Článek
Vědci z japonské univerzity v Hokkaidu analyzovali fosilizované čelisti pradávných hlavonožců nalezené v Japonsku a na kanadském ostrově Vancouver. Zkoumali celkem 27 exemplářů, z nichž část byla dříve chybně označena za pozůstatky dávných olihní.
Pomocí nové metody nazývané „digitální těžba fosilií“ dokázali vědci podle webu Euronews objevit další skryté pozůstatky uvnitř hornin.
Digitální těžba fosilií je metoda, při níž vědci pomocí pokročilého CT skenování a trojrozměrných počítačových modelů zkoumají vnitřek hornin, aniž by je museli mechanicky rozbíjet. Díky tomu mohou odhalit i drobné nebo křehké zkameněliny, které by při běžné preparaci mohly zůstat skryté nebo se poškodit.
Největší druh mohl dosahovat délky až 19 metrů
Jak dále informovala zpravodajská stanice BBC, na základě velikosti čelistí paleontologové odhadli, že největší druh mohl dorůstat délky až 19 metrů. To je srovnatelné s dnešními vorvani nebo autobusem. Největší známé současné chobotnice přitom dosahují jen necelé čtvrtiny těchto rozměrů.
Zkamenělé pozůstatky navíc nesly výrazné známky opotřebení (škrábance, otlaky i ulomené části), což naznačuje, že tvorové drtili tvrdé skořápky, a dokonce kosti své kořisti.
Dosud se paleontologové domnívali, že mořím období křídy dominovali především obří plazi, například mosasauři či plesiosauři, a také draví žraloci. Nová studie, publikovaná na konci dubna v odborném časopise Science, ale ukazuje, že významnou roli mohli hrát i bezobratlí živočichové.
Právě měkké tělo chobotnic je důvodem, proč se jejich fosilie dochovávají jen velmi vzácně. Tvrdé zobákovité čelisti však přežily miliony let a nyní přepisují představy o dávných oceánech.
Podle autorů studie mohly tyto chobotnice lovit podobně jako dnešní druhy – pomocí silných ramen uchopily kořist a tvrdým zobákem ji rozdrtily. Některé známky asymetrického opotřebení čelistí dokonce naznačují, že mohly preferovat jednu stranu těla, podobně jako dnešní chobotnice vykazují určitou „pravorukost“ nebo „levorukost“.
Nálezy zároveň otevírají nové otázky. Není jasné, proč tito obří hlavonožci později zmizeli ani jak přesně zapadali do tehdejšího potravního řetězce. Paleontologové se domnívají, že podobných fosilií může být ve světových sbírkách mnohem více, jen dosud nebyly správně rozpoznány. Jak uvedl americký paleontolog Neil Landman, „je to velká stará planeta“ a oceánská historie stále skrývá množství tajemství.
Objev zároveň připomíná, jak málo toho lidstvo o dávných oceánech ví. Zatímco dinosauři na souši jsou zmapováni poměrně detailně, život v pravěkých mořích zůstává kvůli špatnému zachování fosilií mnohem tajemnější. Každý nový nález tak může zásadně změnit pohled na evoluci mořských tvorů i fungování tehdejších ekosystémů.
Vědci proto očekávají, že moderní technologie skenování hornin a digitální analýzy přinesou v příštích letech další překvapivé objevy.
