté děti. Koneckonců takových je, jak se shodují odborníci, v současné době čím dál méně.
„Některé jsou tak suverénní a razantní, že v jejich výchově postrádám mantinely. Když jsem posuzovala chlapečka, u kterého rodiče kvůli červencovému datu narození zvažovali odklad školní docházky, natolik se prosazoval, že jsem si ho sama musela postavit do latě, jinak by totálně ovládl pole. Říkala jsem si, že to bude pro něho oříšek zvládnout kázeň v první třídě. Na matku jsem naléhala, aby si u něho jako rodiče prohloubili autoritu, ale do školy jsem ho nakonec pustila,“ zmiňuje svůj nedávný případ psycholožka Čapková.
Kluci až od sedmi let?
„Počítat umí a písmenka zná taky, ale myslím si, že mu prospěje, když se školou ještě rok počkáme,“ říká mi maminka Jakuba Polanského z Prahy, který má narozeniny v srpnu, a hlavně pro svou neposednost není údajně na školu zralý. Ačkoli počet odkladů rok od roků klesá, stále dvacet procent šestiletých si na svůj nástup do první třídy počká. Více než dvě třetiny jsou chlapci, a proto někteří pedagogové žertem podotýkají, že kluky by do vzdělávacího procesu posílali povinně až od sedmi let.
„Honza měl prvního září sedm, je chytrý, písmenka zná od dvou let, ale nebyl vyspělý v motorice, třeba problém zavázat si tkaničku,“ vysvětluje další maminka s typickým dovětkem: „Je to kluk, určitě mu odklad pomohl.“ Pro dívky je příznačné, že už v předškolním věku jsou snaživější a v některých věcech dál než jejich vrstevníci opačného pohlaví. Nejsou tolik roztěkané, lépe se soustředí, samostatněji plní úkoly a vlastně snáze zvládají i praktické věci jako třeba nošení tácu v jídelně. Zrovna vlastnosti bezprostředně nesouvisející s intelektem se berou v potaz při zvažování odkladu, který by měli doporučit pediatr a psycholog. Zástupkyně ředitelky ZŠ Vodičkova Ivana Kolářová připomíná, že někdy řeší případy, kdy rodiče odmítnou návrh specialistů na odklad akceptovat: „S tím chlapcem se to táhlo celých devět let, co k nám chodil. Od začátku byl s učením pozadu a všechny problémy házel za hlavu. Když byl ve čtvrté třídě, rodiče uznali, že pokud by nastoupil později, měl by na víc.“
Roztěkaní a špatně mluví
„Rodiče nechtějí v představě náročnosti základní školy způsobovat dětem hned na začátku nějaký stres. Když žádají pro potomka odklad, opravdu to je zapotřebí,“ tvrdí ředitel Nádvorník s tím, že za menší schopnost soustředit se může u dnešních dětí do značné míry klipovitá podoba televizních programů a zvláště u předškoláků dost oblíbené reklamy. „Sekvence rychle následují po sobě, aby se toho hodně stihlo a člověka to neunavovalo, a takovou akčnost děti předpokládají u všech činností kolem sebe. Pokud nedostávají rychlé podněty, tak jsou neposedné.“
Někdy ale za pozdější nastartování školní docházky nemůže takzvaná školní nezralost, ale jazyková bariéra. „Protože doma mluvíme slovensky, plete se jí to dohromady s češtinou, kterou zase slyší ve školce. Ještě k tomu má problém s vyslovováním měkkých souhlásek,“ vysvětluje maminka Petronely Mučkové, proč přišla s dcerou po roce k zápisu znovu.
Žádost o odklad pro svého syna Nikitu, kterému bude v červenci šest, letos předložil ruský lékař, teprve rok a půl žijící v Česku. Na chlapci bylo navíc znát, že se ještě ne zcela bez problémů adaptuje na nové prostředí, od učitelek se při zápisu odvracel a stále se rozhlížel, zda je táta nablízku. „Má takový drsný výraz,“ prohodila v dobrém na jeho adresu jedna z pedagožek, která nakonec Nikitu přiměla k několika tichým odpovědím při poznávání zvířátek a číslic.
Téměř každé druhé dítě, které v posledních letech přijde k zápisu, má vadu řeči. Ačkoli to není samo o sobě důvod, proč do první třídy nenastoupit, učitelky rodiče upozorňují, že - pokud už to předtím neudělali - mají s potomkem navštívit logopeda. Za půl roku, který zbývá do začátku školního roku, se dá pro nápravu výslovnosti udělat kus práce.
„Když u zápisu zdůrazníme, jak je to důležité, tak to berou vážně,“ podotýká Ivana Kolářová z pražské ZŠ Vodičkova.
Jenže ne všichni si doporučení pedagogů vezmou k srdci. „Máme rodiče, kteří slibují, že budou chodit k logopedovi, ale skutek utekl a dítě po odkladu za rok přijde a jeho stav se nezměnil,“ říká na téma řečových vad Jaroslav Nádvorník.
Učitelé si myslí, že děti hůř mluví mimo jiné z toho důvodu, že si s nimi rodiče méně povídají a čtou a také je méně důsledně opravují. Správně mluvit přitom potřebují od samotného začátku školy, aby nekomolily písmena a aby se jim třeba spolužáci při hlasitém čtení nesmáli.
Učitelce se netyká!
S volnější výchovou, která se k nám v 90. letech začala šířit ze Západu, může souviset další jev, který učitelé u zápisů vypozorovali. U jinak bystrých dětí trochu vázne sociální připravenost, to znamená, že třeba nejsou schopny odložit splnění svého přání a chtějí být za každou cenu středem pozornosti. „Jednou se nám stalo, že holčička tykala paní učitelce a maminka se nad tím ani nepozastavila. Přitom nerozlišování autorit je jedním ze znaků nezralosti,“ vysvětluje zástupkyně Kolářová.
Právě kvůli společenské neobratnosti a také nepraktičnosti si musí na svůj školní start počkat řada nadaných dětí, které by rozumově zvládly učivo první třídy levou zadní už třeba o rok dřív než jejich vrstevníci. Ale protože jsou příliš rozjívení, potřebují, aby při plnění úkolu nad nimi někdo stál jako dozor, stydí se nebo se prostě zatím necítí dobře v kolektivu, psychologové jejich rodičům spíš radí, aby nic neuspěchali. Pětiletých prvňáků - zpravidla dětí, kterým bude šest hned v září - je v naší republice pouhé jedno procento. Ředitel sedlčanské školy Propojení Jaroslav Nádvorník si vybavuje jenom dva případy, kdy k zápisu dorazili takhle malí předškoláci.
Psycholožka Jelena Čapková, která od 70. let minulého století poslala do první třídy asi šest pětiletých, upozorňuje, že jen výjimečně dítě v tomhle věku dokáže udržet pozornost téměř v kuse čtyři hodiny, jako je to nutné v první třídě.
„Před časem k nám nastoupila holčička, na které by nikdo nepoznal, že ještě nemá šest. Byla nebojácná, měla krásnou výslovnost a silný hlas, rychle se učila a ve třídě byla po ruce paní učitelce. Tohle byl ale jediný případ, který jsem zažila. Pokud se rodiče domnívají, že mají nadané dítě, a nemají to ověřené odborníky, měli by si uvědomit, jaký může být první třída pro jejich potomka zápřah. Mohlo by se stát, že když dítě nesplní očekávání rodičů, ztratí chuť do učení,“ varuje Ivana Kolářová.
