Článek
Poručík Onoda se na konci války ocitl na ostrově Lubang nedaleko Luzonu. Mladý voják měl rozkaz nevzdávat se blížícím americkým vojákům, a ten dodržel i po skončení války, jelikož nevěřil, že válka skončila.
„Jakožto zpravodajskému důstojníkovi mi bylo přikázáno vést guerillovou válku. Kdybych rozkaz nesplnil, bylo by mi hanba – jsem velice soutěživý,“ vysvětlil stanici ABC v roce 2010.
Hiró Onoda na snímku z roku 1996
Zabili 30 lidí
Onoda s úspěchem ignoroval opakované výzvy, aby se vzdal. Společně se třemi spolubojovníky se skrýval v džungli, odkud občas útočil na místní obyvatele a sledoval vojenská zařízení. Jeden jeho kolega se v roce 1950 rozhodl džungli opustit, další dva později zemřeli, jeden z nich při výpadu skupiny v roce 1972.
Hiró Onoda (uprostřed) se vzdal až v roce 1974.
Japonec nevěřil, že je konec bojů, i když nacházel informační letáky shozené ze vzduchu. „Byly v nich chyby, takže jsem si myslel, že je to trik,“ uvedl s odstupem let.
Onoda odevzdává svůj meč do rukou filipínského prezidenta Ferdinanda Markose.
Vzdal se, až když se ho v březnu 1974 vydal přesvědčit jeho bývalý velitel a osobně zrušil předchozí příkazy. Onoda, který měl stále na sobě už potrhanou uniformu z války, následně filipínským úřadům oficiálně předal svůj samurajský meč. Při návratu do vlasti byl vítán jako hrdina.
Onoda svůj příběh popsal v knize Moje třicetiletá válka, která vyšla i v Československu.
Filipínská vláda ho omilostnila, ačkoli spousta místních mu nikdy neodpustila tři desítky vražd, jichž se během svého poválečného pobytu v džungli dopustil.
Onodův případ nebyl ojedinělý. Podobně jako on zůstal po válce na ostrově Morotai v Indonésii vojín Teruo Nakamura. Objevili ho tam až v prosinci 1974 a repatriovali na Tchaj-wan, kde o pět let později zemřel.