Propaganda je psychologie s matematikou, řekl Novinkám britský historik Nicholas Cull

Odpověď na vaši otázku zaplnila celou jednu moji knihu (Selling War - pozn. red.). Dospěl jsem v ní k závěru, že Britové během druhé světové války přišli s novým způsobem, jak dělat propagandu. Za první světové války uplatnili všechny možné metody, aby přesvědčili Američany, že je potřeba se zapojit do války. Za druhé války tyto metody Američané znali, takže museli použít nové.

Britové zjistili, že nejspolehlivější je, když nebudou vyprávět Američanům svůj příběh, ale Američanům ho budou vyprávět sami Američané. Nejdůležitější bylo posílit hlasy těch Američanů, kteří to mohli udělat, tedy pomoci americkým novinářům informovat o válečných prožitcích Britů.

Další důležitou věcí bylo, že Britové Američanům neříkali: Mýlili jste se, když jste v minulosti neměli Británii rádi. Místo toho po krizi u francouzského Dunkerku (odkud byla v květnu a červnu 1940 před postupujícími Němci na ostrovy evakuována spojenecká vojska - pozn. red.) říkali: Nyní jsme jiná Británie, Churchillova země, kde se představitelé všech stran zapojili do vlády. Lordové a impérium patří minulosti.

Hlásání znovuzrození a rozchodu s tím, co bylo v minulosti, je velmi efektivní. Techniky, které aktuálně použila ukrajinská vláda, jsou podobné. Říká: Ukrajina měla v minulosti problémy, ale teď jsme země, kterou můžete podpořit.

Mezi Ukrajinou z roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a začala válka na Donbase, a Ukrajinou v roce 2022, kdy Moskva spustila plnou invazi, je ohromný rozdíl. Je to zřejmě největší proměna reputace v naší době.

Podíl na tom mělo to, že Ukrajina začala vyprávět svůj příběh přes kulturu. Hlásala: Byť to nevíte, Ukrajinu znáte. Vysvětlovala třeba, že známá koleda Ščedryk, kterou Američané znají jako Carol of the Bells, je ukrajinská a stala se součástí amerického života.

To si nemyslím. Možná že máte problém s tím, jak funguje Trumpova zahraniční politika, což je velké téma. Když však byl Trump hrubý na ukrajinského prezidenta Zelenského, mělo to přesně opačný efekt, než v jaký doufal. Ve Spojených státech kvůli tomu mnoho lidí Zelenského litovalo, protože si získal úctu jako vůdce.

I od Ukrajinců jsem slyšel, že Zelenského nikdy neměli tak rádi, jako když na něj útočil Trump. To je jedna z podivných věcí ve světě propagandy – někdy má přesně opačný účinek, než zamýšleli propagandisté.

Ukrajina vše vysvětlovala západní Evropě a nic nevysvětlovala globálnímu Jihu, protože šetřila své zdroje. Absence tohoto tématu na Jihu je jedním z důkazů, jak je v současné zahraniční politice důležitá komunikace.

Když cestuji do Afriky, lidé mi říkají: Nemůžeme nepodpořit Rusko, protože nás podporovalo během osvobozeneckého boje, takže musíme zůstat loajální.

Dokonce jsem od jednoho guerillového bojovníka slyšel, že musí podporovat Rusko, protože ho vycvičili v Oděse. Když odpovím, že Oděsa je na Ukrajině, tak říkají, že na tom nezáleží, že jde o ducha Sovětského svazu, který se musí ctít.

To je důležitá otázka, vidím sovětskou propagandu jako esenciální součást americké transformace. Sovětský svaz a někdejší východní blok ukazovaly na americký rasismus. Spojené státy chtěly být za studené války lídrem svobodného světa, ale měly problém s tím, že byly rasistickou zemí. Z archivů prezidentů Eisenhowera a Kennedyho vím, že chápali, že nestačí jen říkat: Ne, Spojené státy nejsou rasistické. Věděli, že je potřeba, aby USA byly méně rasistické, a proto naslouchali lidem, jako byl vůdce za občanská práva Martin Luther King.

Propagandistický tlak východního bloku, zejména způsob jeho uplatnění v tehdejším třetím světě, byl velmi účinný a zahanbil Ameriku natolik, až se stala méně rasistickou.

Nemyslím si, že odpor Američanů k vietnamské válce souvisel s aktivitami východního bloku. Byl způsoben tím, že se od Američanů očekávalo, že půjdou do Vietnamu sloužit. Když pak prezident Nixon s koncem 60. let minulého století změnil pravidla, takže do Vietnamu šli povinně pouze profesionální vojáci, většina výhrad americké veřejnosti proti válce se vypařila.

Sovětského svazu nebylo potřeba k tomu, aby Američané pochopili, že to, co se děje ve Vietnamu, je špatné. Není však pochyb o tom, že zvěrstva ve Vietnamu východoevropská média ve světě zviditelnila.

Propaganda nepřišla ve chvíli, kdy komunikační technologie dosáhla určitého bodu a vlády najednou mohly provádět propagandu, i když v naší době s novými technologiemi jsme obzvláště náchylní k manipulaci.

Lidé už od nejranějších dob chápali, že moc, kterou může uplatňovat jedna skupina nad druhou, jde umocnit komunikací. Propagandu vnímám jako nedílnou součást války, kdy lidé mohou podpořit vítězství tím, že budou nafukovat svou vlastní reputaci nebo podkopávat sebedůvěru nepřítele, aby ho přiměli podcenit vlastní síly nebo přecenit vaše. Propaganda není exaktní zkouška síly ani matematika, nýbrž psychologie s matematikou.

Myslím si však, že zejména v USA, kde žiji, je nyní propaganda špatně chápána. Američané si rádi myslí, že obyčejní lidé jsou zcela nevinní a že jen vůdci se objevují špatní a se špatnou ideou pro lidi. Já se domnívám, že lidé v sobě mají dobré i špatné myšlenky, a právě na tuto notu propagandisticky apeluje nebezpečný vůdce.

Někdy je touto myšlenkou to, že všechny problémy způsobuje nějaká etnická skupina nebo sousední země nebo že nikdo nikdy netrpěl tak, jako trpí váš lid.

Nebezpečná propaganda nepřináší něco, o čem jste nikdy neslyšeli, ale obrací se k něčemu, co už ve vás je. Myšlenka, kterou jste v minulosti v sobě potlačovali, je vynesena na povrch a spojena s aktuální politickou akcí.

Dává vám to oprávnění postupovat dál, což byl problém i při genocidě ve Rwandě v roce 1994. Etnikum Hutuů nepovažovalo Tutsie za hrozné, ale najednou byli povzbuzováni k vraždění na základě pocitu, který by ale mohli potlačit.

Tento scénář byl uplatněn v historii na mnoha místech a nacisté jsou jedním z hrozných případů – tím nejznámějším. Naneštěstí je chybou lidské společnosti, že můžeme být takto manipulováni. Propagandu vnímám ve spojení s něčím, což už si lidé v sobě nesou.

Ovšem v lidech jsou i dobré věci, takže si můžete představit propagandu horující pro mír nebo propagující myšlenku, že se od sebe moc nelišíme. Pokud dokážeme při komunikaci zdůrazňovat naši podobnost na úkor rozdílů, tak je v našich silách posunout svět k lepšímu.

Musíme být opatrní, abychom nebyli zmanipulováni, že mír je to jediné, o co jde. Je tu také spravedlnost a garance budoucí bezpečnosti.

Asi ani nemusím mluvit o nebezpečí appeasementu, když hovořím v Praze. Historie jako v případě Mnichovské dohody nás učí, že při kompromisech musíme být velmi opatrní a dbát na to, s kým kompromisy uzavíráme.

Studuji propagandu čtyřicet let. Když jsem s tím začal, myslel jsem si, že propaganda je neutrální, že je to nástroj, který se dá použít dobře, nebo špatně. Ale dospěl jsem k závěru, že propaganda je něco, čemu je lepší se vyhnout, protože nikdy nevíte, jaký bude výsledek, když uplatníte zkreslení. Za takové zkreslení musí někdo zaplatit. Vždycky přijde okamžik, kdy si někdo pomyslí: Počkejte, tohle není pravda, byl jsme oklamán.

I když dospějeme s pomocí propagandy k pozitivnímu nebo politicky prospěšnému postoji, tak pokud jsme byli do tohoto postoje vmanipulováni, začneme o něm pochybovat. To je rozdíl mezi propagandou a vzděláním. Dávám přednost vzdělání, pomalejšímu procesu, který zahrnuje i člověka a jeho názory.

Zřídka jsme součástí propagandistického procesu, ale vždy jsme byli součástí toho vzdělávacího.

To je pro mě skandální. Ve světě, kde čelíme propagandě od ostatních, je to jako náhle jednostranně odzbrojit. Nedává to žádný smysl. Je to jako najednou říci, že rozpustíme námořnictvo.

Přál bych si, aby to znepokojovalo více Američanů, protože když jsem psal knihu o historii studené války, tak všude, kde jsem pro ni hledal informace, mi říkali, jak pro ně byla důležitá stanice Hlas Ameriky a jak na Svobodné Evropě poslouchali čtení ze samizdatu. Byla to součást tísňové linky pro lidi ve východním bloku a také součást toho, proč západní perspektiva uspěla. Nyní se to zanedbává nejen v USA, ale i ve Velké Británii, a to z ekonomických důvodů.

V prvé řadě jde o to, sledovat tuto propagandu. To je počáteční bod jakékoli diplomacie, zejména té veřejné. Musíme naslouchat tomu, co se děje ve světě, naslouchat příběhům a lidem.

Když se podíváte na Afriku, Spojené státy tam ustupují, ale Čína postupuje. Když tam někdo chce získat jako novinář titul, může vystudovat v Číně žurnalistiku. Čína si tak buduje celoživotní vazby s celou skupinou Afričanů, s novináři. Ví, že představují vstupní bod k širší společnosti.

Teď to sledují Spojené státy a říkají, že to není fér. Jenomže ony neudělují Afričanům tituly, nedávají jim možnost se vzdělat. Je ale důležité nabídnout lepší podmínky.

Rozhodně. Demokracie by si měly uvědomit, že to, co je opravdu důležité, se nemění od jedné administrativy k druhé a že demokracie je nyní ohrožena ne v jedné zemi za jedné administrativy, ale jako způsob života.

Naše reputace čelí jako celek útoku, takže potřebujeme kolektivní řešení včetně kolektivní odpovědi na dezinformace, na propagandu, aby všichni lidé věděli, jak jsou manipulováni.

Hlavní však je spolupracovat nejen na vytváření dobrého obrazu, ale i dobré reality. Po čtyřiceti letech studia propagandy bych nikdy nepodceňoval schopnost veřejnosti poznat, co se děje. Nejlepší propagandou je dobrá realita, ne dobrý obraz. Pokud chcete dobrý obraz, vytvořte pro veřejnost dobrou skutečnost. Toho si lidé všimnou.