K doktorovi radši pětkrát zbytečně než pozdě, říká žena, která prodělala rakovinu prsu

Při koupání jsem si nahmatala bulku v levém prsu a vyděsila se. Bylo mi devětadvacet a vzpomněla si na obě babičky, které zemřely na vážnou diagnózu. Šla jsem proto na vyšetření.

V Ústí nad Labem jsem se dostala k primáři Petrovi Vášovi, jenž mě uklidnil, že jde o zvětšenou uzlinu vlivem hormonálního výkyvu před menstruací. Poradil mi však, ať vzhledem k vnitřnímu klidu chodím jednou ročně na prevenci. Poprvé i podruhé bylo vše v pořádku.

Při třetí návštěvě se ukázal nádor. Byl zapouzdřený, takže kdybych nepřišla na prevenci, nahmatala bych jej až ve chvíli, kdy by bylo pozdě. Nevěděla jsem, co vše mě čeká, ale měla jsem důvěru v odborníky v Praze, kam mě z Ústí poslali.

Velkou oporou mi byl dnes už bývalý manžel. Absolvoval se mnou návštěvy doktorů a společně jsme vše vysvětlovali dětem. Vojtovi bylo tehdy devět a Elišce dvanáct. Úměrně jejich věku jsme jim říkali, že mě čeká první, pak druhá operace. Nádor byl agresivní, proto mě po chemoterapii děti viděly i bez vlasů. Dnes jsou dospělé a vnímám, že je tato zkušenost posílila.

Odmalička jsem zvyklá se hýbat. Vyzkoušela jsem snad všechny sporty kromě běhu. Neviděla jsem v něm žádný smysl. Jenže po léčbě mi přibyla kila a při všem se mi motala hlava. Jediné, co mi tělo dovolilo, byla chůze. Po půlroce jsem přešla do indiánského běhu, až jsem se rozběhla.

Najednou jsem měla pocit, že mi patří celý svět. Když jsem objevila charitativní běh Night Run na podporu boje proti rakovině prsu, přihlásila jsem se. Čas doběhu byl sice děsný, já opatrná, ale v cíli jsem věděla, že se toho pocitu už nikdy nevzdám.

Během druhého závodu Night Run jsem si všimla holek z neziskového projektu Bellis. Zjistila jsem, že pomáhají ženám, které procházejí nebo prošly léčbou spojenou s nádorovým onemocněním prsu. Připojila jsem se k nim, zapojila se do edukace a byla i na poradenské telefonní lince. Hlavně jsem ale našla skupinu žen, které prožily totéž co já. Prošly jsme si něčím těžkým a přežily. Bohužel hodně našich kamarádek ne. Všechny tyto situace nás spojily a rozumíme si i beze slov.

Život je chůze po tenkém ledě. Teď už to vím. Já dostala možnost nového startu a každému radím, ať jde k doktorovi raději pětkrát zbytečně než jednou pozdě. Dřív jsem se stejně jako mnohé ženy, které onemocněly jako já, starala o všechny kolem a sebe odsouvala až na poslední místo. Jenže nejdřív se musíme naučit mít rády samy sebe a až pak tu můžeme být pro druhé.