Článek
Jaroslav Procházka už vyfotografoval řadu démonických bytostí, jeho Podivní tvorové prý vskutku v horách jsou, vílu však ještě nikdy nevyfotil. Spíš jeho paní stvořila četné víly, ale jen počítačem. Jistí jiní manželé, tvrdí, že spatřili vílu právě těsně před Vánocemi, jak se bosa vznáší lukami pod Bukovcem.
Jiní svědkové ji sice neviděli, ale jsou přesvědčeni, že žije, protože jim splnila přání. Vdaná paní se dlouho potýkala s touhou mít děťátko. Na Štědrý večer se vydala k Bukovci a nechala na vrcholu mezi kamením omylem dva bonbónky. Do roka se jí narodila dvojčata. Jiná si přála, aby se jí dcera vrátila z Ameriky, kam odjela hledat štěstí. I ta nechala Izeríně na Bukovci bonbón a dcera se jí do roka vrátila.
Spisovatelky Klára Hoffmanová a Líba Novotná určitě se s vílou i jinými bytostmi potkaly. Jejich knížka Putování s vílou Izerínou přesvědčivě provází čtenáře Jizerskými horami do míst, která ani domácí lidé dobře neznají. Málokdo ví, kde jsou Ježíškovy kameny. Víla s Markétka a Vendulkou přilétly nad Liberec Brechschmiedovým kabátem a snesly se u Strážního buku, stával tam snad staletí, až kříž zarostl do kmene.
„Mlčky stoupaly do kopce. Na krajinu padal soumrak, v němž poletující sněhové vločky zářily jako stříbro. Najednou se po levé straně cesty zvedla skála a pod ní… mladá žena v blankytně modrém rouchu tam v náručí držela miminko a proti ní stál na zadních nohách veliký medvěd. Markéta chtěla zakřičet hrůzou, ale Izerína jí dlaní zakryla pusu. Žena přitiskla dítě k sobě a udělala mu na čele křížek… Markétka zavřela oči, protože nechtěla vidět, co bude dál. Když je otevřela, nebyl tu ani medvěd, ani žena s dítětem.“ (Z knihy Putování s vílou Izerínou.)
Pana Maria s Ježíškem a Josefem utíkali před Herodesem do Egypta a jinudy to nešlo než přes Liberec. Nedaleko nad městem lze najít kámen s vyhloubeninou, kde ho maminka koupala.
Nebyly by to ani Vánoce, kdyby víla nezavedla obě dívenky Markétku a Verunku do vílí jeskyně na Bukovci. V nitru hory ukrývala svůj drahocenný poklad. V nádherném skalním paláci se vše kolem jen třpytilo. Izerína byla dcerou bohatého vládce, který ji chtěl provdat za bohatého ženicha. Jenže ona si sbalila své šperky a utekla. Na Bukovci našla úkryt, kde veškeré své bohatství dodnes okrývá. Dívenky obdivovaly nejen krásné šperky, ale také jejich názvy – avanturín, chalcedon, chrysopras, ametyst, křišťál, granát, morion, topas, rubín safír a také izerín.
Víla Izerína naučila dívenky poznávat drsnou krajinu hor, plnou všelijakých démonických postav i zlých duchů, jakými jsou čerti nebo i nerudný vládce Muhu. Ten zaklel vílu Nisu do jabloně jen proto, že mu nebyla po vůli. Izerína s Divokým jezdcem je zavede do Čertovy komory a na větrných koních oblétnou i Čertovy skály. S vílou poznají sakrální památky i všechny svaté, kteří ochraňují horaly. Žínka zlatých vlasů v bílých stříbřitých šatech se stala ochránkyní Jizerských hor a také jejich symbolem moudrostí a svou ženskou krásou.
