Článek
„Vzhledem k tomu, že správný návyk souvisí s vývojem mozku, je zásadní se sportem začít už v útlém dětství, nejpozději do sedmi let věku dítěte. Pokud se totiž vhodná doba propásne, je to nevratné. Člověk už ve stresové situaci nikdy nereaguje automaticky, ale celý život se správné reakci učí,“ říká Filip Brodan, ředitel společnosti Zaměstnanci.com.
Základ pro pozdější vztah ke sportu a pohybu je nutné vybudovat nejpozději do sedmi let
Uvedené závěry vycházejí z analýzy psychologického profilu 72 340 osob, jejichž odpovědi byly zpracovány CA metodou v průběhu několika let. Analýza byla provedena individuálním dotazováním za asistence psychologa či odborně vyškoleného pracovníka.
Se sportem je třeba začít časně
Děti, které jejich rodiče nevedou k pohybu a sportu, v dospělosti mnohem častěji skončí jako obézní neurotici.
„Základ pro pozdější vztah ke sportu a pohybu je nutné vybudovat nejpozději do sedmi let a v tomto věku je pro dítě určujícím vzorem vlastní rodina. Pokud rodiče tráví většinu volného času pasivním vysedáváním u televize nebo v nákupních centrech, nemohou čekat, že z jejich ratolesti vyroste další Jaromír Jágr,“ vysvětluje Brodan.
Předškoláci přitom nemusí každý den trávit hodiny na sportovišti, ale je potřeba, aby s rodiči zažívali nějakou společnou sportovní aktivitu. Dětem do čtyř let stačí společné pěší vycházky zpestřené jízdou na odrážedle, s většími potomky lze podnikat společné výlety na kole, plavat, bruslit nebo lyžovat.
V sedmnácti se rozhodne
„Nejpozději do deseti až třinácti let jsou předpoklady pro sport v mozku zformovány ze 40 procent a toto psychické nastavení už nikdy v životě nelze změnit,“ upozorňuje Filip Brodan. Je čas společně s dítětem vybrat pouze jeden nebo dva sporty a věnovat se jim naplno. Období od třinácti do sedmnácti let věku je spojeno s touhou dosáhnout ve sportu velkých úspěchů a současně dochází k přirozenému profilování vůdců.
Věk těsně kolem plnoletosti (sedmnáct až devatenáct let) je z hlediska sportu nejproblematičtějším obdobím.
„Poprvé v životě mladí sportovci zažívají pocity úbytku energie a musí hledat jiné cíle, které je u sportu udrží. Až polovina z nich proto skončí, a to bez ohledu na sportovní talent a dosažené úspěchy,“ říká Brodan. V tomto období se definitivně ukáže, zda se sport stane ústředním smyslem života jedince, či nikoli – tedy zda se člověk bude sportu věnovat vrcholově, nebo jen rekreačně.
Kluci jsou týmoví hráči
Analýza dospěla také k zajímavému zjištění, které se týká rozdílů mezi muži a ženami – funguje to i ve sportu.
„Muži se již od svých dvanácti let daleko výrazněji zaměřují na výkonnost a soustředí se na jeden sport. Naopak ženám až do 25 let lépe vyhovuje rozmanitost a je pro ně nejlepší dělat několik sportů současně, což jim paradoxně zajistí výkonnost v jednom sportu,“ vysvětluje Filip Brodan. Tato skutečnost je podle něj vysvětlením, proč výkonově kolektivní sporty, jako je například hokej, fotbal nebo basketbal, jsou převážně doménou mužů.
Sportovci jsou odolnější
Schopnost adaptability je velkou předností v pracovním i osobním životě. Lidé, kteří dokážou změny přijmout a přizpůsobit se jim, aniž by se příliš stresovali, jsou spokojenější, úspěšnější a také zdravější. Nejlepším lékem na stres je přitom sport.
Z výsledků analýzy společnosti Zaměstnanci.com vyplývá, že existuje prokazatelná souvislost mezi pohybem a schopností přizpůsobit se.
„Sportovci jsou proti nesportovcům obecně lidsky adaptabilnější a méně často trpí stresovými návyky, jako je například přejídání, kouření, nadměrná konzumace alkoholu nebo třeba sledování televize,“ vypočítává Filip Brodan.
Člověk přitom nemusí denně uběhnout deset kilometrů, aby si zvýšenou odolnost vůči stresu udržel. V případě adaptability totiž platí otřepané přísloví „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. Jinými slovy – sportovní mládí bohatě vystačí na to, aby se mozek na stres naučil reagovat žádoucím způsobem jednou provždy.