Krev, plameny a slzný plyn. Srbsko se dusí pod tíhou protestů

Ve stejnou dobu se další tisícovky lidí potkávají ve čtvrti Nový Bělehrad. V půli cesty se setkají a společně jdou k budově nejvyššího soudu. V čele průvodu jdou studenti ze Zemědělské univerzity. Právě oni dnešní protesty svolali.

„Je spousta skupinek, které protesty organizují, nejsou to jen studenti, ale i místní komunity, není to jednotně řízené. Dopředu nikdo neví, kde a kdy protesty budou. Lidé se to dozví až tak dvě hodiny před začátkem akce. Informace se šíří přes sociální sítě,“ vysvětluje nám Uros, který nese na rameni obrovskou srbskou vlajku.

Vedle něj pochoduje Alexandr, který má v ruce dlouhou dřevěnou tyč, další jejich kamarád je hlavní fotograf a má na sobě helmu, ochranné brýle a plynovou masku. To, aby mohl blízko k policistům. K hlavnímu týmu patří i dívka s megafonem, která se snaží dav rozpumpovat. Všichni už vědí, že v jednu chvíli narazí na policejní těžkooděnce a tak má každý kolem krku šátek, roušku a ochranné brýle proti slznému plynu. I další pochodují v plynových maskách jako Alexandr.

Dav je nekonečný. Je zde i mnoho starších lidí, lidí se psy na vodítku a dokonce i několik vozíčkářů. Nic nenasvědčuje tomu, že brzy dojde k pouliční válce. Lidé si povídají, vtipkují a dělají si legraci z policistů, kteří je celou dobu doprovází. „Koho chráníte?“ ptají se policistů.

Nad hlavami se mnohým tyčí transparenty s nápisy jako „Ještě nejsme unavení. Čím větší obušky, tím menší má SNS penisy. Je čas s námi mluvit“.

Vláda Alexandra Vučiće se ale rozhodla reagovat na protesty přesně opačně - tvrdě a represemi. Proti demonstrantům tak povolali těžkooděnce, kteří začali nasazovat slzný plyn, dýmovnice a petardy. Prezident Vučić dokonce demonstranty označil za teroristy a slíbil ještě tvrdší postup. Za posledních devět měsíců byly zatčeny už stovky demonstrantů. Třicet pět z nich stále zůstává ve vazbě.

„Obvinění z terorismu a zločinům proti státu jsou u nás novou věcí, myslím, že tím chtějí zastrašit veřejnost. Jenže každé zatčení vyvolá ještě větší protesty,“ vysvětluje Djodje Dimitrov, politolog z European policy centre v Bělehradu.

„Právě vzrůstající represe srbské vlády jsou důvodem, proč odpor roste po celé zemi. Protesty se ale zároveň stávají čím dál víc násilnější. Za růstem násilí je jednak frustrace z toho, že lidé demonstrují už devět měsíců a nevidí změny, ale máme důkazy, že vláda najala fotbalové hooligans, aby dělali na protestech problémy,“ říká Dimitrov. Jeho slova potvrzuje i český velvyslanec v Srbsku Jan Bondy: „Ano, to, že se mezi demonstranty přimíchali lidé, kteří záměrně provokují, je pravděpodobné.“

Vláda navíc označila protesty za barevnou revoluci importovanou ze zahraničí. „S tím přišel sám Vučić. Když jsem to slyšel, nevěřil jsem vlastním uším. Z mého pohledu se tu žádná financovaná revoluce nekoná, nic takového jsme tu nezaznamenali. To, že by někdo financoval svržení Vučićovi vlády, mi nepřijde možné,“ říká Bondy.

Demonstrace v Srbsku trvají už devět měsíců. Spustila je tragédie v Novém Sadu, kde se v únoru zřítil strop na vlakovém nádraží a připravil o život šestnáct lidí, včetně dětí. Pro opozici i širokou veřejnost to byl symbol neschopnosti a korupce ve státní správě. Rekonstrukci nádraží dostala čínská firma, která odmítla zodpovědnost. Během vyšetřování bylo už zatčeno 13 lidí, kteří byli obviněni z nedbalosti nebo falšování faktur.

Odhaduje se, že zpronevěry státních peněz jdou do desítek milionů dolarů. Právě tato tragédie spustila současnou vlnu protestů, které jsou považovány za největší v moderní historii Srbska. Lidé požadují odstoupení Vučičovy vlády a předčasné volby. Ty ale Vučič rezolutně odmítá.

„Zřícení střechy je jen špičkou ledovce rozsáhlé korupce v Srbsku. Jsme jednou z nejvíc zkorumpovaných zemí na světě. A to se musí změnit, naše společnost chce změnu,“ říká Savo Maljonovič.

„Vládu teď podporuje tak 35 až 40 procent obyvatel, hlavně na vesnicích a menších městech. Vláda kontroluje všechna veřejná média,“ říká Dimitrov.

Spolu s demonstranty se hlavními ulicemi posunujeme směrem k centru města, cílem je budova Nejvyššího soudu. Jenže zde se musí všichni zastavit. Na demonstrující už zde čekají kordony těžkooděnců a demonstrující dál nechtějí pustit.

„Koho chráníte,“ křičí na ně demonstranti. Obě skupiny zde stojí proti sobě. Mezi demonstranty se objevují mladí muži v kuklách či s baseballovými pálkami. Natáčím je. Přicházejí ke mně a chtějí, abych jim odevzdala telefon. Poté, co jim ukážu novinářské průkazy, omluví se. „Nikdo neví, kdo ti muži jsou, nejsou to studenti, myslíme si, že to jsou vládní provokatéři,“ říká mi studentský organizátor Alexandr.

Faktem je, že se protesty stávají čím dál víc násilnými. Přitvrzují obě strany. O pět minut později se dav přesune ke křižovatce, která je obklopena dalšími desítkami těžkooděnců. V ulicích jezdí velké množství obrněných transportérů. Mezi demonstranty roste frustrace, že nemohou pokračovat dál. Někteří vytahují petardy a hází je na policisty.

Ti odpovídají stejně a během chvíle Scéna připomíná spíš válečnou zónu než evropskou metropoli. Policisté do davu hází dýmovnice a demonstrující ztrácí orientaci. V tu chvíli přichází i první dávka slzného plynu. Lidé se dávají na překotný úprk. Slzný plyn zabraňuje člověku dýchat a dráždí sliznice, zůstat mohou jen ti, kdo mají plynové masky. Lidé utíkají do bočních ulic na sídliště a hledají úkryt v budovách. Chodby paneláků jsou plné slzících lidí. Dveře některých bytů se otevírají a lidé podávají demonstrantům lahve s vodou. Je potřeba se napít a vypláchnout oči.

„Je to strašné, už ani nepočítám, kolikrát jsme měli byt naplněný slzným plynem. Ale je to cena za svobodu. Já a moje žena obdivujeme ty mladé lidi, kteří mají sílu na něco, co my už nedokážeme,“ říká starší muž, který přišel spolu s manželkou dát lidem vodu.

Po deseti minutách je čas vyjít opět do ulic. Většina lidí už odešla, zůstaly jen skupinky mladých, kteří se opět přibližují k policistům. Ti opět nasazují slzný plyn. S rostoucím násilím v ulicích přibývá i počet zraněných.

„Nejčastěji vyplachujeme oči kvůli plynu a časté jsou i tržné rány na hlavě. Ty jsou způsobené letícími předměty nebo obušky. Mnoho lidí má popáleniny od petard,“ říká studentka architektury Angelina, která je dobrovolnou záchranářkou.

V ulicích je mnoho převrácených kontejnerů, které mají zabránit policii v rychlém postupu. Po třetí dávce slzného plynu je jasné, že demonstrace skončila. Desítky lidí pochodují k poslednímu bezpečnému místu, kterým je Zemědělská univerzita.

„V Srbsku platí, že na akademickou půdu ozbrojené složky nesmí vkročit. Je to chráněné území,“ vysvětluje Alexandr. I když je po půlnoci, na univerzitě je živo jako v devět hodin ráno. Na budově visí obrovský nápis „Blokáda“ a ve všech okolních ulicích leží převrácené kontejnery. Další způsob jak vyjádřit policii - tudy cesta nevede. Otočte se a běžte domů. Tady je to naše.

K blokádě se připojily všechny univerzity po celé zemi. Stejně tak se k protestům připojila většina měst a vesnic. Podle oficiálních odhadů se za posledních devět měsíců v Srbsku konalo už 23 tisíc protestních akcí. Při největším protestu v březnu bylo v ulicích Bělehradu 350 tisíc lidí.

Drobné protesty se ale konají každý den po celé zemi. V 90 městech po celé zemi se totiž zastaví život v 11 hodin 52 minut. Lidé drží 16 minut ticha za 16 oběti tragédie v Novim Sadu. Lidé vyjdou do ulic a stojí v pozoru a tichu. Každý den, už devět měsíců.

My jdeme na jednu z nich v Bělehradu. Už deset minut před pietou na místo této rušné křižovatky přijíždí policejní auta a místo uzavřou pro auta i autobusy. Přichází účastníci piety. Většinou starší lidé. Někteří mají červené rukavice, které symbolizují krev na rukou srbské vlády. Jiní drží transparenty požadující potrestání viníků. Většina lidí se ale jen postaví doprostřed křižovatky a mlčky stojí 16 minut.

Ke konci piety přichází mladá černovlasá žena a začne vulgárně urážet mlčky stojící lidi. Pieta je narušena. K ženě přiskakují policisté a odvádějí ji k autu. Nakonec po velké hádce ženu se vztyčeným prostředníčkem odváží na policejní stanici. Na pietu přišla i dnes Jelena Nikitinová. Když se dozví, že jsme z Česka, rozzáří se. „Můj děda i babička byli z Čech. Děda z Brna, babička z Českého brodu,“ usmívá se a vysvětluje: „Na pietu jdu pokaždé, když můžu, stejně tak chodím na demonstrace.“

„Studenti nám starším otevřeli oči a ukázali, že posledních 30 let žijeme v hrozném systému, který je nutné změnit. Naše starší generace by sama změnu nedokázala. Já se už ničeho nebojím. Můj život už není tak důležitý, ale mladí mají všechno teprve před sebou. Ti studenti jsou jako moje děti a proto je podporuju,“ říká paní Jelena.

Jenže ne každý stojí za studenty jako důchodkyně Jelena. Vláda má nyní podporu zhruba třetiny obyvatel, zejména na venkově. I Vučićovi příznivci vyráží do ulic a ukazují podporu vládě. V centru Bělehradu pro ně vláda dokonce zřídila stanové městečko, a to přímo naproti budově parlamentu v Pionyrskem parku.

Oficiálně ho zde v březnu založila skupina „studentů“, ve skutečnosti se ale ukázalo, že většinu obyvatel tvoří muži napojení na vládní stranu SNS – pracovníci státních firem, veteráni rozpuštěných speciálních jednotek i bývalí členové nechvalně známé JSO (Jednotky pro Speciální Operace).

Ke stanům provládních lidí se ale nemůžeme dostat. Celé stanové městečko je obehnáno zátarasy. Povolení nedostaneme a nikdo se s námi novináři bavit nechce.

Pionýrský park se tak proměnil v improvizovanou vesnici: stany na spaní, kuchyně, přenosné toalety i generátory. Místní média ironicky začala mluvit o „Ćacilandu“ – pojmenovaném podle slangového označení pro vládní struktury.

Blokáda parku si vybrala svou daň. Tráva i květinové záhony jsou zničené, stromy poškozené. Instituce, které mají chránit přírodu a veřejný prostor, se do parku vůbec nedostaly. „Veřejný park se stal bitevním polem propagandy,“ píší bělehradští komentátoři.

Vedle studentů vede část protestů i hnutí Kreni Promeni, které založil srbský právník Savo Manojlović. Potkáváme se ním v parku, kousek od jeho domova, kde žije s manželkou a dcerou. Manojlović vedl protesty proti těžbě lithia a vládě už v roce 2021 a 2022. Dnes je srbskou opoziční celebritou. Netají se ani politickými ambicemi a chce kandidovat v dalších volbách.

„Srbská opozice je rozdrobena, musíme se spojit a věřím, že můžeme po 15 letech naši zemi změnit. Dialog s Vučićem odmítáme, chceme předčasné volby,“ říká. Kvůli kritice vlády byl už mnohokrát zatčen. „Dostávám výhrůžky na telefon, kontaktují rodinu, vyhrožují. Ale nebojím se, děláme to pro naše děti, aby už žily v lepší zemi,“ říká.

Podle něj nemají protesty podporu od Evropské Unie. „Unie má s Vučićovou vládou dobré vztahy, protože mají zájem získávat srbské lithium na výrobu elektromobilů. EU podepsala dohodu se srbskou vládou a Srbsko je tak pro ni strategický partner, pokud jde o tzv Green deal. Unie obětovala tlak na demokracii v Srbsku výměnou za lithium,“ říká Manojlovič.

Vstup do EU nyní v Srbsku podporuje jen kolem 40 procent obyvatel. Srbové se často odvolávají do své historie, kde dokázali bojovat proti Osmanům i nacistům, mají silnou národní hrdost a odbojnost je součástí jejich historie.

„Hněv je přirozená reakce na nespravedlnost. Naše instituce s občany nekomunikují a nám nezbylo nic jiného než ulice. Každý násilný čin v ulicích je důsledkem toho, že nemáme fungující státní instituce a nevzdáme se, budeme pokračovat,“ říká Manojlović a rezolutně odmítá dialog, který jim Vučič nedávno nabídnul.

Když se po půlnoci vracíme z ulice, město je tiché. Jen odpadky a převrácené kontejnery připomínají den plný hněvu. Na univerzitách ale stále svítí světla a studenti nespí. Srbský boj o budoucnost totiž neskončil.

Srbsko stojí na křižovatce: buď přijme změnu, kterou požaduje většina společnosti, nebo se ponoří hlouběji do autoritářství a násilí. Rozhodnutí je na vládě, ale cenu za něj platí obyčejní lidé v ulicích - slzami, strachem i odvahou.