Článek
Podle archeologické studie byla zmíněná kostra nalezená v hrobu 157 na lokalitě Račeša datována do období mezi 13. a 14. stoletím, tedy do středověku. Lokalita sloužila jako pohřebiště po několik staletí a tento konkrétní pohřeb patří ke starší fázi jejího využívání.
Hrob analyzovaný zejména loni a označený číslem 157 se podle webu Ancient Origins lišil od ostatních už na první pohled. Zatímco většina zemřelých byla uložena tradičně, tento muž ležel na břiše a jeho hlava byla po smrti oddělena a položena stranou. Podle antropologů šlo o záměrný zásah – součást tehdejších rituálů, které měly zabránit tomu, aby se mrtvý vrátil mezi živé jako „vampýr“.
Archeoložka Nataša Šarkićová z archeologického týmu upozornila, že strach, který muž vyvolával po své smrti, mohl mít kořeny už v tom, jak působil na své okolí za života.
„Bioarcheologická analýza ukázala, že se tento muž opakovaně účastnil ozbrojených střetů a nakonec zemřel násilnou smrtí. Během života prožil nejméně tři vážná zranění způsobená fyzickými útoky. Jeden z těchto útoků mu znetvořil obličej, což mohlo vyvolávat strach a odpor a vést k jeho sociálnímu vyloučení. Ještě předtím, než se stihl plně zotavit z předchozího traumatu, utrpěl poslední, smrtelný útok,“ popsala archeoložka podle serveru Sky News.
Středověké tradice
Ve slovanském folkloru panovala víra, že duše zůstává po smrti ještě několik desítek dní spojena s tělem. V tomto období hrozilo, že se zemřelý vrátí a bude škodit svému okolí. Obrana byla jednoduchá, ale drastická: oddělení hlavy, zatížení těla kameny, pohřbení obličejem dolů nebo probodnutí. Nešlo o výjimečné excesy, ale o běžnou součást pohřební praxe v některých regionech Evropy.
Odborníci odhadují, že hroby na nalezišti na území dnešního Chorvatska, které zkoumali, pocházejí ze 13. až 16. století. Středověké tradice evidentně v tomto regionu přetrvávaly déle než v jiných částech Evropy.
Právě z chorvatského hrobu 157 se nyní v rámci nové práce díky moderním technologiím podařilo zrekonstruovat tvář jednoho muže, kterého se jeho současníci zřejmě báli i po smrti. Pomocí CT skenů a 3D modelování vytvořili odborníci realistickou podobu člověka, jenž mohl být vnímán spíš jako monstrum než lidská bytost. Výsledná rekonstrukce ukazuje obyčejnou tvář poznamenanou životem, nikoli nadpřirozené stvoření z legend.
Podobné nálezy nejsou v Chorvatsku ojedinělé. Ostatně právě z oblasti Balkánu pocházejí jedny z nejstarších písemných zmínek o upírech a místní folklor dal vzniknout příběhům, které později inspirovaly evropskou literaturu i popkulturu. Archeologie však ukazuje, že za mýty nestály bytosti noci, ale lidé se svými nemocemi, konflikty a strachem z neznámého.
Objev z Račeše tak není jen senzací, ale i připomínkou toho, jak snadno může společnost označit jednotlivce za hrozbu. Upíři středověku nebyli příšerami. Byli to lidé, kteří se ocitli na okraji, a jejichž příběhy dnes konečně vycházejí na světlo.
