Článek
Místopředseda slovenské Národní rady Martin Dubéci v rozhovoru pro Novinky otevřeně popisuje atmosféru parlamentu, kterou vnímá jako odraz stavu slovenské demokracie. Přiznává, že ho po nástupu do funkce překvapila neměnnost některých poměrů i nedostatek společné vize.
Zároveň upozorňuje na absenci shody ohledně změny jednacího řádu a na dlouhodobě problematické fungování výborů i schůzí. Dubéci přiznává, že ve vládní koalici panuje napětí a nevylučuje předčasné volby. Zdůrazňuje, že Progresivní Slovensko během léta zůstalo politicky aktivní a že v současné situaci je podle něj pro zemi nejdůležitější zajistit změnu a efektivní vedení státu.
Pane Dubéci, stal jste se místopředsedou Národní rady na poslední schůzi. Co vás od té doby nejvíc překvapilo?
Nic speciálního. V této budově v nějaké formě působím už od roku 2007. Začínal jsem tu ještě jako stážista na analytickém oddělení a pak jsem prošel různými pozicemi. Tato budova je mi důvěrně známá a mám ji rád, i když i teď objevují její nová zákoutí.
Překvapuje mě ale, že některé věci jsou tu pořád stejné – včetně kusů nábytku, které tu jsou už 20 let, nebo zaměstnanců, které znám už velmi dlouho. Pak jsou tu různé zásahy bývalých předsedů Národní rady, které se projevují v mnohovrstevném mobiliáři – v různých kusech nábytku a darech, které člověk objeví, když přebírá kancelář. Je to fascinující.
Co si má člověk představit pod „vrstvami mobiliáře“?
Není to nic šokujícího. Každý předseda Národní rady tu zanechal svou stopu, nakoupil určitou sadu křesel nebo nábytku, které jsou roztroušené po celé budově.
Najdete tu šest různých sad sedaček, což jsou v podstatě drobnosti, není to podstatné, ale člověk si toho všimne a celé to spolu neladí. Já na to mám trochu jiný pohled – možná to bude působit zvláštně – ale někdy mám pocit, že budova jakoby odráží stav naší demokracie. Je to fyzická manifestace toho, v jakém stavu je naše demokracie.
Jako starý parlamentní zaměstnanec, když navštívím kterýkoli jiný parlament, vnímám tu atmosféru budovy a je vidět, že si toho v některých zemích mnohem víc váží.
Chápu to správně – vnímáte ve stavu budovy paralelu se stavem politiky?
Přesně tak. Jako kdyby tu chyběla kontinuita, společný cíl nebo jakási společná vize rozvoje. Jinde jsou podobné budovy skutečnými společnými klenoty národa – v Maďarsku, Praze, Bundestagu nebo v britském parlamentu.
Vím, že to není největší téma, které by lidi trápilo, ale trávím tu hodně času a všímám si toho. Podle mě tu chybí větší hrdost na to, že jsme si vybudovali pěkné a vážené místo.
Vzpomínáte si na pocit, který jste měl, když jste sem přišel poprvé?
Vždycky mě lákalo tu pracovat. Studoval jsem věci, které s tím souvisely – veřejnou politiku, analýzu veřejných politik.
Nikdy to nebylo nejlépe placené místo, pokud by člověk chtěl vydělávat, šel by jinam, ale parlament mě vždy lákal tím, že se tu dějí věci. Každý den je tu něco jiného, prochází tu spousta legislativy.
Ve srovnání s ministerstvem, kde se pracuje stále na jednom odboru, je tu denně drama a dění. To tu zůstalo – někdy je toho dramatu až příliš, ale na parlamentní demokracii nedám dopustit.