Článek
Překvapilo vás chování v pražské škole Na Třebešíně?
Je to výjimečné, ale že se žáci chovají ošklivě ke svým učitelům, úplně vzácné není.
Studenti si prý vůči učitelce, která byla spíš jemnější povahy, dovolovali pořád víc a víc. Ona se s tím nikomu nesvěřila. Kde se tedy stala chyba?
Chyba nastala ve chvíli, kdy se to chování objevilo a nebylo ze strany školy zastaveno. Ale nevíme, co vedlo paní učitelku k tomu, že o tom nemluvila s kolegy a vedením. Třeba tam nebyly dobré vztahy, třeba se bála kritiky, že to neumí řešit nebo že je špatný pedagog. Ale to je pouze spekulace.
Dostáváme se na velmi tenký led, někam do pozadí školského systému, protože ve sborovnách bohužel převládá hodnocení na té úrovni, že když si kantor nezjedná pořádek ve třídě, tak je špatný, nešikovný učitel.
Kantor, proti kterému se smluví významná část třídy, tak k řešení také potřebuje oporu někoho jiného. V každé profesi dělají lidé chyby, ale pokud jsou rozumní a umějí pracovat profesionálně, tak se dokážou zeptat kolegy, co by udělal jinak, jaký postup by volil. Možností je víc, jako třeba supervize, mentoring, ale školy jich moc nevyužívají.
Nicméně z médií jsem se dověděl, že někteří žáci upozorňovali vedení školy, že se tam děje něco špatně, a otázkou je, jak to bylo řešeno.
Trojkami z chování a podmínečným vyloučením.
To je trest, který je důležitou součástí řešení, ale ne samotné řešení. Je nutné pracovat s celou třídou, znovu nastavovat vztahy a normy ve skupině.
Pomohlo by pár facek?
To rozhodně ne, to by bylo jen potvrzení toho, že kdo je silnější, může mlátit slabšího.
Jak si tedy lze vymoci autoritu a zjednat pořádek?
Autoritu si nikdo vymoci nemůže. Naivní představa totalitních a autoritářských systémů je, že když budu hodně křičet na druhého, tak on bude ke mně pociťovat autoritu. Bude pociťovat pouze strach. Autoritu můžu získávat na úrovni vztahu, tedy že budu hoden být následován, budu vzorem pro ostatní.
Samozřejmě když se třída dostane do stavu, do jakého se pravděpodobně dostala ta Na Třebešíně, tak už to řešení není jednoduché. Pravděpodobně se tam problémové chování objevovalo v menší míře už nějakou dobu a jen nabývalo na intenzitě.
Řešení by bylo relativně snazší na začátku, ale posléze se to chování stalo postupně jakousi normou v dané skupině. Do toho by měly vstupovat jiné autority: zaměstnanci školy nebo někdo zvenčí, školní psycholog, speciální pedagog, středisko výchovné péče…
Zhoršování chování je prý celosvětový trend. Jak k tomu došlo?
S tím nesouhlasím, že by se celkově zhoršovalo chování. Bezpochyby se objevují excesy, které jsou hodně vidět. Je možné, že instituce školy naráží ve 21. století na své limity, tedy že už nefunguje to, co fungovalo před 30 lety.
Může mít na negativní projevy mládeže vliv ztráta autoritativní pozice školy?
Naopak, pokud škola zarputile lpí na autoritativní pozici, tak si předně koleduje o problémy ze strany žáků, protože už je do velké míry překonaná. Takový systém se dostává do smyčky, protože hrozí něčím, co nemůže dělat.
Přirozenější je od autoritativního postoje ustoupit a spíš pracovat se studenty na úrovni partnerství. To neznamená, že by měli být kamarádi, ale je to o prosazování moci přirozenou autoritou, která vzniká jinak než represivním přístupem k žákům.
Často si školy i odborníci stěžují na bezbřehou liberalizaci výchovy, čemuž připisují i vyšší výskyt negativního chování u dětí. Je to tak?
Ve školách velkou liberalizaci, natožpak bezbřehou, nevidím. Ale v některých rodinách k extrémnímu skoku k bezbřehé liberalizaci došlo. Ale opět se odvážím tvrdit, že to není všeobecný jev. Většina rodin své děti normálně vychovává, akorát na ně možná méně křičí a víc s nimi mluví. A to pak možná škola úplně neumí.
