Článek
Když bylo Anně Henlínové jedenáct let, účastnila se volejbalového soustředění. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo stát něco vážného. „Začalo to obyčejným mravenčením v noze a ruce. Vždy se to na chvilku objevilo a zase zmizelo,“ popsala prvotní pocity spojené s cévní mozkovou příhodou.
Druhý den se situace zhoršila. „Těžkla mi noha i ruka, a když jsem se postavila, upadla jsem,“ řekla. Ztrácela cit a postupně přestávala končetinami hýbat. Když ji převezli do nemocnice, lékaři zjistili, že je pravostranně ochrnutá.
V nemocnici začala okamžitá rehabilitace, následovaly lázně a dlouhá ambulantní léčba. „Naučila jsem se znovu chodit a přeučila se z praváka na leváka. Rehabilitace trvají dodnes,“ řekla Anna v rozhovoru pro Novinky.
Dnes je Anna samostatná, pracuje v sociálních službách a pomáhá ostatním. O sen stát se lékařkou chirurgie kvůli cévní mozkové příhodě však přišla.
Díky péči a cvičení se postupně dokázala postavit na nohy. „Jsem schopná pracovat, bydlet sama a většinu věcí zvládnu. Někdy ale potřebuju pomoc druhých,“ dodala.
Pacientům, kteří jsou teď ve stejné situaci, by vzkázala jediné: „Léčba není jen o zlepšování. Jsou období, kdy se stav zhorší, ale i ty lepší dny přijdou. Hlavní je nevzdávat se.“
„Mám dvojité vidění a koktám“
Podobný příběh má za sebou i dnes sedmačtyřicetiletý Jan Matonoha, který mrtvici prožil v roce 2013, když byl na akademickém stipendiu ve Velké Británii. Během jedné přednášky se mu udělalo nevolno. „Nemohl jsem na jedné noze stát a nevěděl jsem, co se děje,“ vzpomněl na tehdejší okamžiky.
Po přednášce se rozhodl odjet na ubytování. „Lehl jsem si do postele a zůstal tam asi čtyři nebo pět hodin,“ popsal. Teprve když jeho partnerka kontaktovala příbuznou lékařku, začalo se řešit, že by mohlo jít o mrtvici.
„Díky jejich reakci jsme jeli do nemocnice, kde mi poskytli perfektní péči. Kdybych byl jinde nebo neměl pojištění, mohlo to dopadnout špatně,“ řekl Jan.
Jan má dvanáctým rokem po mrtvici následky.
Podle lékařů měl i přes zpoždění štěstí. Ošetřen byl až po zhruba šesti hodinách od příznaků, přesto dopadl podle primáře Aleše Tomka z Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Motol velmi dobře.
Z následků se zotavoval postupně. „Měl jsem výpadky paměti, šilhal jsem, dodnes mám dvojité vidění a koktám. I tak znovu pracuji v Akademii věd. Jen jsem musel změnit tempo a svoje představy o tom, co zvládnu,“ vysvětlil.