Článek
Někteří lidé našli útočiště v asi 70 kilometrů vzdáleném městě Tavíla, které již poskytuje přístřeší asi 650 000 vysídleným osobám. V rozhovoru přes satelitní telefon popsali agentuře AFP tři přeživší, kteří se do Tavíly dostali, okamžiky hrůzy, které zažili při útěku z města, jež bylo 18 měsíců obléháno a odříznuto od přísunu potravin, léků a další pomoci.
Jejich výpovědi připomínají svědectví těch, kteří v první dekádě tohoto století přežili v Dárfúru masové vraždění, které spáchaly milice džandžavíd. Ty vypalovaly vesnice, zabily přibližně 300 000 lidí a dalších 2,7 milionu jich vysídlily. Tyto milice, které byly viněny z páchání genocidy, se později proměnily v RSF.
Emtithal Mahmoudová, přeživší dřívějších masakrů v Dárfúru, která nyní žije ve Spojených státech, agentuře AFP popsala děsivý okamžik, kdy na videu sdíleném účty napojenými na RSF rozpoznala svou sestřenici Nazífu ležící mrtvou na zemi.
Matka s dětmi v příkopu
„V sobotu v šest hodin ráno bylo ostřelování neobyčejně silné. Vzala jsem děti a schovala se s nimi do příkopu. O manželovi jsme neslyšeli už šest měsíců,“ řekla Haját, matka pěti dětí. „Asi po hodině vtrhlo do našeho domu sedm ozbrojenců RSF. Vzali můj telefon, prohledali i mé spodní prádlo a zabili mého 16letého syna. Utekli jsme s dalšími lidmi ze sousedství,“ dodala.
„Na silnici mezi Fáširem a vesnicí Garní jsme viděli na zemi ležet mnoho mrtvol i opuštěných zraněných lidí, které nemohly jejich rodiny vzít s sebou. Cestou jsme byli okradeni. Mladí muži, kteří s námi cestovali, byli zastaveni. Nevíme, co se s nimi stalo,“ řekla Haját.
Těla nemá kdo pohřbít
„Fášir jsme opustili v sobotu ráno. Cesta byla vyčerpávající. Hlad, žízeň, neustálé vojenské kontroly. Před Garní nás na tři hodiny zastavili. Řekli mi, že jsem určitě býval bojovník, protože mám zranění. Nebýt rodiny, která kolem projížděla s oslem a vozíkem, na němž vezli svou matku, nikdy bych se do Garní nedostal. Pomohli mi se sem dostat,“ uvedl Husajn, který byl zraněn při ostřelování.
„Situace ve Fáširu je otřesná. Na ulicích leží těla a není nikdo, kdo by je pohřbil. Jsme vděční, že jsme se sem dostali, i když jen s tím, co máme na sobě. Tady se cítíme alespoň nějak bezpečně. Na klinice mi prohlédli zraněnou nohu,“ dodal Husajn.
„Žil jsem v uprchlickém táboře Zamzam. Když RSF vstoupily do tábora, utekl jsem do Fáširu a zůstal jsem ve čtvrti Abú Šúk. Sobotní boje byly velmi silné. Celý den až do nedělního úsvitu jsme strávili se čtyřmi dcerami a ženou schováni v příkopě,“ uvedl Muhammad, otec čtyř dětí.
„Před rozbřeskem jsme odešli, šli jsme směrem ke Garní. Na cestě mě okradli. Mladé muže zastavovali a odváděli s sebou. Viděl jsem mrtvoly, z některých už zbyly jen kosti. Tyčemi mě bili do zad. V noze mám střepinu ze střely, která dopadla blízko našeho domova v Zamzamu,“ dodal.
„Do Tavíly jsme dorazili v úterý po západu slunce. A teď nemáme kde bydlet. S dcerami a ženou spíme na ulici. Humanitární pracovníci nám dali nějaké jídlo, ale žádné stany ani přikrývky,“ řekl Muhammad. „Chceme jen, aby tahle válka skončila a my se mohli vrátit domů.“
„Je v podstatě nemožné popsat pocity, které my, lidé z Dárfúru, nyní prožíváme. Mnoho z našich příbuzných je stále ještě ve Fáširu. Nevíme, zda jsou naživu nebo mrtví,“ uvedla Emtithal.
„Máme videa a zprávy o zabíjení lidí. Je to strašlivé, protože na videích, která RSF sdílejí a v nichž se radují z pokračující genocidy, poznáváme své příbuzné a přátele. Z jednoho takového videa jsme se dozvěděli, že jedna z našich sestřenic byla zabita. Na videu, které sdíleli její vrazi z RSF, můžete vidět její mrtvolu na zemi. A můžete slyšet jednoho ze členů RSF, jak říká: ‚Vstaň, jestli můžeš.‘ A pak se její mrtvole vysmívají, což je jen další forma trýznění,“ řekla Emtithal. „Po nějakou dobu byla dobrovolnicí, a když začalo obléhání, tak se přidala k odboji. Byla jednou ze ženských bojovnic,“ dodala.
