Příběh vyznamenaného Vladimíra Vochoče: Koňak, doutníky a více než 2000 zachráněných životů

Jméno Vladimíra Vochoče dnes většině Čechů pravděpodobně mnoho neřekne. Tento odvážný muž ale za druhé světové války významně přispěl k záchraně tisíců pronásledovaných Židů, odpůrců nacismu i slavných evropských umělců.

„Rozhodně nebyl typický hrdina. Měl rád dobrý koňak a dobrou whisky, dobrou černou kávu, doutníky a milou dámskou společnost. Nicméně když si něco předsevzal, byl trpělivý a houževnatý, dokonce bych ho označil za ‚potížistu‘, se kterým nebyla legrace. Po propuštění z vězení byl bez prostředků, bez možnosti věnovat se své milované profesi a zároveň se musel starat o svou autistickou dceru. Zachovat si v té době důstojnost bylo velmi složité. Nikdy si ale nestěžoval, ty nejtěžší skutečnosti i tragické události dokázal zvládat s obdivuhodným nadhledem,“ přiblížil osobnost svého prastrýce David Vochoč.

Vladimír Vochoč se narodil 14. července 1894 v Třebechovicích pod Orebem na Královéhradecku. Vyrůstal ve vlastenecké rodině, v níž měly pevné místo demokratické hodnoty.

Po absolvování pražského gymnázia vystudoval práva a v roce 1918 získal doktorát. Již následující rok začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí a postupně se stal uznávaným odborníkem na mezinárodní právo. Počátkem roku 1938 byl jmenován československým konzulem v Marseille.

Po okupaci českých zemí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 začalo Německo požadovat, aby českoslovenští diplomaté v zahraničí předali své úřady. Vladimír Vochoč ale odmítl konzulát v Marseille vydat a zapojil se do československého zahraničního odboje.

Od února do června 1940 působil na československém vyslanectví v Paříži. Po porážce Francie v červnu 1940, kdy Němci obsadili sever země a jih se dostal pod správu kolaborantského režimu ve Vichy, se vrátil do Marseille. Podařilo se mu zde obnovit činnost československého konzulátu, který poté fungoval v jakési polooficiální formě.

Marseille se v té době stalo jedním z posledních útočišť lidí prchajících před nacisty a zároveň místem, odkud se mohli pokusit dostat z Evropy do bezpečí. Do města z tohoto důvodu mířily tisíce uprchlíků. Byli mezi nimi Židé, političtí odpůrci Hitlera, antifašisté i umělci, kterým hrozilo zatčení nebo deportace. Aby mohli pokračovat v cestě, potřebovali pasy, víza a další úřední dokumenty.

Vochoč využíval svého diplomatického postavení a uprchlíkům vystavoval československé cestovní doklady, přestože mnozí z nich neměli československé občanství. Spolupracoval přitom s americkým novinářem a humanitárním pracovníkem Varianem Fryem, který ve Francii organizoval pomoc lidem ohroženým nacistickým pronásledováním.

Když konzulátu došly původní zelené tiskopisy, nechal vytisknout náhradní dokumenty na růžovém papíře. Podle Ministerstva zahraničních věcí ČR pomohl zachránit více než dva tisíce lidí. Některé historické odhady uvádějí až 2500 zachráněných. Mezi lidmi, kterým takto pomohl, byli i spisovatelé Lion Feuchtwanger, Heinrich Mann a Franz Werfel, jeho manželka Alma Mahlerová nebo český výtvarník Adolf Hoffmeister.

„O příhodách strýce Vladimíra v Marseille se vědělo pouze to, že byly spojené s charakterem diplomatické služby v nádherném přímořském letovisku, jelikož službu v Marseille dostal vlastně za odměnu. Vladimír si vše ostatní nechal pro sebe, protože, jak sám píše o reakci členů exilové vlády v Londýně, ‚nikdo tu se mnou nemluví, asi jsem udělal něco špatného‘. O plném rozsahu jeho aktivit jsme se dozvěděli až od pana Adama Hájka, který si v rámci svých studií historie na FF UK vybral Vladimíra Vochoče za téma svých vědeckých prací,“ popsal David Vochoč způsob, jak se rodina postupně dozvídala o skutečném rozsahu prastrýcovy činnosti v Marseille.

Vochočova činnost samozřejmě neunikla pozornosti německých úřadů, které se snažily dosáhnout uzavření konzulátu. V polovině března 1941 ho na jejich nátlak zadržela francouzská policie a následně byl internován v Laubersacu v departementu Corrèze.

Z internace se mu nakonec podařilo uniknout a přes Španělsko a portugalský Lisabon se dostal do Londýna, kde pracoval pro československou exilovou vládu. Po válce se vrátil k diplomacii a v roce 1945 se jako právní expert zúčastnil zakládající konference Organizace spojených národů v San Francisku.

„O strýci Vladimírovi kolovaly často pikantní historky, které nekorespondovaly s jeho zjevem, ale při osobním kontaktu bylo cítit velké charisma a schopnost ovlivňovat běh věcí. Já mu jako dítě vděčím za první zkušenost s ochutnáním koňaku a doutníku, což mě zejména od doutníků nadobro odradilo. Nicméně mě naučil hrát šachy a teprve teď, když tuto hru oprašuji, mi dochází význam některých strategických rad, které mi ke hře dával,“ zavzpomínal dále David Vochoč.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal terčem politického pronásledování. V prosinci byl zadržen kvůli údajnému pokusu o nezákonné překročení státních hranic. Soud ho sice v dubnu následujícího roku obžaloby zprostil, ale jeho diplomatická kariéra tím utrpěla vážnou ránu.