Ticho léčí a zároveň prospívá i vztahům. Jednou za čas by si ho měl dopřát každý

S tužkou a zápisníkem netrpělivě čekáme, až naše dítě řekne první slovo. Ze zvuků se snažíme poskládat vytoužená spojení „máma a táta“. Zajásáme, i když nakonec zvítězí „ham“ jako připomínka, že jídlo je na prvním místě. My jsme ale nenasytní a chceme víc. Slova totiž považujeme za synonymum pokroku. A tak ratolesti fandíme, hlavně ať povídání přibývá.

A poté přijde změna. „Prosím tě, už mlč,“ řekneme najednou. Opačný vzkaz míří nejen k dítěti, ale i k partnerovi, kamarádce nebo rodičům. Nechceme už nic slyšet, mnohdy ani říkat. Protože i když je svět plný vět a hluku a my je považujeme za přirozené a v mnohých případech přínosné, občas jsou chvíle, kdy nejvíc zatoužíme po tichu.

Průměrná úroveň hluku ve městech za poslední roky vzrůstá nebývalým tempem. Rámus není jen nepříjemný, ale je prokazatelně spojen s kardiovaskulárními onemocněními, úzkostí, depresí i ztrátou sluchu. A i když se obklopíme zvuky podle svého gusta, nemusí to stačit k absolutnímu zklidnění. Důkazem je nečekaný výsledek studie o hudbě, do které se v roce 2006 pustili na Univerzitě v italské Pavii.

Vědci si dali za úkol zjistit, který druh hudby pozitivně ovlivňuje naši psychiku. V rámci poslechu jednotlivých ukázek se zaměřili na hodnoty krevního tlaku, srdce a dechu. Dobrovolníkům pustili do sluchátek skladby ve stylu techna, rapu, klasiky a reggae, mezi něž zařadili dvouminutové ticho jako kontrolní opatření.

Ukázalo se, že právě těchto sto dvacet vteřin klidu vedlo k nejnižším hodnotám úrovně stresu. V největším zenu se organismus účastníků ocitl před samotným spuštěním testu, kdy lidé poslouchali pět minut ticha.

Ticho léčí. Působí pozitivně po stránce mentální i fyzické. Pomáhá k tomu i fakt, že se díky němu konečně zastaví náš běh životem na autopilota. Více si uvědomíme projevy těla, emoce a jsme schopni si pak i lépe odpočinout. Dochází ke snížení hladiny stresového hormonu kortizol. A protože mozek toho moc nerozptyluje, dochází i k obnově buněk, což přispívá ke zlepšení kognitivních funkcí. K nezaplacení je pak ticho během nočních hodin, kdy se resetuje nervový systém.

Existují akce, v nichž ticho dostává hlavní slovo, ať už jde o speciální meditace, terapie tmou a ke ztišení vedou i pobyty v klášterech. Takto trávit volný čas bavilo přes deset let i Ivetu Mäsiarovou, která se kromě marketingu věnuje trénování, výživě a dělá také horskou průvodkyni. Protože miluje přírodu a sport, chyběla jí varianta pobytů v tichu, která by byla víc pohybová a venkovní. A tak ji sama vytvořila. Během roku pořádá jednodenní procházky i prodloužené víkendy na českých a slovenských horách, a to vždy maximálně pro deset lidí.

„Během delší akce si první den řekneme vše k organizaci a pak mluvíme až na konci u dobrovolného sdílení,“ popisuje. Ať už jde o přepracované podnikatele nebo vyčerpané maminky, ze začátku jsou z představy času beze slov v obklopení cizích lidí všichni nervózní. To však brzy odpadne a účastníci si na ticho zvyknou.

„Lidé často sdílejí, že měli během pobytu velmi živé sny a přes den se u nich pocity skvělé nálady střídaly s propady. Hodně jim pomáhalo, že jsme byli často venku, a tak případné trable vychodili,“ směje se Iveta, která se nepovažuje za expertku na ticho, ale bere jej jako přirozenou součást života a tuto zkušenost chce zprostředkovat dalším.

A tak extroverti, kteří by nevěřili, že podobnou akci zvládnou, jsou na sebe na konci pyšní. Introverti si pak pochvalují, že se nemuseli seznamovat prostřednictvím nucených rozhovorů.

„Když se pak vrátí do běžného života, mnozí ticho zakomponují do denní rutiny. Najednou pro ně přestane být zvláštní být bez zvuků a chvilku nic nedělat. Někteří se konečně přestanou ticha bát a jedna paní se mi svěřila, že se po absolvování pobytu domluvila s rodinou, že dvě hodiny týdně na ni nikdo nebude mluvit,“ vyjmenovává proměny po absolutním ztišení Iveta Mäsiarová.

Ke komunikaci jsme si přirozeně zvykli používat slova. Denně jich „oprášíme“ v průměru třináct tisíc. Zdá se to hodně, ale ještě před dvaceti lety to bylo podle výsledků studie, kterou uskutečnili na univerzitě v Arizoně, víc než šestnáct tisíc.

Důvodem tohoto snížení však není tendence k většímu tichu. Rozhovorům tváří v tvář konkuruje závislost na digitální komunikaci. Skrz aplikace v mobilních telefonech se stále bavíme a jsme také pořád ve střehu. Když pak přijde v komunikaci prostor na ticho, dlouhé a nerušené, jsme najednou vyděšení.

„Jakmile během terapie na sdílení klientů hned nereaguji a delší dobu jim jen naslouchám, většina znervózní. Ticho totiž spouští nejistotu. Nejsme zvyklí být pouze slyšeni, mluvit bez okamžité odezvy, hodnocení či rady,“ upozorňuje Petra Taye, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy.

Tím, že v nás ticho vyvolává pocit ohrožení, máme tendence ho vyplnit. Podle odbornice se nejčastěji začneme omlouvat, vysvětlovat nebo se obhajovat. Zároveň během terapií dochází k tomu, že lidé často poprvé uslyší sami sebe a mají šanci dostat se snadněji k hlubším vrstvám prožívání. „Po prvotním diskomfortu tak bývá ticho velmi úlevné,“ dodává Petra Taye.

Během hádek, které nekončí a strany se ne a ne shodnout, se nám často vybaví rada o potřebném tichu. Jenže čím je dialog živější a argumentů přibývá, tím víc se zdá tohle doporučení nemožné.

„Teď přece nebudu mlčet. Vždyť by to znamenalo prohru,“ křičí všechny rozbouřené emoce v nás. Přitom právě když pocity začnou vítězit nad schopností porozumět jeden druhému, má smysl se o ticho pokusit.

„V tu chvíli neutíkáte před rozhovorem nebo důležitým tématem, ale vědomě si dopřejete prostor, kdy si každý může v klidu srovnat myšlenky,“ říká Petra Taye s tím, že je důležité si domluvit návrat k problému po určité době. Náhlé utišení dopřeje tělu příležitost k regulaci nervového systému a dojde až k úplnému zklidnění. Teprve pak může dojít na skutečný dialog, kdy jeden druhého slyšíme a místo boje hledáme řešení.

Napočítali jste snad už do sta, prošli prostorem sem a tam, ale vnitřní ticho je po konfliktu v nedohlednu? Rozbouřené emoce jsou zkrátka silnější a racionální rada je na ně krátká. Petra Taye má tip na účinnější techniku: „Lepší je pracovat přímo s tělem – zpomalte dech, opřete chodidla o zem a uvolněte ramena. Pomůže vám i krátká promluva k sobě: ‚Teď nejde o vítězství, ale o vztah.‘ Právě díky ní se mozek postupně přesune z obranného režimu do spolupráce.“

K vyřešení konfliktu však těžko dojde, když ticho použije jedna ze stran jako cílenou „zbraň“. Konkrétně jde o formu pasivní agrese, na níž nic blahodárného není. Zatímco jeden člověk prosí o vysvětlení, mnohdy doslova o jakoukoli odpověď, druhý mlčí, komunikaci se vyhýbá. Vytváří tlak často doprovázený významnými pohledy. Je si plně vědom toho, že kdyby začal mluvit, druhé straně se uleví, protože bude vědět, na čem je.

Petra Taye v tomto případě radí striktně rozlišovat. Protože zatímco léčivé ticho má kvalitu otevřenosti a druhý je po něm ochoten mluvit a hledat řešení, manipulativní ticho nese kvalitu trestu. Je chladné, dlouhodobé, bez vysvětlení a jeho hlavním cílem je vyvolat pocit viny a bezmoci.

„Pokud ticho vyvolává v druhém strach nebo pocit ponížení, už nejde o regulaci emocí, ale o mocenský nástroj.“ A takový přístup je třeba nahlas pojmenovat: „Když se mnou nemluvíš, cítím se odstrčeně a bezmocně. Potřebuji vědět, kdy a jestli se k tomu vrátíme.“

To cíleně naruší nerovnováhu mezi partnery. A pokud druhá strana ani poté není ochotna komunikaci obnovit a narovnat, jde o hodně narušený vztah, který je třeba řešit otevřeně. Protože tak, jako jsme dostali do vínku možnost zcela se ponořit do ticha a najít v něm léčivou sílu, stejně tak máme kdykoli možnost vrátit se ke slovům.