Článek
Američtí historikové Marion a Peter Sluglettovi ve své knize Irák od roku 1958 upozorňují, že na západě je jednak zveličována "propast" mezi iráckými šíity a sunnity, a jednak že šíitům je mylně přisuzován záměr vytvořit islámský stát. "Mnohem hlubší propast dělí mocné a rozčarovanou a práv zbavenou většinu populace, do níž patří šíité i sunnité," píší Sluglettovi.
"Většina iráckých šíitů se pokládá především za irácké Araby, o čemž svědčí jejich chování za irácko-íránské války," dodávají v narážce na skutečnost, že vztahy mezi Araby a íránskými Peršany nebyly nikdy ideální.
Rozporuplné vazby
Mezi šíity tvořícími 90 procent íránské populace a třípětinovou šíitskou většinou v Iráku existuje řada těsných vazeb. Obě komunity kupř. propojil pohyb duchovenstva mezi těmito státy. I vůdce íránské revoluce ájatolláh Chomejní strávil většinu svého vyhnanství v iráckém Nadžafu, odkud v 60. a 70. letech brojil proti teheránské vládě a kam za ním směřovaly tisíce íránských stoupenců.
Dnešní nejrespektovanější činitel iráckých šíitů (ještě před měsícem jej Saddámův režim držel v domácím vězení) ájatolláh Alí Husajní Sístání se narodil v perském Mašhadu - íránské kořeny měla v posledním století většina elity iráckého kléru. Íránci zase trousí uštěpačné poznámky na adresu šéfa íránské justice ájatolláha Mahmúda Hášemího Šahrúdího - je totiž původem Iráčan. Za tímto prolínáním a zdáním jednoty ale existují velké bariéry.
V očích světové veřejnosti se stal - zejména vlivem íránské revoluce z konce 70. let - centrem šíitského islámu Írán a tamní posvátné město Komm. Vždy tomu tak ale nebylo a ještě na počátku Chomejního éry sídlila většina nejvlivnějších kleriků v Iráku - a ti na houževnatého a politickými ambicemi nabitého Chomejního hleděli s velkou nelibostí. Klíčový ideologicko-politický rozpor ale existuje dodnes.
Chomejní totiž zavedl do praxe systém velájate fakíh, vláda duchovního - v zásadě jde o koncept, podle nějž vysoký šíitský klérus zvolí ze svého středu vůdce, který až do příchodu skrytého imáma řídí veškeré pozemské dění ve společnosti. (Poté, co zemřel Chomejní, převzal po něm v roce 1989 tuto funkci dnešní íránský vůdce ájatolláh Alí Chámeneí.) Tuto ideu ovšem kritizuje nebo přímo odmítá nejen mnoho vysokých duchovních v samotném Íránu (vesměs za to byli podrobeni různým formám perzekuce), ale zejména v Iráku. Právě tam se většina kléru kloní k modelu oddělení náboženské sféry od správy země a proto hledí k íránskému modelu se značnou nedůvěrou.
Sadr měl svůj přístup
Bezkonkurenčním ideologem islamistického hnutí v Iráku byl ájatolláh Muhammad Bakir Sadr, popravený spolu se svou sestrou v dubnu 1980. "Sadr navrhoval islámskou vládu, která by dovolovala lidem daleko větší míru ovlivňování dění, než je tomu u Chomejního systému velájate fakíh ," napsal v knize The Islamic Movement of Iraqi Shi`as Joyce N. Wiley.
Varování Teheránu
Tento přístup v Iráku převažuje dodnes. Například vlivná podzemní organizace Da´awa velájate fakíh odmítala - teprve když v 80. letech zakotvila v Teheránu, umožnila svým členům, aby jej podle vlastního uvážení podporovali, či nikoliv. Jedinou strukturou, která íránský model zcela přijala, je Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku (SCIRI), vytvořená s vydatnou pomocí íránského režimu. "Její vedení přijalo velájate fakíh jako podmínku, aby Chomejní souhlasil s jejím vznikem a existencí," píše Wiley.
Naprostou kontrolu duchovenstva nad správou země bylo v Íránu možné prosadit mj. kvůli zmíněné jasné převaze šíitské populace (od íránských sunnitů také po léta přicházejí obvinění o náboženské perzekuci). Sadr naopak musel vycházet z relativně malé početní převahy šíitů v Iráku a především z nutnosti spolupracovat se sunnitským klérem, pro který je teorie velájate fakíh zcela cizí. "Ti iráčtí islamisté, kteří přijali myšlenku velájate fakíh, tak učinili až po smrti ájatolláha Sadra a po svém odchodu do exilu v Íránu," upozorňuje Wiley.
Američané varují, že Chomejního verze politického islámu nyní míří do Iráku a bedlivě sledují nejen irácké kleriky vracející se z íránského exilu, ale i ideové a zpravodajské pracovníky Brigád al-Badr, ozbrojeného křídla SCIRI. "Jasně jsme Íránu sdělili, že se postavíme proti jakémukoli zasahování do demokratizace Iráku. Tajné vniknutí agentů s cílem destabilizovat šíitské obyvatelstvo by jasně patřilo do této kategorie," varoval ve středu mluvčí Bílého domu Ari Fleischer.
Da´awa dosud bojkotuje veškeré snahy USA podchytit ji například na schůzkách dosavadní irácké opozice. SCIRI v těchto týdnech rovněž, vždy však takto vyhraněná nebyla. Loni v srpnu dokonce dvojka SCIRI Abd al-Azíz Hakím (bratr jejího vůdce ájatolláha Muhammada Bakira Hakíma) s váháním přijal pozvání do Washingtonu, kde jednal s viceprezidentem Cheneym a stal se tak prvním takto vysoký činitelem SCIRI, který se setkal s Američany.
Američané tápou
Američtí činitelé ovšem zároveň (vesměs anonymně) připouštějí, že se ve spletité problematice irácké náboženské scény prakticky neorientují. List The Washington Post (WP) ve středu přinesl článek, z nějž např. vyplývá, že Američané pro své účely považovali za dostatečné, že k šíitskému původu se hlásí vůdce proamerického Iráckého národního Kongresu (INC) Ahmad Šalabí, zcela sekularizovaný bankéř žijící přes 40 let v USA a v Británii.
"Oni opravdu věřili, že je to šíitský vůdce," řekl WP na adresu Pentagonu nejmenovaný zpravodajský činitel. "Mysleli: našli jsme šíitu, odškrtněme si další položku." Někteří američtí experti sázejí podle WP na to, že se podaří centrum šíitského islámu vrátit z Íránu do Iráku (zejména poté, co se irácké duchovenstvo vymanilo z represí socialistické diktatury) - a zároveň s tím se Washington netají snahou vypěstovat si přátelsky nakloněné kleriky.
Zatím nejznámější pokus ale skončil tragédií: prakticky neznámý syn legendárního iráckého ájatolláha zesnulého v roce 1992 v domácím vězení Abd al-Madžíd Cho´í, který donedávna šéfoval londýnské nadaci Al-Khoei Foundation, byl za pomoci amerických a britských komand přepraven do jižního Iráku - po několika dnech byl ale ubodán v mešitě v Nadžafu. Příznačné je, že jej s největší pravděpodobností nezavraždili stoupenci íránské teokracie, ale naprosté nezávislosti Iráku jak na Washingtonu, tak na Teheránu.
SPECIÁLNÍ PŘÍLOHA - Ohrožený region