Německým jaderkám zní pohřební marš

Někteří ji chválili jako zdroj prosperity a spolehlivou formu energie, která v určitých obdobích pokrývala zhruba třetinu spotřeby elektřiny. Druzí vždy cítili neviditelné nebezpečí.

Desetitisíce lidí pochodovaly před ploty staveb jaderných elektráren a nasadily své síly například v „bitvě o Brokdorf“, jadernou elektrárnu u Labe. Proti ničemu nebrojili tak urputně jako proti Gorlebenu, dlouho plánovanému konečnému úložišti v oblasti Wendlandu a baště odporu protijaderné scény, která se nakonec stala i parlamentní silou.

Zelení v měnících se konstelacích pronikli až do nejvyšších vládních funkcí, jako například Robert Habeck, který nyní jako vicekancléř udělal vše pro to, aby se poslední reaktory zavřely.

Vše se rozmazává do matné šedi. Mraky leží nad elektrárnou jako smuteční závoj. Tak tady to končí. Thorsten Glauber, bavorský ministr životního prostředí, přijel až z Mnichova. V areálu jaderné elektrárny Isar 2 nyní sedí před mikrofony a zúčtovává.

„O jaderné energii jsme mohli rozhodnout moudře,“ pronáší Glauber podle týdeníku Focus. „Spolková vláda tak neučinila. Teď musíme chodit žebrat pro energii někam k Saúdům. Jsme nuceni spolupracovat s darebáckými státy,“ nadává zástupce strany Svobodní voliči.

Německo postupně vyřazuje jadernou energii důsledněji než kterákoli jiná země na světě. Už několik dní po katastrofě ve Fukušimě v roce 2011 Angela Merkelová umrtvila osm nejstarších reaktorů a rozhodla o ukročení od energie z atomu. Koaliční vláda tehdy vepsala konec provozní životnosti Isaru 2 do atomového zákona, paragraf 7, 31. prosince 2022.

To, že přežil o několik měsíců déle, souviselo hlavně s energetickou krizí kolem války na Ukrajině.

Aktéři, jako je Glauber, strany jako opoziční křesťanskodemoktratický dvojblok CDU/CSU i vládní liberální FDP považují finále za zbytečné, až trestuhodné sebeobětování. „Naprosto iracionální rozhodnutí vedené událostí ve Fukušimě,“ hořekuje Glauber.

„V zahraničí se jen těžko najde někdo, kdo chápe, že Německo v době největší energetické krize za desítky let spoléhá na uhlí a plyn a zavírá tři bezpečné bez­emisní elektrárny,“ nechal se slyšet Fridrich Merz, šéf CDU.

Pro některé může být 15. duben dnem hněvu, pro jiné dnem oslav. A pak jsou tu ti, kteří vysloveně truchlí, jako Carsten Müller, šéf Isaru. „Jsem velmi smutný. Jsme velmi smutní,“ konstatuje tiše. „Vedli jsme elektrárnu s nadšením. Rádi bychom v tom pokračovali.“ Nezastírá, že jeho 500 zaměstnanců bere poslední zvonění „velice emotivně“.

Müller dnes kolem 22. hodiny nařídí snížení výkonu, a to o deset megawattů každou minutu. Pak krátce před půlnocí tok elektřiny vyschne, o několik minut později bude reaktor zcela odstaven ze sítě. Müller pak promluví pár slov ke svému týmu.

Rozladění nezapře ani Josef Klaus, starosta Niederaichbachu. Isar 2 se nachází jen pár set metrů od radnice a městu přináší už léta vysoké příjmy. Mnoho zaměstnanců elektrárny zná osobně. „Kdyby měli radnici zbourat, cítil bych to stejně,“ připouští. A teď Isar zavřít uprostřed energetické krize? „To je proti zdravému rozumu. V současné situaci by vlastně měl běžet déle,“ má jasno.

Nestane se tak. Demontáž vypukne krátce poté, co se u údaje o vyrobených megawattech rozzáří nula. Do roku 2040 z Isaru 2 zůstane jen louka. Náklady na zeleň: 1,1 miliardy eur (25,68 mld. korun).