Proč my? Nemáme nic společného s vládou, zoufají si ve Francii oběti rabování

(od zvláštní zpravodajky v Paříži)

„Přestaňte ničit školy, obchody i autobusy veřejné dopravy, kterými jezdí vaše matky,“ sdělila do francouzských médií babička zastřeleného mladíka. Nekontrolovatelná agresivita se rozšířila na státní i veřejné budovy.

Stovky měst zaznamenaly noční nepokoje, kvůli nimž bylo zničeno nebo vypáleno na dva tisíce domů, zapáleno na pět tisíc aut. A policie zadržela na tři tisíce osob. Prezident Emmanuel Macron vyzývá rodiče, aby zkrotili své extrémně agresivní děti.

Hoří nejen auta, ale i popelnice, bankomaty a obchody. Rabuje se ve velkém, vykradené jsou trafiky i supermarkety. Kamerami jsou zachyceni lidé, kteří odjíždějí s plnými nákupními vozíky ze supermarketů nebo z obchodů s oblečením a kteří nakládají kradené zboží ze zdevastovaných samoobsluh rovnou do aut.

„Nejen dospělí, ale i děti, které tohle dělají, vůbec nepřemýšlejí. Lidé jen využívají situace, aby mohli krást a ničit. Tohle se vůbec netýká smrti Nahela,“ říká Audrey, jejíž čtvrť v Nancy postihly noční bouře hned během prvních dnů po Nahelově smrti.

V Apple Store v centru Štrasburku létaly krabičky s mobilními telefony vzduchem skrz rozbité sklo během dne.

Výtržníci, kterým je nejčastěji mezi 14 a 18 lety, komunikují přes sociální sítě. Smluví si konkrétní místo a následně sdílejí videa z provedených akcí. Komunikace probíhá přes Telegram. Výsledek akce se rychle sdílí a rychle smaže.

„Proč my? Nemáme nic společného s vládou. Lidé si k nám chodí dělat fotky na pas nebo občanku,“ říká Vincent, vedoucí Photoshopu ve městě Tourcoing, který našel ráno svůj obchod vyrabovaný.

„Jsem v šoku. Zapálili nám autobus, mobilní laboratoř s veškerým vybavením. Ještě v týdnu sloužila zdarma ženám,“ říká kardioložka Claire Mounier-Vehier z Bobigny.

Terčem číslo jedna jsou ale nadále státní instituce a jejich konkrétní představitelé. Neznámí útočníci napadli v noci na neděli bydliště Vincenta Jeanbruna, starosty obce L’Haÿ les Roses v pařížském regionu, když autem prorazili bránu a chtěli najet do jeho domu. Vůz, který následně zapálili, se zastavil o kamennou zídku, a nenajel tak do verandy.

Jeanbrun ve chvíli útoku nebyl doma, už třetí den hlídal přímo na radnici. Policisté ve voze našli kapalinu v plastové lahvi, která měla oheň rozšířit.

V té době se v domě nacházela starostova žena a dvě děti, kterým se před útokem podařilo uniknout do bezpečí. Při útěku si však žena zlomila nohu. Soudní policie departementu Val de Marne proto už zahájila vyšetřování pokusu o vraždu.

Nebyl to jediný útok osobního rázu. Zničení majetku zaznamenali i další zástupci obcí, třeba z Pontoise nebo Saint Pierre des Corps.

Současné pouliční útoky ve Francii až významně připomínají začátek těch v roce 2005. Téměř před dvaceti lety policie stíhala dva mladíky - Zyeda a Bounu na předměstí Paříže, kteří se před nimi ukryli do trafostanice, kde dostali ránu elektrošokem.

Jejich smrt vyvolala nekontrolovatelné pouliční nepokoje, výtržnosti a útoky. A také vzestup pravicových extrémistů. Podobné je to ve Francii i teď. Rozdíl je jen v intenzitě a v rychlosti podpory.

Nepokoje nahrávají Národnímu sdružení v čele s Jordanem Bardellou, který celý problém vidí ve čtyřicetileté špatné imigrantské politice, nebo jeho předchůdkyni Marine Le Pen, která chce z nepokojů vytěžit hlasy do příštích prezidentských voleb.

Navíc levice, kterou představuje koalice NUPES, je rozdělená. Jean-Luc Mélenchon (LFI) jednoznačně útoky neodsoudil, za což sklidil kritiku nejen od prezidentské opozice, ale i od svých vlastních koaličních partnerů - komunistů, ekologů a socialistů.

Současná situace významně ukazuje, jak je francouzská společnost rozdělená na „my a oni“.

Propast mezi centrem a periferií je hluboká. Mladým lidem z předměstí se jen těžko hledá práce v centru dění. O periferie je menší zájem a jejich obyvatelstvo se stává neviditelným.

„Je potřeba někoho zastřelit, abyste si všimli jeho jinakosti?“ ptá se filmový režisér Feurat Alini, který sám prožil dětství v Nanterre. Městě, které je Paříži tak blízko, a přitom tak daleko. „Vypadá to, že máme všechno, a přitom nemáme nic,“ dodal.

Nejsou to ale jen obyvatelé předměstí měst, na nezájem i nedostatek finančních prostředků si stěžují i samotní představitelé radnic. Z nezájmu o předměstí plyne trauma a frustrace.

Z městské segregace navíc plyne i politické odcizení, které se promítá v odmítání republikánského systému, který si Francie tolik chrání.