Článek
Objev archeologové učinili během záchranného výzkumu před výstavbou dálnice D7. V místě svého posledního odpočinku byl zemřelý uložen na levý bok s hlavou orientovanou k severu.
„Pokud by šlo o ženský skelet, ležela by naopak na pravém boku s lebkou směrem k jihu,“ řekl Novinkám Milan Kuchařík z archeologické instituce Labrys. Kostra se dochovala pouze částečně, a to vlivem rychlejších rozkladných procesů v jílovité půdě.
Destička kamenného nátepníku v místě nálezu u jedné z kostí na střelcově pravé ruce, kterou držel luk. Levou napínal tětivu.
Vnitřek hrobu tvoří – kromě tří keramických nádob, které obsahovaly pohřební obětinu ve formě různých surovin – právě lukostřelecká výbava v podobě kamenné nátepní destičky, jež chránila střelcovy zápěstní cévy.
Luxusní záležitost
„Jde o luxusní záležitost. Běžně se vyráběly spíš například ze dřeva či kostěné. U luku by zpětný pohyb tětivy mohl pohmoždit pokožku. Na zápěstí se destička přivazovala pomocí kožených řemínků,“ doplnil archeolog Kuchařík.
Tým archeologů při obezřetné odkrývce hrobu pravěkého lukostřelce
Další nález svědčící o lukostřelbě představuje brousek na šípy se žlábkem a kamenný hrot šípu. Dřevěné části jako dřík či křidélka střeliva a samotný luk rozložil zub času.
„Našli jsme i část kamenné sekerky. Při práci bylo třeba postupovat s nejvyšší mírou obezřetnosti, aby nám neunikla sebemenší kůstka či kus artefaktu. Proto odkrývání hrobu někdejší mohyly trvalo dva dny,“ popsal vedoucí technik společnosti Labrys Josef Mašek.
Pohřební výbava lukostřelce. Vpravo je patrný žlábkovitý brousek na šípy.
V dobách kultury zvoncovitých pohárů pohřebiště ukazují, že tamní společenství tvořily spíše menší skupiny lidí, pravděpodobně několik rodin. Počet pohřbů na typických pohřebištích se pohyboval v nižších desítkách jedinců.
- Kultura zvoncovitých pohárů byla pravěká archeologická kultura z pozdní doby kamenné (eneolitu) až rané doby bronzové (cca 2800–1800 př. n. l.), známá především svými charakteristickými keramickými nádobami tvaru obráceného zvonu a rozšířená po velké části Evropy.
Ačkoli se nejedná o striktní „třídní“ společnost, existovaly náznaky sociálního rozvrstvení a prestiže v duchu „jeden pán, druhý kmán“. Bohatost pohřební výbavy se lišila, což naznačuje rozdílné postavení zemřelých. Mohylové hroby mívali jen ti nejzámožnější.
Lokalita u Třebíze v pravěku představovala na svoji dobu frekventované místo napříč několika érami, obzvlášť z hlediska pohřbívání.
„Místo je unikátní v tom, že se zde nachází skupina pohřebišť z různých období, která se vzájemně překrývají,“ dodal archeolog.
Kamenný hrot šípu, který měl kdysi nebožtík u sebe, i s rozloženými dřevěnými částmi na poslední cestu.
