Článek
„V tento den před 108 lety tahem koloniálního pera slíbila Balfourova deklarace v 67 slovech odevzdat naši zem, zredukovala naši existenci na ‚nežidovské komunity‘ a spustila etnické čistky v Palestině,“ napsala Palestinská samospráva, která legitimně zastupuje palestinský lid.
„O 108 let později zůstáváme zakořeněni v naší zemi, jisti si tím, že žádná deklarace ani spáchaný zločin nemůže vymazat naši přítomnost v naší zemi,“ pokračuje Palestinská samospráva, i když deklarace nikdy o žádném vyhnání palestinských Arabů nemluvila.
Samospráva požaduje ve svém vyjádření uznat, že šlo o historickou nespravedlnost, a chce nejen „omluvu“, ale i „odškodnění pro kolonizovaný, zajatý a utlačovaný lid“.
On this day, 108 years ago, at the stroke of a colonial pen, the 67 word Balfour Declaration was issued promising our land away, reducing our existence to “non-Jewish communities”, and triggering the ethnic cleansing of Palestine and the ongoing Nakba and dispossession of the… pic.twitter.com/mi3Hf61wBs
— State of Palestine (@Palestine_UN) November 2, 2025
Balfourovu deklaraci často Palestinci a jejich zastánci uvádějí jako spouštěcí mechanismus krize v Palestině, která vyústila ve vznik Státu Izrael a k nekonečným střetům.
Balfourova deklarace přitom není v pravém smyslu právním dokumentem, ve skutečnosti je to dopis, jímž tehdejší ministr zahraničí britského impéria Arthur Balfour ujistil předsedu britské sionistické organizace, lorda Lionela Waltera Rothchilda, že královská vláda je nakloněna zřízení židovské národní domoviny v Palestině. To byla tehdy jedna z mnoha provincií Osmanské říše nesoucí název zavedený Římany ve druhém století po potlačení židovského povstání. Pojmenováním po starověkých Pelištejcích (Filištínech) chtěl Řím vymazat pouto Židů rozprášených po světě k jejich původní zemi. V roce 1920, po zhroucení Osmanské říše, získali Britové toto území do mandátní správy.
Trnem v oku Palestinců
Samotný text je přitom úplně nevinný. Na jedné straně uvádí, že britská vláda „pohlíží kladně na zřízení ustavení národní domoviny židovského lidu v Palestině“, ale současně dodává, že se „jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině“.
Balfourova deklarace sice vedla k nárůstu přistěhovalectví Židů do Palestiny, ovšem ti tam přicházeli ve větším měřítku už od konce 19. století po pogromech v Rusku. Umožňovaly to úřady Osmanské říše, které se bály narůstajícího národnostního sebeuvědomění Arabů a jejich snah o osamostatnění. Neschopnost Arabů zabránit vzniku státu založenému Židy, na něž muslimové tradičně hleděli s pocitem nadřazenosti, je dodnes v arabském povědomí vnímáno jako ponížení.
Pocit, že žádný Izrael existovat nemá a nikdy neměl, se odráží i v komentáři Palestinské samosprávy, jenž kritizuje plán zřízení židovské domoviny jako historickou nespravedlnost. Oficiálním postojem palestinské reprezentace v Ramalláhu je přitom podpora dvoustátního řešení.
