Proč je smích nakažlivý? Mozek ho vnímá jako společenský signál

Podle webu Popular Science existují dva základní typy smíchu: mimovolní, spontánní smích a společenský neboli zdvořilý smích. Ten známe například ze situací, kdy se zasmějeme kamarádovu vtipu spíše proto, že ho máme rádi a chceme podpořit příjemnou atmosféru, než proto, že by byl skutečně velmi vtipný.

Každý z těchto typů smíchu přitom řídí jiné oblasti mozku. Společenský smích vychází z center spojených s vědomou kontrolou pohybu. Když se tedy do smíchu záměrně nutíme, aktivujeme právě tyto části mozku.

Naopak spontánní smích vzniká v oblastech souvisejících s emocemi, například v amygdale, které nepodléhají vědomé kontrole. Právě proto nás někdy přepadne smích dříve, než si stihneme uvědomit, že se do dané situace vlastně příliš nehodí.

Takový mimovolní smích bychom si však neměli plést se vzácnou neurologickou poruchou zvanou pseudobulbární afekt. Lidé s tímto onemocněním mohou bez varování propuknout ve smích nebo pláč, aniž by to odpovídalo jejich skutečným emocím.

„Běžný smích, i když je někdy těžké ho potlačit, je stále normální emocionální a sociální reakcí. Obvykle souvisí s pobavením, daným kontextem a vzájemnou interakcí,“ vysvětluje profesorka kognice, emocí a chování na Institutu psychologie Univerzity v Göttingenu Anne Schachtová.

„Pseudobulbární afekt je naproti tomu neurologické onemocnění, při němž lidé zažívají náhlé, mimovolní záchvaty smíchu nebo pláče, které mohou být přehnané nebo nemusí odpovídat tomu, jak se skutečně cítí,“ dodává.

Vědci zjistili, že smích je silně spojený se společenskými situacemi. Je asi třicetkrát pravděpodobnější, že se zasmějeme, když jsme s někým jiným, než když jsme sami.

Nedávná studie navíc naznačuje, že společenská nakažlivost smíchu je jedním z důvodů, proč je tak těžké ho ovládnout. Výzkumníci z německé Univerzity v Göttingenu zkoumali, jak lze smích kontrolovat.

Dobrovolníci poslouchali vtipy, zatímco vědci měřili drobné pohyby obličejových svalů – tak nepatrné, že je za normálních okolností nelze vidět. Dobrovolníci zkoušeli různé triky, jak se přestat smát, například rozptylovat svou pozornost, zachovat vážnou tvář nebo si říkat, že vtip vlastně není tak vtipný.

Některé triky trochu fungovaly, ale mělo to jeden háček. Když dobrovolníci slyšeli smát se někoho jiného, bylo pro ně mnohem těžší zachovat vážnou tvář. Zvuk smíchu působil jako signál pro mozek: „Hele, tohle je vtipné! Přidej se!“

„Náš výzkum naznačuje, že smích může být obtížné kontrolovat, protože nejde jen o vědomou reakci na něco vtipného,“ říká spoluautorka studie Schachtová. „Je to také rychlá, částečně automatická společenská reakce, kterou výrazně ovlivňují ostatní lidé.“

Dalším důvodem, proč je těžké smích zastavit, je to, že mozek nás za něj ve skutečnosti odměňuje. Výzkumy ukazují, že když se lidé smějí společně, mozek uvolňuje přirozené látky navozující příjemné pocity, které se označují jako endogenní opioidy.

Tyto látky – mezi něž patří mimo jiné endorfiny – mají řadu příznivých účinků. Zmírňují bolest, vyvolávají intenzivní pocit pohody, pomáhají zvládat stres, chrání srdce a také regulují chuť k jídlu.

Protože je smích příjemný, mozku se prostě nechce ho jen tak vypnout.